|
|
|
Na Ostrovní pól, Korsika 14. 7.
– 1. 8. 1996
FOTKY
Odjezd - Na cestě
- Jameson a moře - Salecia
Pouští a pralesem - Asco
a Niolo - Lac de Nino
Calanche - Vinařská oblast
- Menhiry - Dobytí pólu
Vodní turisté - Puťák
- Mt. Rotondo - Corte
- S. P. V. S.
Au revoir Corse - Setkání
s Hobrou - Poslední den
Národ plný vášní
Odjezd
Ale dost řečí, přistupme k činům. Dnes v 15 hod. je sraz u Pavla,
odjezd v 16 hod. Na tento sraz se nikdo nedostavil. Tedy možná
Lucka, já nevím, my s Majkou jsme přišli až ve čtyři. A hned bylo
o čem hovořit. Přišel jsem zjevně s tím největším batohem ve Střední
Evropě. Pavel se z něj tak vyděsil, že hned popadl náruč věcí
a běžel do Pandy, aby si pro sebe urval aspoň nějaké místo.
Na mně zatím zbylo namontovat externí napájení k vysílačkám.
Zdálo by se, že nic není tak jednoduché, jako namontovat dva dráty
na baterku, ale opak byl pravdou, a tak mi celá záležitost trvala
tak dlouho, že stačil přijít i Buldok, přijet Karel, děvčata došla
pro chleba a paní Burešová uvařila celou večeři. Vše došlo tak
daleko, že na ulici stála dvě po střechu napěchovaná auta, v samém
závěru i s vestavěným napájením, ale kolem postávali a posedávali
mí druzi a s požitkem pozorovali mé rozpaky nad svým největším
batohem ve Střední Evropě a ještě ohromnou taškou. Ale nakonec
jsme se tam vešli všichni. A tak jsme v půl sedmé konečně vyrazili:
a éterem zaznělo to dlouho očekávané: "VII. polární výprava
na Korsiku 96 je oficiálně zahájena. Urrááá."
Vysílačky na plno, Borůvka na plno, Panda jen na čtvrtku plynu.
Řítíme se vstříc nejisté budoucnosti, vede nás Chief Commander
Buldok. Jede se příjemně, jen sem tam se dostáváme do kolony.
Posloucháme rozhlasovou hru a těšíme se na večeři v hospodě a
poslední piviště. Ale ouha, všude je zavřeno. Až v Horšovském
Týně mají otevřeno. Když Karel vyleze z auta, zrovna si Dáša stěžuje,
že jí auto začalo nějak divně dunět. Rozený automobilista Karel
neváhá a odborně nahlíží pod výfuk. A co byste řekli, díra jako
vyšitá. Nic tragického, alobal a trocha drátu to spraví, ale pro
ten musíme nejspíš ke Karlovi domů. A protože hospoda nevaří a
pivo má jen lahvové, jede se ke Karlovi. Špačkovi nás přijali
jako dávno ztracené a znovu nalezené syny a dcery a snesli na
stůl vše, co v domě bylo. A my, místo abychom slušně odmítli,
poděkovali a jeli se najíst do hospody, vrhli jsme se na to jako
stádo rozvášněných kobylek. Během několika minut vše zmizelo.
Po pravdě, já u toho nebyl. Od pana Špačka jsem si půjčil drát,
dva druhy alobalu a stříbřenku a dal se do správky. Když jsem
skončil, byl výfuk jako nový a v kuchyni u Špačků jsem dostal
zvláštní porci s protekční 12°.
Nu a ve 23 hod. jsme se rozloučili a vyrazili na Folmavu.
Tam jsme nenarazili na žádné zvláštní potíže, byli na nás milí,
ale hned po pár kilometrech na německé půdě náhle plácačka, policie,
zastavit. Šťára a opožděná celní prohlídka. Auto vedle rozebrali
skoro do šroubku, celej kufr mu probrali, jen doufáme, že nás
to nepotká. Gutten tag, passport bitte. Otevřete kufr! A tak jsme
začali rozebírat to, co jsme pracně zabalili. Nejprve vařič -
otevřít, pak mošnu - otevřít, pak ho to naštěstí přestalo bavit
a šel dozadu pod sedadla. Nějaký alkohol? Né! A začal tahat láhev
rumu, balantinky, pak tři litry lihu na vaření a nakonec petrolej.
To už kolem stáli všichni ostatní policisté. Dáša se jim snaží
vysvětlit, jak to všechno je, a oni nás stále podezřívají, že
je to slivovice. Ale nakonec nás pustí a my se řítíme německou
nocí ještě asi dvě hodiny. Pak už toho mají všichni až po kusadla,
a tak hledáme místo na spaní. Nakonec skončíme za vrcholkem terénní
vlny vedle polní cesty.
-nahoru-
Na cestě
Asi v 7 vstáváme a sušíme spacáky a náš stan. Je krásné ráno,
jsme uprostřed mírně zvlněné krajiny s poli a osamocenými statky
na východ od Mnichova. Čeká nás dlouhá cesta, ale všichni už jsou
natěšeni, a tak rychle ubíhá. Nejprve na rakouské hranice, kde
Borůvka opět budí pozornost celníků. Potom průjezd Alpami. Nevím
proč, ale na mapě se mi zdály nějaký menší. Nicméně jsou nádherné,
vysílačkami se upozorňujeme na zajímavosti.
Bez potíží se dostáváme až k odbočce u Innsbrucku, kde
se musíme trefit na silnici mimo dálnici, za kterou se platí.
Je samá zatáčka a stoupání, takže Borůvka je brzo uvařená a my
máme pauzu. Po čtvrt hodině pokračujeme, stále obdivujíc odvahu
stavitelů oné dálnice vedle nás; je samý vzdušný most a oblouk.
Těsně pod Brennerem vaříme znovu a máme tak šanci kochat se krajinou.
Překračujeme italské hranice nikým nepovšimnuti a najíždíme na
dálnici. Sice se platí, ale bude to rychlejší. Před Mantovou odbočujeme
na Parmu; všichni už jsou unavení a těší se k moři. Cesta mimo
dálnici je příšerná, samých 50 km/h, vesnice, spousta aut. Bude
nás to stát o něco víc, ale pojedeme po dálnici, i když se za
ní platí.
Do La Spezie přijíždíme v noci a je to po celodenním cestování
pěkný nápor, Karlovi stejně jako Dáše už začínají téct nervy z
neustálé pozornosti za volantem, a tak se snažíme to neprotahovat.
Město neznáme, ale nakonec přístav šťastně najdeme. Koupit lístky
však nemůžeme, už mají zavřeno, i když okolí tak rozhodně nevypadá:
pro auta, motorky a davy lidí není kam šlápnout. Dáša s Buldokem
zjistí, že sem máme přijet zítra po sedmé, to už mají otevřeno,
a pak se postavit do fronty aut. Místo na spaní najdeme v zatáčce
silnice svažující se k nějakému vojenskému objektu. První skupina
se tam jde okoupat, zatímco vařím jídlo, ale vrací se, že to není
dobré a jdou spát. My s Majkou a Karlem si sníme dvojitou polívku
na zídce u silnice, romanticky osvětlené petrolejkou. Po jídle
jde Karel spát a my dva jdeme zkusit koupání. Nakonec to jde a
je to velmi příjemné, ale Majce se daří si zarazit do obou nohou
ostny z ježka, takže když se vrátíme, sedíme opět na zídce a pomocí
jehly je taháme ven. Spát jdeme opět po půlnoci, v půl druhé ráno.
-nahoru-
Jameson a moře
Ráno je časné, už v 6 hod., abychom stihli odjezd. Bez snídaně
rychle sbalit a do auta. V úzkých uličkách nás zdržuje jakýsi
autobus, pak zase automat na benzín nechce vzít Karlovi desetitisícovku
- zřejmě si jí vytisknul špatně - prostě do poslední chvilky jsme
nevěděli, jestli to stihneme. Naštěstí přímo u trajektu byla funkční
pumpa s obsluhou, a tak šel Buldok pro lístky a my nabrali plné
nádrže a kanystry. Francouzskou celnicí jsme pochopitelně neprošli
bez povšimnutí jako ostatní, ale kromě razítka do pasů po nás
nikdo nic nechtěl. Byla to jen chvilička a už nás pozřel obrovský
chřtán otevřených dveří trajektu.
Po chvíli rozhlížení sejdeme dolů do restaurace a obsadíme kruhový
stůl, aby bylo kde snídat. Někdo kafíčko, jiný řízečky, pro mě
sendvič. Prostě každý podle své chuti. Pavel podle své chuti začíná
vyhrožovat whiskou. Jdeme zjistit ceny a zvykáme si na tu myšlenku.
Dlouho nic, a pak je to náhle tady, stojíme uprostřed krámu, po
levici chlast, po pravici cigára a všechno levné a kvalitní. Těžká
volba. Nakonec se Karlovi zcela nečekaně podaří prosadit irskou
whisky Jameson za 54 franků za litr. To Buldoka, který celou dobu
straší, že pít whisky nebude, pohne k další akci a ke kase nese
vedle whisky i pastis.
Za pár hodin už nás čeká korsické pobřeží. Očekáváme kontrolu
na korsické půdě, ale nic se nekoná. Po prvním telefonátu domů,
že jsme v pořádku dorazili, nám už nic nebrání, vrhnout se do
prvního města - Bastie - a skrze ní nastoupat první metry
místních silniček. Úchvatné pohledy potvrzují správnost původního
rozhodnutí zahrnout Korsiku do seznamu našich polárek.
Po cestě se nám přihodila drobná nehoda, když Buldok zahlédl
prodejnu vína stáčeného přímo ze sudu a hned spustil poplach,
dal zastavit auta a běžel ho koupit. Nyní už opravdu vypadáme
jako hospoda na kolečkách: dvakrát irská whiska, ballantinka,
pastis, rum, víno, spousta lihu na vaření, svoji železnou zásobu
- koňak - nepočítám.
Přes značné navigační problémy se nám podařilo najít odbočku
na Salecii, kterou si Buldok našel na mapě v domnění, že
je to opuštěná silnička k zapomenuté pláži. V podstatě to tipnul
úplně přesně, jen to nebyla silnička, ale polní cesta, a nebyla
úplně opuštěná, ale několik aut se po ní posunovalo rychlostí
chodce, a místo zapomenuté pláže na nás číhal kemp. Ale nakonec
nebylo tak zle, auta jsme nechali jet jen s řidiči a navigátorkami
a tři jsme šli pěšky. Trvalo to dlouho, ale konečně se ozvalo
spásné: "Vidím moře!" Docela pěkná písčitá pláž, obklíčená
skalnatým pobřežím s osvěžujícím výhledem na mořskou hladinu.
Sice to za tu strašnou cestu, místy schodům podobnou, asi nestálo,
ale teď, když jsme tady, je to docela pěkné a raději tu rovnou
přenocujeme.
První a vzácně shodná myšlenka na koupání byla rychle přeměněna
v čin, a pak jsme začali pomýšlet na vaření. Jenže přesně v tom
okamžiku se z okolních slanisek zvedla armáda vyhladovělých komářích
samiček, které nás málem udusily už jen svým množstvím, a donutily
nás k hromadnému úprku na místo, které jsem objevil po cestě sem.
Je to souběžná polní cesta oddělená křovisky od "hlavní"
silnice. Spaní bude poněkud stísněné, ale nějak se vejdeme.
-nahoru-
Salecia
Vstávám v půl osmé, jdu umýt nádobí a pak na prutu koupat červa
na pláž. Pečlivě jsem si navázal na vlasec to největší olůvko
a nejlepší třpytku a učil jsem se nahazovat. Při cca desátém náhozu
se mi vlasec zapletl do navijáku a třpytka i olůvko letěly do
vody a ani po pečlivém hledání se mi je nepodařilo najít. A to
jsem přičinlivě zaangažoval i místního potápěče, který celou oblast
prohledal křížem krážem s brýlemi. Zdrcen ztrátou jsem se rozhodl
pro další pokus, ale jinou technikou. Na nedalekém útesu jsem
nachytal rybičky a chytal jsem na těžké olůvko a lehký splávek.
Tak se to nikde nekousalo a po cca dvou hodinách jsem měl na kontě
už tři záběry a za dalších 10 minut jsem dokonce jednu rybičku
chytil. Byla malinká, a tak jsem jí ani netahal z vody.
Při návratu jsem potkal ostatní, jak přijíždějí s auty na pláž
a od té chvíle bylo na programu už jen koupání, opékání na slunci,
spálení všech míst, kde to jen bylo možné, karty, deník psaný
v blahodárném stínu a opět koupání. S odpolednem jsme potkali
Čechy, kteří na konci pláže parkovali s katamaranem a později,
když jsme šli na procházku k majáku, jsme ho i viděli. Bylo to
pár latí, nafukovací plováky a stěžeň s plachtou. Nic moc, ale
jeli na tom celá rodina.
Ona procházka se nám neplánovaně zvrhla, k majáku bylo moc daleko,
a tak jsme se hlavně koupali na skalách, pozorovali moře brýlemi
a meditovali o nesmrtelnosti chrousta a sasanek přilepených na
čáře odlivu. Sám jsem procházku zakončil dřív, neboť mé ošklivé
spálené tělo si toho žádalo. Vyzvedl jsem Majku na pláži a vydali
jsme se uvařit domluvenou kašku bramborovu.
A tam přišlo překvapení. Jak se zdá, má ke mně Karel důvěru a
co je dobré pro mě, je dost dobré i pro něj. Loni to byl stan
a letos se mu zalíbil můj nový spacáček, neboť na něj postavil
petrolejku a ta se pochopitelně zvrhla. Olejnatý petrolej bystře
protekl, kam se dalo, a smrdí jak sedm čertů. Nicméně kášku jsme
uvařili a to v tom okamžiku, kdy přišli ostatní a opět nastoupilo
komáří komando. Ty bestie šedý si ale už zjistily, kam jsme se
jim včera ztratili a čekaly na nás. A jen jsme přišli, už to začalo.
Lunch, který měl být ke kaši, jsem smažil potmě za neustálého
klení, ať už vlastního, či šesti zakuklenců, kteří se motali kolem
mě. A na místo společenského večera jsme hned po jídle zmizeli
ve stanech. Ze stanů se pak ještě dlouho ozývalo úpění od převalujících
se spáčů, ať už proto, že jsme se lační slunce spálili až na hranici
únosnosti, či pro těžké sny z bezprecedentní náročné túry, která
nás zítra čeká odtud zpět na silnici v tom příšerném vedru.
-nahoru-
Pouští a pralesem
Vstávání je brzké, cesta volá a všichni kmitají, jen aby nemuseli
jít v poledním žáru. Majka vyráží brzy, hodně před ostatními,
aby dle vlastních slov došla zároveň s nimi. My ostatní jsme vyrazili
až po odjezdu aut a pokorně přiznávám, že mě to málem stálo život.
Horko v kombinaci s nutností dlouhého oblečení na mé zlé popálené
tělo bylo těžkou zátěží pro můj termoregulační systém, až jsem
měl dojem, že padnu. A to celé vedle Pavla, který si kráčel k
vrcholu jako jura v rozpuku sil a provokoval svým bujarým úsměvem.
No nechť, nakonec jsem došel a hned jsme se jali poklízet náš
dočasný domov, který po těch pár dnech vypadal už ne jako hospoda,
ale bordel na kolečkách s dobře zásobeným barem. Na další cestě
nás nejprve čeká další krátká zastávka u moře na vykoupání, pak
neplánovaná návštěva pevnosti v Calvi, jednoho z údajných
rodišť Kryštofa Kolumba. Tato zastávka, ač původně mimo plán,
se ukázala být velmi plodnou, neboť přinesla kromě jiného meloun
a 5 litrů vína.
Z Calvi nás Buldok vlekl kamsi do hor na návštěvu nejstarší vesničky
Korsiky. Jmenovala se Sant Antonino a umístěná na vrcholu
prudkého kopečka byla naprosto fascinující. Maličké domečky nalepené
na sebe, miniaturní uličky se schůdky a průchody pod domy, zahrádky
a okénka plná květin. K tomu výhled na okolní vysoké hory, hluboká
údolí s dalšími vesnicemi a mořským zálivem. Přímo klenot zasazený
do kraje. Procházeli jsme jí dlouho a předháněli se v superlativech.
S večerem jsme pokračovali dál do jiné podobné vsi, jménem Pigna,
která však již nebyla tak krásná, byť byla lépe opravena. Jak
by taky ne, když byla celá znovu obnovena státem pro turisty jako
forma zachování místní lidové kultury.
Další směr byl jasný, přehrada Barrage de Calacuccia, ale pro
vzdálenost jsme se rozhodli spát dříve, asi u řeky. Ale chyba
lávky, nikde nic, žádné místo na spaní ne a ne najít. Už byla
tma, když jsme jednu cestu vybrali a šli ji s Pavlem okouknout.
Místo bylo dobré, a tak jsme navedli Buldoka s Dášou, aby se šli
zeptat do nedalekého domu. Buldok tam mluvil francouzsky tak vehementně,
že si majitel radši došel pro brýle a onu větu - můžeme zde kempovat
na jednu noc? On peut camper ici pour une nuits? - si přečetl
přímo v knize. Ale nic nenamítal. A tak jsme sundali kus volného
pletiva a zajeli až na konec cesty. Obě auta zůstala zaparkovaná
na jejím okraji a my si lehli na ní, kol do kola kolem petrolejky,
vína a spousty kostí od pošlého dobytka. Vína je celkem 7 litrů,
tak snad chvíli vydrží. A vydrželo, snad právě proto, že Buldok
opět vytuhnul, ačkoliv jeho koupi sám inicioval. My ostatní jsme
se spařili, jak zákon káže a hlaholili jsme až do pozdní noci.
-nahoru-
Asco a Niolo
Ráno jsem úplně nechtěně vyprovokoval vstávání, když jsem Karla
požádal o klíče k autu. Vzal jsem si prut a odešel k řece trochu
prohnat ryby a během chvilky se zde objevili i všichni ostatní.
A tak zatímco jsem běhal od tůně k tůni a prohledával, jestli
tu od poslední povodně nezůstala aspoň čudla, chodili se ostatní
koupat, dívat na řeku a na mě. Po hodině už bylo definitivně jasné,
že žádná ryba tady nikdy nebyla, nebude a rozhodně není, a tak
jsem se jal místo koupání červa koupat sebe. A rovnou jsem si
pro ten účel postavil vířivou vanu. Pak už jen nadělit meloun,
krásný, červený, znovu umýt, všichni diskrétně do křoví a můžeme
jet.
Dnes na nás čeká přehrada Barrage de Calacuccia, na kterou
jsme včera nedojeli. Ale předtím odbočka kaňonem řeky Asco
k starobylému mostu. Buldok aktuálně přizpůsobuje trasu podle
momentální situace. I jeho plány ale zaskočila lákavá tůň v řece,
které nešlo odolat. Mohli jsme si paty vymknout, jak rychle jsme
tam zapadli. A pak hned ven a na protější skálu a dolů a takhle
pořád, dokud jsem si nevzal brýle a neviděl dole pod skálou ryby.
Ta nespravedlnost, když dole jsem nenarazil ani na čudlu a tady
si plavou jen tak, mě vyprovokovala k úprku zpět k autu pro prut.
A zase nic, honil jsem vodu úplně zbytečně, ani mrkev jako návnada
mi nepomohla, ani Pavlova kolegiální pomoc už nic nespravila.
V té chvíli se vrátili ostatní, kteří znuděni mými pokusy o rybolov
odešli hledat onen slíbený mostek, a protože s nimi přišlo i několik
místních a pozastavovali se nad faktem, že tam běhám jak mě pánbůh
stvořil a ještě k tomu s prutem, zabalili jsme to a vrátili se
do vsi napsat pohledy a vypít kafíčko.
Poté i přehrada byla a jaká krásná. Kupodivu všude s cedulemi
s nápisy snad typu Zákaz koupání. V pozdním slunci, z nadhledu
jednoho z okolních úbočí s výhledem na Monte Cinto. Ještě je třeba
se zmínit o jedné věci, která nám od té doby velmi ztrpčuje cestu.
Narazili jsme zde poprvé na prasátka a ta nás provázejí na každém
kroku, na každém metru silnice. Nutno však podotknout, že k maximální
radosti Dáši a Lucky, které od té doby tráví denně cca jednu hodinu
rozhovorem s prasaty, o prasatech, či mezi prasaty a zdaleka ne
vždy se jedná o pánskou část naší výpravy.
Spaní u přehrady jsme museli zavrhnout pro kritický nedostatek
stromů, a tak se přesouváme stále výš, až k parkovišti a chatě
strážce rezervace (M. de Poppaghia), kde opět s Buldokem
vyjednáváme nocleh. Máme povoleno ulehnout ve 20.30 a vstávat
musíme v 7. Sedíme tedy u stolečku a vaříme rizoto. Načínáme pastis
a zjišťujeme, že nic moc. Zato víno se setká se všeobecným souhlasem.
Když se všichni nasytí, přesuneme se za tmy na místo ke spaní.
Je ve svahu, tak ho obkládáme kládami.
Pavel s Karlem, bratři z mokré čtvrti, si zalezou k dalšímu stolečku
a až do pozdní noci je slyšet jejich hlaholení. Ti kanci to víno
dopili.
-nahoru-
Lac de Nino
V 7 hodin byli všichni více méně schopni pohybu, a tak jsme vylezli
zpět k autům a začala ranní příprava. Dnes půjdeme túru, tak snídáme
vydatně. Po snídani odcházejí všichni do hor, jen já s Majkou
máme 15 minut skluz.
Výstup začíná krásnou cestou podél potoka lesem borovic. Je tu
příjemný chládek a krásné výhledy. Doháníme zbytek až nad čarou
lesa, kde cesta pokračuje po kamenných plotnách a mořích. Majce
není dobře a výrazně zpomaluje. Nahoru přicházíme s opravdu výrazným
zpožděním. Ale stálo to za to. U jezera Lac de Nino, utopeného
v okolních horách a zelené trávě, se pasou volně krávy, koně,
poníci a prasata. Nedá nám to a sejdeme k nim dolů, kde rychle
zjišťujeme, že celá louka je podmáčená. Přechod byl zakončen složitým
rébusem, jak přejít po těch sušších místech a nezablátit se až
ke kolenům. Dášu s Luckou jsem raději přenesl a jak se ukázalo
za chvilku, ztratil jsem při tom Majčiny brýle.
Od jezera Buldok pozměnil plán a nazpět jsme šli jinudy, nejprve
na hřeben (po trase GR 20) a dále pod ním. Cestou jsme vlezli
do mraků, takže na nás padaly kroupy a déšť, kolem bylo slyšet
bouřku. Je samozřejmé, že pod námi byly úchvatné výhledy lákající
stisknout spoušť fotoaparátu, ale my z nich nezahlédli ani jeden,
jen mlhu jak mlíko. Nakonec, když jsme sestoupili až na lesní
cestu, začalo pršet, takže návrat do aut byl nanejvýš žádoucí.
Když se tak stalo, sjeli jsme níž ke kaskádám Cascades de la
Valla Scarpa, kde Buldok očekával lepší počasí a opravdu mu
to vyšlo.
Při chystání na návštěvu kaskád jsme však vzbudili pozornost
místního kance, který s pozoruhodnou obratností a vynalézavostí
na nás začal vymáhat něco k snědku a byl ochoten kvůli tomu vlézt
i Dáše do auta. Když jsem vyndal své vločky, stal se mi k mému
pramalému nadšení tím nejvěrnějším druhem, až to vypadalo, že
si dá kaskády s námi. Ale nakonec utřel on i my. Policista, který
nás chytil už na odbočce k onomu potoku, nás varoval, že je to
kvůli stoupající vodě po dešti nebezpečné, a tak nám o tom, co
jsme mohli vidět, pouze Buldok povídal.
Místo toho jsme odjeli do Evisy. Koupili jsme bagety,
pojedli a vydali se prozkoumat okolí, neb bychom tu chtěli noclehovat.
Najít místo na spaní není jednoduché, kolem je všechno v prudkém
svahu nebo za plotem. Nakonec se výběr zúžil na jakousi cestu
s postelí, opuštěnou zahradu s hrobkou a nájezd nikam, maličkou
mýtinu v šípkovém houští ve svahu nad silnicí. Nakonec jsme se
ujednotili právě na tomto místě a stalo se naším domovem i garáží
autům, ač to v jednu chvíli vypadalo, že se přístupový svah plný
kamenů a štěrku se nepodaří vyjet. S tmou jsme již zdárně po večeři
a pijeme další kanystr, který Buldok s Karlem bez uzardění koupili.
-nahoru-
Calanche
Nikdo nikomu výrazně neřekl, aby vzbudil ostatní, a tak vstáváme
pozdě. Zatímco kolem se balí, spisuji deník a přemýšlím, kde jsem
včera mohl nechat košili. Už jsem z toho dost špatný, v Alpách
mi bude chybět. Náhle je vydán povel k odjezdu a sjíždíme zpět
na silnici podívat se na 150 let starou hrobku, kterou jsme včera
s Pavlem objevili.
Od hrobky jsme se vrátili na včera zakázané kaskády. Po cestičce
pro kozy jsme přišli k nejspodnějšímu vodopádu a odtud přímo potokem
vzhůru. S Pavlem jsme to vzali tak vážně, že lezeme vše, co se
jen dá, až zákonitě skončíme někde, kam jsme vůbec nechtěli, v
převisu těsně nad vodou bez možnosti pokračování. Jediný rozdíl
mezi mnou a Pavlem byl v tom, že jsem se tam šťavil dýl než on,
zatímco ostatní se dobře bavili a čekali, kdy tam konečně zahučíme.
Na kaskádách nás chytil déšť, a tak slibovaný výlet soutěskou
Spelunca odpadá.
Před odjezdem dál si ještě vynucuji odbočku zpět k hrobce, abych
se ještě jednou pokusil najít košili a povedlo se! Když jsem se
včera upravoval do mé lesní toalety, odložil jsem ji na stranu,
a pak na ni zapomněl. Rázem získávám titul vrchní tukan výpravy.
Když odpadla soutěska u Evisy, jedeme rovnou do Porta, tam snad
nebude pršet. Co nám přívaly vody dovolí, prohlížíme si z okna,
kudy jsme mohli jít. Tohoto místa je mi opravdu líto. V Portu
neprší, i když je zataženo a dusno. Nejdřív si z cesty vedoucí
na sever prohlížíme samotné městečko a v dáli oblast Calanche,
kam i posléze pokračujeme. Zastavujeme na parkovišti plném aut
a lidí a jdeme na pěší procházku na kamenitou plošinu na skále
nad mořem. Cesta připomíná stezky v Českém ráji, jak Pavel při
cestě poznamenal, a je úměrně tomu plná jiných výhledů chtivých
turistů. Dále pokračujeme vysoko vzhůru na útes nad silnicí. Cestou
se dává do deště.
Majka jde daleko za námi. Zatímco my jsme již sestoupili zpět
k silnici k hospodě, ona je teprve na vrcholu a vysílačkou se
ptá co dál, že ztratila cestu, šla zkratkou a teď visí na ostrohu,
co nikam nevede. Posílám ji traversem zpět na cestu, ale prý se
teď na chvíli odmlčí, protože je pod ní díra a v té bude potřebovat
obě ruce. Když se za chvíli ozve s otázkou, jak se slézá převis,
málem mě omývají a tahám dalekohled, abych alespoň viděl, kde
je. Nakonec však dojde, jen si při skoku z toho převisu podvrkla
kotník. Na další okruh už jdeme radši v oslabení. Měl krásný výstup
i vrchol.
Je čas hledat místo na spaní, a tak jedeme dál na jih. Buldok
ukazuje opět jakousi pláž a k ní silničku a opět tvrdí, že tam
nikdo nebude. A jako na potvoru je tam zase kemp. Nenecháme se
ale zviklat a jdeme se vyspat přímo na plochý útes nad moře. Zkouším
ještě něco chytit, zatímco z ostatních je vidět jen rejdění šnorchlů
po hladině. K večeři jsou kolínka (brrr), ale se svíčkovou omáčkou,
takže si beru dvakrát. Popíjíme Jamesona a pozorujeme okolí až
do příchodu jakýchsi dvou postav s obavami, že nás jdou vybrat.
Ale jsou to jen rybáři. Záhy po jídle jdeme spát.
-nahoru-
Vinařská oblast
I dnešního rána se pokouším vstát časně, abych měl na chytání
dost času, a opět se mi to nepovede. Ostatní kolem zase rejdí
s brýlemi, ale nakonec mi stejně nakážou skončit a jedeme do Ajaccia.
Nejprve však, že se zastavíme ve vinařské oblasti a koupíme si
něco do kanystrů. I odbočili jsme z hlavní, hnáni příslibem dobrého
vína a průvodcem slibujícím rozsáhlé vinné porosty a výhledy.
Ve vesnici, kde zastavujeme, však o vínu nikdo nic neví, jen mávají
směrem k horám. Když už jsme dojeli až sem, tak jen tak neodjedeme,
hurá dále, tj. zpět dolů a jinudy opět nahoru. Jiná vesnice a
situace se opakuje, v další si dokonce bereme průvodce, kluka
na motorce a v další zkouší Buldok při pokusu získat informace
od jakési starší paní snad všechny jazyky, češtinu nevyjímajíc,
protože než k dotyčné stařence došel, zavřela se mu knížka s připravenou
otázkou "Dá se tu někde koupit víno?"
Čím výš se po těch uzoučkých silničkách dostáváme, čím zamotanější
ruce má Karel s Dášou od neustálého projíždění zatáček, tím víc
se Buldok propadá do apatie a melancholie. Už ani nesleduje, kde
jsme, a jen tiše skučí. Tvrdí, že ta silnice stejně nikam nevede,
že tam žádný obchod není, a když, tak má zavřeno. Nakonec neměl
pravdu, obchod tam byl a koupili jsme 5 litrů po 12 francích.
Takže malý součet nám dává cenu za 5 litrů vína: 2x5 litrů benzínu
po 35 Kč + 60 F za 5,40, tj. cca 700 Kč. Ale pěkně jsme se projeli
a i srandy užili. Z Buldoka si střílíme ještě dlouho potom a dá
se říci dodnes.
Tak dost bolo vina, teď Ajaccio. A zase je o zábavu postaráno.
Hned na začátku jdeme do supermarketu pro bagety a jiné pochutiny,
a když je na parkovišti potom sníme a chceme odjet, nabourá Dáša
do vyrovnaných palet. A to není všechno. Ve městě nás zláká cesta
po nábřeží, necháme se po ní zatáhnout do centra, ale není tu
místečka k zaparkování. Odbočujeme tedy na jakémsi etoálu a hledáme,
ale neuplyne ani 5 minut a jsme znovu na nábřeží a opět kroužíme
po onom etoálu. Odbočíme tedy jinam, něco najdeme pro Borůvku,
ale Panda si to jde dát ještě jednou. Tukaní kolečko. Konec dobrý,
všechno dobré, parkujeme na hranici placeného stání, za cedulí
konec, ale ještě na namalovaných čarách a jdeme si prohlídnout
Napoleonovo rodiště.
Údajně ho tu nikdo v lásce nemá, nicméně na jednom náměstí má
sochu jako římský jezdec a na druhém v klasické póze s kloboukem.
Zajímavější však bylo vojenské muzeum, které ač malé, ukázalo
nám chlapcům místní historii válek od starověku po současnost.
Děvčata si zatím prošla město a pak jsme se pokusili navštívit
Napoleonův rodný dům. Bylo zavřeno, ale Dáša prý má o něm obsáhlou
pasáž v průvodci. Ani na tu však nedošlo, všichni toho mají dost.
Jedem dál k Iles Sanguinaires, k majáku 12 km západně,
budeme tam někde spát.
Nebylo to snadné, na samém výběžku pevniny je sice umístěn maják,
ale i parkoviště a restaurace. A všude dav lidí. Kličkujeme před
jakousi mládeží z autobusu, rodinkami se psy, turisty, běžci pro
zdraví apod. Spíš náhodou si s Pavlem vyhlídneme místo, kde by
spaní šlo, ale musí se to vyjednat s majitelem. Nakonec díky mému
zmatení zavedu auta na jiné místo vedle, ale i to se srovná. K
večeři máme výbornou smaženou sóju z Majčiny kuchyně a ono problematické
víno.
-nahoru-
Menhiry
A opět stejný koloběh. Vstát, chytit čudlu, nahodit, čekat, přitáhnout,
sekla se, do vody a vyndat. Snad jen, že dnes se to obešlo bez
ztrát materiálu. Ale opět ani záběr. Nebýt toho, že mě moc baví
chytat ony malé čudly jako návnadu, ani bych nevěděl, jak vypadá
ryba. Po snídani pokračujeme dál na jih do Bonifacia.
První zastávkou měl být vodopád, který jsme nenašli. Další odbočkou
je hrob manželky jakéhosi piráta, který jsme taky nenašli. Následovalo
paleontologické naleziště Filitosa s menhiry za naprosto
neuvěřitelných 20 F, které jsem zaplatil jen proto, že jsem s
Pavlem upíjel z kanystru víno a měl jsem tudíž poněkud nesoustředěné
myšlenky. Menhiři pravda byly pěkní, ale jeden za 2 F, to je opravdu
docela dost.
V té době bylo poledne, a tak koupat. Naši i bratr, kteří tu
na Korsice už byli, měli jako hlavní základnu Porto Polo,
které je odtud nedaleko. Jedeme se tedy vykoupat tam, ale jsme
tak umlácení, že na nějakou prohlídku rozhodně není kdy, jen rychle
do vody a zase pryč.
Tentokrát do odbojného města Sartene. Je umístěno stupňovitě
na ostrohu pod vysokou horou, domy jsou kamenné, uličky uzounké,
není divu, že byli odbojní, jejich domov šel snadno bránit. Kupujeme
tu bagety na další cestu a vyhlížíme hospůdku, kam bychom zašli
na nějakou místní specialitu. Všechno je však drahé, a tak to
zkusíme po cestě. Spíše náhodou zahlédneme ceduli k vesnici kousek
od hlavní trasy a jedeme tam. Na návsi to rozhodně nevypadá, že
tu někde je restaurační podnik, ale jdeme se zeptat. Má to být
restaurace u Alexe, což je stavení na konci vsi, s verandou obrostlou
vínem, s lokálem plným starých předmětů nejrůznějšího druhu od
zemědělského a rybářského nářadí až po kolty a flinty z Divokého
Západu a s majitelem, který stejně jako všichni neumí anglicky,
ale hned se o nás stará jako o vlastní. Oba jsme s Buldokem zaskočeni
jeho zájmem, stejně jako cenami 100 F za polívku, ale pak pochopíme.
Nabízí celé jídlo a pro 7 lidí to bude jen za 500 F.
Alex má radost, dostáváme víno a jeden ze zaměstnanců se s námi
dává do řeči. Je to složité, jdeme na to přes polštinu, ale jde
to. Jen to trvá dlouho, máme už pekelný hlad. Před setměním nás
vystěhují ven na verandu, dostáváme další víno a podává se rybí
polévka s osmaženou bagetou, kterou si máme každý potřít česnekem
a majolkou s česnekem a pepřem a dát do talíře. Je to moc dobré.
Následují smažené ryby a osmahnuté brambůrky, ryby jsou malé,
ale je jich plný tác. Závěr tvoří sýr. Je toho všeho plný talíř
a celé to trvá přes tři hodiny. To už mají leckteří vraní hodinu,
ale platit ještě né, Alex bude hrát na kytaru. Teprve po 24 hodině
se nám podaří zaplatit a odjet.
Je toho nějak moc najednou a všichni propadají nervozitě. Místo
na spaní nám u Alexe doporučili na pláži. Je opět krásná, hvězdná
noc, jako tady vždy.
-nahoru-
Dobytí pólu
Rituální rybářský pozdrav novému jitru se dnes odbyl bez jakýchkoliv
rušivých zásahů, ať už od lidí či od ryb. Obě skupiny mě tvrdě
ignorovaly. Snad proto byl odjezd poměrně časný, jedeme se podívat
na Bonifacio a to je daleko. Cestou se zastavujeme u poustevny
pro zazobaného poustevníka, což je solidní kostelík pod skalní
věží s křížkem.
Při vjezdu do Bonifacia se ukázalo, že jsme si nevybrali nejlepší
dobu. Tradičně úzké uličky jsou k prasknutí narvané auty a tudíž
i lidmi. Nakonec něco samozřejmě najdem a vyrazíme si prohlížet
krásy města, ale lidí neubývá. Rychle upadáme do letargie, vlečeme
se za Buldokem jako na popravu, což ho zjevně rozčiluje. Náhodou
to bylo celkem pěkný město. Jenom to strašný VEDRO. (Dáša) A z
celé Korsiky tam byly asi nejlacinější pohledy a suvenýry více
i méně kýčovité. (Karel) Prohlídku notoricky nejklasičtějších
míst a výhledů Bonifacia jsem absolvoval sám. Ostatním totiž bylo
líto 10 franků za vstup na schodiště k moři, kde se ukrýval chodníček
vytesaný ve skále. Na konci byla zamřížovaná jeskyně na úrovni
vody. Taky možná poustevník. (Buri)
Oživení přichází až když Chief Commander vyhlásí nejjižnější
pól na ostrově za majákem Cap Pertusato kousek odtud. Hbitě
se tam s auty přesunujeme a šup do vody. Pól vypadá jako rybářský
škuner či malý torpédoborec jedoucí plnou parou na břeh. Jen je
kamenný. Zdárně zdoláváme jak moře, tak ostré skály pólu a vystupujeme
na vrchol. Tam nás Náčelník přepočítá, a tak zvíme, že tam byl
on, první pobočnice Lucka, druhá pobočnice Majka, první řidič
Dáša, navigátor Pavel, druhý řidič Karel a potah, nosič, mula,
primitiv: všichni zde.
Návštěva na pólu byla krátká, protože co tady - když to srovnám
s výletem na Kokořín. A tak jsme vydali se zpět najít nějakou
zapomenutou pláž na koupání. Po pár kilometrech ji opravdu máme,
jen asi 4 metry široký pás oblázků před skalami a jsme tu skoro
sami. Co by tu taky kdo jinej hledal, dyť to bylo místo, které
zasáhl požár a všechno bylo spálený na uhel. (Buri) Na potápění
to není, tak aspoň sbíráme pěkné kamínky, hážeme žabky, koupeme
se, trefujeme se do jiných kamenů a do sebe. Po zralé úvaze tu
nebudeme spát, je tu moc komárů, pojedeme trochu dál k východišti
zítřejší vodní cesty. Přístupová silnice vede podél řeky, takže
se to nezdá být problém. Ale na mapě nebylo vidět, že rozdíl mezi
nimi je 50 výškových metrů. Nicméně nalezené místo je pěkné, kryté,
voda čistá a ne moc studená. Večeře je bohatá, kaška se sojou,
lančem a vepřovým ve vlastní šťávě, okurka a víno.
-nahoru-
Vodní turisté
Dnes vstáváme jako vždy v půl osmé a papáme krupicovou kašičku,
co uvařila Majka. Čeká nás sedmnáct vodopádů a kaskád - Cascades
du Polischellu. Jdeme jen v tričkách, plavkách a botvodách,
jen já mám kanady, kraťasy, tričko, co potřebuje vyprat a klobouk.
S námi se chystají i dvě auta Němců s provokativními nápisy jako
2:1 a Bierhoff 20 na sklech aut. Přemýšlíme, co jim tam napíšeme
my a duševně se připravujeme na nástrahy túry. Klíče od Borůvky
zavíráme dovnitř, otvírat budeme drátem.
A teď už šup, vzhůru po kamenech. Nejprve to jde lehce, ale pak
přichází první tůňka. Děvčatům se tam nechce a obcházejí ji, my
však hurá do vody. Je ledová až drnčí zuby. A tak to jde stále
dál. Nakonec plaveme všichni a lezení si rovněž užijeme spolem,
když nás zaskočí převis v komíně u jednoho ze skalních stupňů.
Tento převis a plavání skrz vodopád se závěrečnou myší dírou patřil
vedle závěrečného skákání ze skalních stupňů k tomu nejlepšímu,
co nás potkalo.
Byli jsme velmi chytří, že jsme šli ráno, i když byla zima, odpoledne
tu bylo lidí jako much.
Když jsme došli, zcela záludně nám změknul drát od otvírání dveří,
a tak se tam ne a ne dostat. Nakonec přece a hned se dáváme do
jídla. Jsem zádumčivý. Přináším si víno. Po této pozdní snídani
pokračujeme dále směrem ke Corte, kde bude náš třídenní horský
puťák. Jsem zádumčivý. Po cestě se stavujeme v supermarketu a
nakupujeme bagety a další pochutiny. Hledám v autě whísku. Další
zastávkou je muzeum římských památek v Alerii. Vstup stojí
10 F, a tak zůstáváme s Majkou venku. Jsem zádumčivý. V Corte
zastavujeme u nádraží, zjišťujeme jízdní řád místního vláčku na
zítřek a doplňujeme vodu. Na peróně, když hledáme vodu, uvidíme
nejdříve velkou vodní pumpu pro lokomotivy, to nás trochu zarazilo,
až při příchodu blíže je vidět také malý kohoutek. Nakonec úspěšně
odjíždíme a nacházíme i solidní místo na spaní pod košatým stromem
v místech startu nadcházejícího puťáku.
-nahoru-
Puťák
Budíček je časný, řekl bych až příliš, ale mám dobrou náladu.
Tak dobrou, že mě ostatní podezřívají, že jsem ještě ožralej.
Máme za úkol sbalit batohy, aby mohl Buldok s Karlem odvézt auta
na místo určení - Corte a vrátit se vlakem. Sbalení není tak jednoduchý
úkol, věci jsou po celém autě a je brzo po ránu, takže každý problém
vyžadující rozhodnutí bolí. Situace se přiostřuje, když Buldok
velí odjezd za 10 minut. Jakmile auta zmizí, všichni si posedají,
vytahují knížky a vzpomínají, co zapomněli. Máme spoustu času,
než se řidiči vrátí, a tak píši deník, koupeme se v řece pod námi
a pozorujeme ostatní výletníky, co už pilně šlapou.
Přicházejí v 11 a během chvilky vyrážíme údolím Manganellu.
První metry nejsou nic moc a ty další jakbysmet, především proto,
že jsme zabloudili. Navzdory tomu, že na to někteří marně upozorňovali
již od Náchoda. První vodopád a hned koupačka. Moc to neprotahujeme,
voda je nelidsky studená. Další zastávka je u salaší. Sedíme u
lavic ve stínu a baštíme nekřesťansky drahý kozí sýr a je nám
fajn. Po chvíli se nedá nic dělat a musíme dál, ke kaskádám. Jdu
opět jako vždy první, když mi Majka volá, ať už se po nich (kaskádách)
podívám, že uděláme pauzu. Žádná cedule nebyla, a tak tvrdím,
že u nich ještě nejsem, ale pak se pořádně rozhlédnu a ejhle,
stojím přímo u nich.
Zastávka je to příjemná, dlouhá, koupeme se, skáčeme, děláme
přehrady, jíme, čteme, spíme, prostě, jak kdo chce.
S večerem velí Chief Commander, že musíme dál, že hlavní prásk
dne nás teprve čeká. A nekecal. Stavíme až po hodině u přechodu
přes potok, kdy máme za sebou 450 výškových metrů a dost plný
kecky. Aktuálně se mění místo na spaní z výšky cca 200 m pod chatou
na 100 m nad chatou, takže jestli tam opravdu dojdeme, máme před
sebou ještě 500 výškových metrů a celkem za den 1250.
Byla to síla, bolel každý krok, Alpy se stávají noční můrou.
Majku jsme beznadějně ztratili, zmizela pod jedním ze skalních
stupňů. Ostatní se ale vyškrábali až k chatě Rif. Petra Piana
a po zjištění, že se tu volně spí, se jim dál nechce. Ale Buldok
je neúprosný, zítra bude vedro. Co nastoupáme teď, zítra jak když
najdeme. A tak opět dál, výš a výš. Nalezená loučka je výborná,
ze tří stran sevřená skalami, plná zelené trávy, prostě hrozný
kýč. Stavíme stany a vyhlížíme Majku. Ta po chvíli dorazí a začínáme
vařit. Máme sóju s rýží a gulášovku. Je toho všeho jak pro regiment,
ale nezbude ani zrníčko. Buldok tvrdí, že bude spát venku, tak
jsem zvědav, jak dlouho tam vydrží.
-nahoru-
Mt. Rotondo
Vydržel přesně do půl čtvrtý. To začalo prvně pršet, a tak se
odstěhoval do stanu. Déšť tím nezažehnal, krápe sice málo, ale
v podstatě průběžně. Ráno je kalné, mraky se honí po celé obloze,
strach z horka byl asi bezpředmětný. Přesto vstáváme časně, už
v půl sedmé. Máme toho dnes docela dost před sebou: 600 m nahoru
na Rotondo, 1000 m dolů a asi dalších 600 m na protější hřeben.
V osm hodin nás sluníčko, matně naznačené přes mraky, zastihuje
v úvodních pasážích nástupu na Monte Rotondo. Jestli byl
včera výstup těžký, dnes to není lepší. V horních partiích se
ke všem útrapám přidává ledový silný vítr a horolezecké pasáže.
Zatímco čekáme na Majku v sedle, zkouším, jak dopadl můj foťák
poté, co jsem ho v Bonifaciu nechal na zadním okně. Když jsem
ho našel, měl cca 60 stupňů, a tak si nejsem jistý, jak moc mu
to ublížilo. Závěrka se nevrací, ale jsou to jen asi dvě políčka,
pak už zase jde. Od sedla jsme došli s Majkou za ostatními k jezeru,
a pak spolem dále, posledních 300 výškových metrů k vrcholu. Těsně
pod ním je kamenný přístřešek a v něm se všichni choulíme nad
čokoládou a hrozinkami. Na přání zapaluji petrolejku a rozhodujeme
se, zda dáme napřed oslavu výstupu, či oficiální část, samotný
výstup. Vyhrála varianta A, takže koluje ballantinka, a pak se
jdeme fotit na vrcholovku.
Je to jako vždy problém. Buldokovi se musí postavit věžička,
aby měl foťák ve správné výšce a na správném místě a stejně kolem
chodí jak kvočna kolem kuřat a zase se bojí, že foťák spadne.
Poslední cvaknutí závěrky a hurá dolů. Ale kudy? Na všechny strany
jen černá propast, je zima a vítr neustává. Buldok pomocí průvodce
navrhne a prorazí cestu do jakéhosi sedýlka a odtud kuloárem dolů.
Tady nefouká, ale dalo se do deště, kameny kloužou. Závěr je v
sněhových polích, prostě užíváme si až do bezvědomí.
K jezírku Lavu del Oriente, co jsme viděli z vrcholu,
to bylo 600 m a věru stálo za to. Ráno jsme prakticky nejedli,
takže teď vaříme polívku. Je naprosto přirozené, že vítr zesiluje
a začíná opět pršet. Do toho přicházejí odspoda postavičky jen
v triku a kraťasech, zatímco my se halíme do všeho, co máme a
ještě klepeme kosu. Svůj příděl si každý odnáší do svého soukromého
závětří, pak urychleně zabalit a fofrem dolů. A jak to bývá, jen
jsme se pohli, vysvitlo slunce, takže svlíkáme všechno, co jsme
pracně oblékli.
Klesáme stále níž a níž, kličkujeme mezi skalami a vegetací,
klouzáme po kamenných plotnách. Další zastávka je opět o 500 m
níž, u salaše. Nabíráme vodu a rozhodujeme se, co dál. Nezavolali
jsme Hobrovi kvůli Alpám, a tak přemýšlíme, jak to udělat. Návrhy
padají lecjaké, ale nápad obrátit zpět k autům se jako jediný
setká se všeobecným souhlasem. Zvedneme se tedy a opět letíme
držkopádem kamenitých cestiček stále dolů o dalších 500 m. Na
silnici toho už mají fakt všichni až dost, ale do Corte je to
dalších 500 dolů a asi 9 km. Není šance to dojít, někteří už padli,
a tak otáčíme k řece. Míjíme ceduli vjezd zakázán, zákaz kempování.
Naproti už parkuje jakýsi karavan, takže je snad vyberou jako
první. Večeříme špagety s rajskou a svíčkovou, obojí v tuplované
dávce, protože jsme se nemohli s Pavlem dohodnout, která je lepší.
Máme postavené stany, obloha vypadá na déšť.
-nahoru-
Corte
Krápe! Vstávejte! Bude lejt, ať nezvlhnou stany! Jen to Buldok
řekl, začalo chcát a vypadalo to na dlouho, takže opět vítězí
zbabělá varianta. Buldok, Karel a Pavel jdou pro auta. Cesta
byla podstatně delší, než jsme si včera mysleli, ale žádného stopa
jsme nechytli. Nicméně cesta i počasí byly celkem příjemné - po
dešti ani památky, dokonce i auta stojí tam, kde jsme je nechali.
(Karel) My máme nečekané dvě hodiny času, a tak vaříme čaj,
čteme, koupeme se a pomalu balíme. V okamžiku, kdy vyjde slunce,
sušíme stany a skládáme je. Pak už nic nebrání odchodu a právě
v tom okamžiku se objevují naši řidiči.
Máme v plánu včera zrušené kaskády, soutěsku s visutým mostem,
ale nejprve přebalit auto. A náhle do ticha Buldok zvolá, že tedy
dobře, na kaskády se nejde. Náladu vystihnul přesně, odpovídají
mu menší ovace z naší strany, ale hlavně počasí nevypadá, že by
nám nějak přálo.
Místo toho jedeme do Corte, horského sídla jediné samostatné
vlády v historii Korsiky. V Corte lezeme na vyhlídkovou plošinu
a všichni skučí, jak je bolí nohy. Po focení následuje sestup,
který je ještě horší. Takže už jen vybírám drobné z fontánky,
bereme benzín a vodu a pryč odtud.
Hurá na Bastii, koupit lístky na trajekt. Bohužel mají zavřeno,
takže volně pokračujeme na Cap Corse a hledáme, kde koupit
bagety. Nakoupili jsme až v poslední vsi v přístavu Maccinagio.
Z něho má Buldok vybranou další malou cestičku k zapomenuté pláži.
A co by jste řekli? Nejen, že tam byl kemp, ale i národní park,
odkud nás po složitých přesunech po hnusných cestách vyhodil hlídač,
že se tu ve 20:00 zavírá. Hnul mi žlučí, protože na placení vyhazovače
prachy zřejmě jsou, ale na dva dvaceticentimetrové pruhy asfaltu
ne. Vím, že jim trochu křivdím, ale v té chvíli mi to bylo jedno.
Místo toho jedeme dál do vnitrozemí a nacházíme cestu ke smetišti
s moc pěkným místem na spaní. Fouká vítr, a tak stavíme zídku
a jakousi zástěnu. Večeříme rýži s konzervou a nakládám fazole.
-nahoru-
S. P. V. S.
Vzhledem k Davidově skluzu v psaní deníku a jeho fyzické nepřítomnosti,
zrovna asi někde šlape v Alpách, zbývající dny napíši Já - Velký
Buldok, Chief Commander a nezaslouženě Tukan No. I, to vše v jedné
osobě.
Po větrné noci vstávám hned, jak je to jen možné. Jedinec, co
nám tudy včera jezdil jako po autostrádě, se ukázal jako neškodný
blázen. Od Karla jsem vyškemral klíče od auta, čímž jsem ho vzbudil,
a když se navíc trochu převalujete, šustíte, vylézáte ze Škvora,
ze spacáku, sháníte se po ešáku, lžíci, vodě, vínu, dalekohledu,
je naprosto vyloučeno, aby ještě někdo zůstal spát. Všichni jsou
vzhůru, už jen polehávají. Na dnešek ještě nemám žádný program.
Dalekohledem prohlížím vesnici na protějším kopci. Sice tam neplánuji
cestu, ale co kdyby tam bylo něco zajímavého. Nic moc - zato na
kopci opačném bylo v noci k vidění množství nasvícených budov.
Tam pojedeme dnes.
David mezitím udělal fazole, no a pak odjezd. Oblast Rogliana.
Být to kdykoliv jindy, asi bychom byli nadšeni, ale teď, když
jsme již přesyceni přírodními i architektonickými zajímavostmi,
jsme si prošli jednu z dalších hezkých vesniček, a tak největší
rozruch způsobilo, když jsem zjistil, že se tady někde rozlévá
víno. Pojem "vinařská oblast" vzbudil nadšení u Buriho,
že mi opět připíše nějaké body do tukaního hodnocení, zato ostatní
byli, diplomaticky řečeno, zticha. Ono místo se jmenuje gioielli,
což jsem se domníval, je korsický název vinného sklípku. Ale vše
bylo jinak, byl to název vesnice. Bohužel nemají červené, ale
i růžové víno je velmi dobré. Bereme 5 litrů. Na takovýchto akcích
bychom se klidně mohli jmenovat SPVS, neboť to byl již 30. litr
ze studánky. Je jasné, že se sem zítra vracíme nakoupit na doma.
Odjíždíme na pláž. Program je jako vždy, jen s tím vínem jsme
docela pohnuli. Hrajeme poker. Největší kafkou je Karel, ale kupodivu
i Buri. Nad večerem přesun zpět na náš oblíbený smeťák. Vaří se
sója s rýží, popíjíme víno a v klidu usínáme.
-nahoru-
Au revoir Corse
Tentokrát byly ranní procedury poměrně rychlé a tedy zavčasu
odjíždíme k včera vyhlídnutému zdroji. V 10 hodin mají ještě zavřeno,
což mi nebrání přelézt zábranu. Nalézám nepříliš nadšeného pána,
který vyplnil naše požadavky: 2 x 1,5 litru rozlévaného vína +
4 láhve velmi dobrého vína muškátového.
Cestou na Bastii se chceme ještě naposled vykoupat. Teprve
na potřetí nacházíme ucházející místo, ale do vody se nakonec
nikomu nechce. V Bastii po jednom tukaním kolečku parkujeme a
odcházím koupit trajekt. Řadíme se s autem do řady na molu, zamykáme
je a odcházíme na prohlídku města. Bez nás trajekt neodjede. Obsadili
jsme čelní pozice. Během hodinové prohlídky jsme nakonec téměř
nic nepořídili. Všude byla polední pauza. Koupili jsme jen bagety,
David sehnal sirky, našli jsme místo s vysokou koncentrací nacionalistických
nápisů, neutratil jsem peníze na dary. Inu tady chcíp pes.
Náš trajekt mezitím přijel a chrlí ze svých útrob jedno auto
za druhým. Během chvíle se loď vyprázdní a začíná nakládka. Naše
čelní místo se ukázalo jako krajně nevýhodné. V La Spezii nepojedeme
jako první, ale až na závěr. Parkujeme totiž až ve třetím patře.
Když už nic, zabíráme si nejlepší křesla v místnosti na přídi.
Při odjezdu pár posledních fotek a pak nás čeká pět hodin plavby.
David s Majkou přinášejí flašku vína, tak je hned veseleji. Karel
sahá do svých nedopitých zásob, které si já ordinuji proti mořské
nemoci. Ráno jsem si nevzal Kinedryl. Také s Burim se to houpá.
Hrajeme karty, popíjíme, ale nejvíc se už těšíme do Čech do normální
hospody, na pivo a na smažák. Za zbylé peníze nakupujeme bezcelně
chlast.
Konečně La Spezia, konečně pevnina. Teď už je to pohoda,
odsuď se domů vždycky nějak dostaneme. Když jsme se vymotali z
útrob trajektu, Borůvka opět neprošla přes celnici plynule, dostáváme
razítka do pasů. V automatu kupujeme benzín, abychom dojeli k
nějaké pumpě s obsluhou, kde bychom doplnili do plné, a pak odjíždíme.
Hledáme nájezd na dálnici, čímž si Karel zvyšuje své tukan-skóre
za okružní jízdu po městě, ale poté již úspěšně dálnice směr Parma.
Nepříjemný úsek mezi Parmou a Mantovou, kde není dálnice, jedeme
už tak pozdě, že nás neruší téměř žádný provoz. Bohužel se nám
na těchto okreskách nedaří najít otevřenou pumpu. Budeme muset
z Mantovy pokračovat alespoň kus po dálnici, kde jsou otevřený
pumpy. Aspoň zase kousek popojedeme a odsud už by měl benzín vystačit
až do Slovinska.
Po dálnici jsme jeli z Mantovy do Vicenzy. Dál opět pokračujeme
po okreskách. To už je dávno po 24. hodině. Ačkoliv by Dave rád
dojel až na místo zítřejšího srazu a vyhnul se zde zítřejšímu
provozu, je to nereálné, máme toho až po krk. Ve 3 hodiny ráno
jsme to zapíchli uprostřed kukuřičných polí před Pordenone, to
nám ještě zbývalo 150 km na sraz s Hobrou.
Tento den jsem sliboval vyhlášení Velkého Tukana, ale nějak
to nevyšlo, takže až teď. Le Grand Tucan est ... Martin Lard Buldok,
v těsném závěsu za ním následují Karel Karevic a David the Mula,
s větším odstupem pak Majka, která si mohla v Borůvce směle prozpěvovat:
Já Tukanka čtvrtá mezi Tukanama, Tukanů je na tisíce a já jsem
tu sama... Na dalších místech se umístila děvčata z Pandy Dáša
a Lucka za své stravovací a jiné rozhovory, nejméně Tukaňáren
udělal Buri. (rozhodčí soutěže) ... A navíc: "Ja Cochón,
ty Cochón, ale gdo má peňauze je ešče vječí Cochón." (Buri)
-nahoru-
Setkání s Hobrou
Nepříjemně brzo přijel na blízké pole traktor. Jeho vrčení mě
vzbudilo již v 7:00. Na tomto místě nás tedy už nic nedrží, takže
vyrážíme hned během půlhodiny. Všechny činnosti se přesouvají
až na místo odpojení "alpinistů". Včerejší prázdné noční
silnice jsou dnes plné aut, pánové měli samozřejmě pravdu. Navíc
Borůvka s sebou nepříjemně třese, což Davidovi připomíná vysypaná
ložiska u Veverky, čímž Karla moc nepotěšil. V Udine konečně
vjíždíme na dálnici.
Blížíme se k místu, kde si Dave s Hobrou naplánovali sraz, a
tak se David chopil mapy kvůli orientaci. Řeku křižujeme správně,
z pravé strany dálnice nás provází další řeka, ale železniční
viadukt přes dálnici na mapě není. Nyní krátký tunel a hned za
ním je pumpa, kde to má být. Ač na mé i na všech ostatních mapách,
co Dave držel v ruce, byla pumpa nakreslena na obou stranách,
ve skutečnosti je pouze v protisměru. V našem směru je jen parkoviště
a tam Hobra není. Zato na protější pumpě od něj nacházíme vzkaz,
že se zdržuje "u modré cedule s nápisem směr Moggio v místě
křížení dálnice s cestou na Chiusaforte", což jak se Dave
domnívá, je hned za příštím tunelem, kde ho také hledá. Ale podle
ostatních by to mělo být až na sjezdu z dálnice, a tak poté jedeme
tam. Jenže sjezd není, zřejmě ho zapomněli postavit a my jedeme
dalších 12 km až na následující odbočku. Neuvěřitelnost této
události je fantastická, ale je to opravdu tak. Na všech mapách
je zakreslen sjezd, ale ve skutečnosti po něm není ani památky.
(Dave)
Zde necháváme Borůvku, bereme Pandu a s Davem se vracíme hledat
Hobru. Na nám známé pumpě necháváme vzkaz, když jsme ho zde před
tím nedali. Jak se později ukázalo, Hobra se mezitím tady ukázal
a bylo mu divné, že by jeho zprávu někdo jen tak sebral. Za dalších
10 km opouštíme dálnici a jedeme zase jako při příjezdu, jenže
po vedlejší cestě. Na Hobrou popsaném místě nacházíme plakát SPCHS
se zprávou, že tu pobýval u řeky, a o pár metrů dále další zpráva,
dle které před dvaceti minutami odešel stopovat. Velmi to připomínalo
Poběžovice V., kde jsme také hledali jednotlivé zprávy, abychom
na závěr vystopovali prémii. Za další zatáčkou jsme byli u sudu.
Hobra stál na krajnici a čekal na stopa.
Jsme rádi, že jsme se našli, i když teď už Buri, Dave i Hobra
do Alp budou muset. Tam, kde jsme zanechali ostatní, už na nás
čeká jídlo, slavíme mé narozeniny a naši alpinisté si začínají
balit batohy. Téměř veškeré věci z auta se vybalily na karimatky,
to prý vše budou potřebovat. Zřejmě si zapomněli objednat šerpu.
Litujeme Buriho, že ač nejmenší a nejslabší, nechají ho Hobra
s Davidem táhnout největší batoh. Vše bylo jinak, když jsme si
batohy potěžkali. Hobrův, ač relativně malý, byl neskutečně těžký.
David měl batoh jako vždy. A Buri? Ten svůj baťoh uválel do neforemné
kuličky a daleko předčil Karlův z puťáku. Stejně se jim nepodařilo
sbalit vše. Hobra nám zanechal dvě krabice s vločkami. Veškeré
balení trvalo několik hodin, takže je jasné, že dnešní smažák
odpadá.
Rozloučili jsme se s odpadlíky, dojedli první krabici vloček
a jedeme do Slovinska pro levný benzín. Hned jedna z prvních
cedulí u cesty "Pozor, otroci na cestě", vyjadřuje negativní
vztah k pěším v této zemi. Míjíme ještě jinou ceduli "Pozor,
žáby na silnici". Ale jinak jsme byli spokojeni. Na dálnici
se chceme vrátit přes sedlo Koren, což je pouhých 250 metrů
stoupání a 18 % stoupání. Cesta nahoru byla pouze na jedničku,
ale z kopce na obrácené straně jsme pálili brzdy, což se nám nepodařilo
za celou dobu na Korsice. Z Villachu se vzhledem ke stavu
Borůvky, a k radosti Majky, rozhodujeme se pro cestu po dálnici
přes Vídeň.
Když už nebude dnes smažák, chtěl jsem alespoň zítra po ránu
čerstvé rohlíčky, ale i to padlo. Máme toho opravdu dost, za Grazem
sjíždíme z dálnice a nacházíme plácek na vesnickém fotbalovém
hřišti. Auta jsou pod střechou a my, kdybychom chtěli, mohli jsme
spát třeba v brankovišti.
-nahoru-
Poslední den
K snídani jsme snědli druhou krabici vloček a poté již odjezd.
Majka celou cestu přemýšlí, kde bychom ji tak mohli vysadit. Nejlepší
bude nějaká pumpa či parkoviště před odbočkou na Bratislavu. Jenže
tam, kde by se to už hodilo, nebyla jediná pumpa a vůbec žádné
místo vhodné pro stopování. Odbočujeme na Bratislavu, jedeme
několik km, ale nic. Sjíždíme z dálnice, stavíme na krajnici a
chceme vysadit Majku. Za námi zastavili policajti. Vypadají dost
drsně. Říkají něco o dálnici a taky o šilincích. Rozumíme dosti,
abychom se rychle rozloučili a pryč.
Úspěšně dorážíme na hranice. V autě je flaška pastisu a ballantinky,
dvě flašky vína, tři litry rozlévaného vína, navíc jeden nedopitý
pastis a whiska a několik prázdných lahví. Celník si nás staví
stranou. Asi nevěří, že jsme s tímhle byli na Korsice, to spíš
vezeme nějaký kontraband. Prohrabává kufr a za sedadly mi našel
v hadru zabalenou whísku. Ta je jen pro osobní potřebu, vysvětluji,
takže mi jí nezabavil.
Jsme konečně v Čechách. Kupujeme si meruňky a hurá do Moravských
Budějic na smažák. Oblíbené místo nezklamalo. Nacpali jsme
se k prasknutí. A poté již směr Praha. Jako první opouštím výpravu
v Jižním Městě, a tím pro mě končí Korsika 96. Ostatní se ještě
rozvážejí domů.
© David, Buldok
-nahoru-
Národ plný vášní
Jean-Pietro se zakuckal. Vzpomněl si, jak včera večer šestkrát
za sebou prohrál s Jeanette Magic. "Kruci, kdyby aspoň nebyla
ženská", pomyslel si, žvýkaje Wrigley Spearmint. "Fuj,
ta žvejka snad bude chutnat pořád stejně. Tu mám taky od Jeanette.
Vlastně už od rána... jejda, já od rána nic jiného nejed. A ještě
mě celou noc utěšovala, prej: ,Ty vyhraješ příště, tučňáčku, pojď
se aspoň trochu pomazlit.' Kráva, ani jsem se pořádně nevyspal.
Hlad mám, doufám, že mi tyhle fakeři nevykoupěj všechny bagety.
Nemluvěj korsicky, francouzsky taky ne, túristi z pevniny - do
háje, ani němčina to není, na Holanďany jsou málo blonďatý, ...
Že by Poláci? Takový bych sem vůbec nepouštěl, komunisty špinavý.
Lard Commandere, co to jako má bejt? Jsou fakt nějaký ujetý. Taky
bagetu, jo? Sakra, voni mi to fakt sežerou! A to jaký prej jsou
to chudáci! No sláva, přece něco zbylo i na místní, ,bonjour,
Michele, une bagette, merci bocu', doufám, že matka navaří něco
rozumnýho k večeři."
"Ty cochone, a teď pryč. Co to je za hráče, když nedokážou
odlišit hru od reality. Snad od toho je doupě doupětem, aby se
oddělily postavy ze hry od reality. Jeanette, ta potvora, ta to
začala. Mě zná tak jasně, že prokoukla mojí fintu, ale to to musí
vyslepičit ostatním? Pravda, aspoň jí jsem nemusel nechat pídžejovi
na pospas, ale snad... do prdele, to je ale kráva. Ten debil Francois
hned tahá kudlu - moc chlastá a jenom kouká na Pobřežní hlídku
- je to kretén, ale všichni hned šli s ním! Merde, kam jim zdrhnu?
Ještě že mi to hned chytlo, fakt nevím, co bych... no, snad by
mě přece nezapíchli, je to jen hra! Hele, smeťák, tam... ježíš,
no tam mě snad hledat nebudou. Do pytle, tady někdo stojí! Fuj,
no to rozhodně nejsou místní a francouzsky snad taky neuměj, doufám,
že mě neprásknou. Co tady, hajzlové, vůbec mají co dělat, do kempu
patří! No, snad mě neprásknou."
"Tak snad už je od nich pokoj. Ale radši se pojedu podívat
k ségře, třeba ještě nevychladli."
Jean-Pietro nastartoval svého Peugeota 106 3421TC2A a rozjel
se směrem k horám.
"Do pytle, jsem si myslel, že už se na to vybodli, ale to
auto naproti přece byl Francois. Tak zas na smeťák. Ti fuckeři
jsou tu ještě - no jo, oni tu asi fakt budou spát."
"To se potkali zrovna tady náhodou, nebo už mě mají?! Jestli
mě ty svině východní udaj', tak je zabiju!"
"Hi, Francois, tak nepotkals toho poseru? Jaks vyndal ten
nůž na krájení dortu, hned se vypařil. No už se na něj asi vybodnem,
ne? Hledáme už ho hodinu a půl! Škoda doupěte, bylo dneska docela
dobře rozehraný. Ta jeho finta taky nebyla špatná, no je to blb.
Co Jeanette, že už ho nebudem' hledat? Třeba to zas nebude taková
ztráta, co? Pusu!"
© Karevic
-nahoru-
|
|
