|
Jak jsme provozovali kaňouring,
Francie 16. 7. – 1. 8. 1999
FOTKY
Odjezd - Clermont-Ferrand,
Turnoel, Puy d’ Dome - Puy d’ Dome
Puy de Sancy - Le Puy
- Pěší výlet u kagnonu řeky Tarn
Vodní výlet v kagnonu řeky Tarn - Roquefort
- Aigues Mortes
Avignonské
zajetí - Rousillon - Grand
Canyon du Verdon - Cesta opilců
Vodní zajímavosti pohoří Jura - Loue
nebo Doubs?
Besancon a Ronchamp - Pražácí
Le Corbusier
Odjezd
Výprava se jako vždy schází tam, kde bydlí Buri, takže v Sekačce.
Zde jsou přistavena naše polárnická vozítka, Špejk a Magda, ve
kterých si každý z devíti zúčastnivších se polárníků snaží
urvat pro sebe nějaké to místečko. Jako vždy to zpočátku nevypadá,
ale nakonec můžeme s asi dvouhodinovým zpožděním vyrazit.
Naše výprava je vybavena radiokomunikační technikou, totiž Majčinými
vysílačkami, které se na minulých cestách osvědčily. Zde se však
ukázal být háček, neboť se na nich uhnízdili bratři Hosnédlové,
kteří působili spíš jako výrazný informační filtr.
Hurá hurá, jsme na cestě. Ukrajujeme
již asi 20. kilometr plzeňské dálnice, když tu náhle, po Davidově
prohlášení, že nasazuje styl “padající kámen”, Špejka zaplaví
pach spáleniny až požáru a z jeho nitra se vyvalí mračno
dýmu. Zdá se, že při vysokých otáčkách se kdesi uvolňuje nějaké
těsnění a chladící kapalina teče do motoru. Tak zkrátka
nesmíme jezdit na tak vysoké otáčky, neboť jak Buldok vtipně poznamenal,
i tak jezdíme na hranici samovznícení. Další zastávku, tentokráte
již dobrovolnou, děláme ve Stříbře, a to na poslední dobrou českou
večeři a pivo.
No a pak už jen nonstop přejezd
až na místo M, tedy někam do Clermont-Ferrand.
-nahoru-
Clermont-Ferrand, Turnoel, Puy d’ Dome
V Clermont-Ferrand se objevujeme
někdy v poledne. Je pěkný vedro, po dlouhé cestě jsme docela
utrmácení, a tak bychom nejraději koupačku, ale nejsme tady na
borůvkách, a tak hurá na hrad. Je to hrad Turnoel
s vyhlídkou na Clermont-Ferrand, přesto však někteří místo
prohlídky podřimují u vchodu. Dále tu máme románskou katedrálu
přímo ve městě. Doplňujeme vodu. Horko. Celková otupělost. A to
již první den.
No a pak je plánována autovyhlídka
ze sopky Puy d’ Dome, jenže zjišťujeme, že milému plně naloženému
Špejkovi se do kopců zrovna dvakrát nechce, a tak se rozhodujeme
vyjet tam nadvakrát Magdou. Když tu náhle se Magda asi po 10 minutách
vrací, že tam stejně nepouštějí, jen
místní vyhlídkové autobusy. Hurá, můžeme k vodě a výlet na
sopku se odkládá na zítřek.
Koupačku nacházíme o několik kilometrů dále u jakési přehrado-řeky
Sioule, na jejíž pláži také vaříme první polárnickou polévku (samozřejmě
francouzskou) a také si pinkáme s míčem na místním kurtu,
ale většina je líná, tak se věnujeme spíše koupeli. A protože
na noc jsme tu přece jenom trochu na očích, odjíždíme o kus dál
do lesíku.
-nahoru-
Puy d’ Dome
Dnes tedy první řádné probuzení
na polárnické cestě. Podle Hosnova “plánu” máme před sebou asi
tak dvouhodinový výlet na včerejší Puy d’ Dome.
Nasazujeme naše pochodové tempo, někteří mulí tempo – a já už
budu přímo jmenovat: po několika stech metrech se nám David ztrácí
z dohledu a mizí v podrostu před námi. Zacházku na sousední
sopku Puy de Parriou s vyhlídkami
tedy absolvujeme bez něj, stejně jako první společné foto na okraji
kráteru. Další cestou nás překvapují borůvkové keříky obtížené
obrovskými borůvami. U jednoho takového téměř v závěru výstupu
se setkáváme s Davidem, takže vrchol sopky, představovaný
parkovištěm, info-domečkem s restaurací, meteorologickou
stanicí a zbytky římského chrámu (proto Puy d’ Dome), zdoláváme
společně.
Zde notnou chvíli pozorujeme paraglidisty
a pak individuálně obcházíme kráter. Celkem nám to vychází na
tak hodinové zdržení, takže když se stejnou cestou vracíme zpátky
k autům, je zase o pár hodin více, než jsme předpokládali.
Teď mi nějak vypadlo, co se toho
dne dělo dál… Jo už vím, nějaký ty první lázně, co jsme v nich
marně hledali minerální pramen, přístupný i pro paštikáře. Byly
to lázně Royat
a nejzajímavější tam bylo Hosnovo “francouzské” přemlouvání paní
pokladní, aby nás vpustila do Psí jeskyně po zavírací době s tím,
že sem kvůli tomu jedeme až z Prahy. Nevím, jak by dopadlo,
kdyby byl úspěšný, protože se tam nikomu z nás nechtělo…
(Buri)
A vlastně ještě unikátní procházka
na Hosnou vyhlašovaný dolmen Samson.
Měla to být krátká prohlídka téměř u parkoviště, ovšem vůdce se
nám na prvním rozcestí ztratil, dolmen jsme téměř bez povšimnutí
minuli, neboť to byl celkem přírodní skalní útvar a nikoliv dílo
lidského kultu, poté jsme zbloudili v křoviskách a zpět k autům
jsme se prodírali stezkami lesní zvěře z asi 50ti stupňového
srázu… Poprvé jsme
zde narazili na úskalí francouzského značení turistických cest,
bohužel jsme se z nich ještě nedokázali plně poučit, což
se nám vymstilo následujícího dne. Nicméně už toho dne Pavla
tvrdí, že křížky asi znamenají, že tam cesta nevede. To jí ale
ani trochu nevěřím, já mám pocit, že křížky jsou jedna cesta a
čárky jiná…(Karel)
Spíme u jezera, někteří se večer
i koupou, ale teplé to tedy není.
-nahoru-
Puy de Sancy
Na dnešek nám Ch. C. Hosnič naplánoval
bohatý program. Nejprve návštěvu (možná jen zevní prohlídku) pěkného
hrádku Murol a poté
něco mezi dvoudenním puťákem a celodenní túrou na sopku Puy
de Sancy. Ale člověk míní, život
mění: nehezké až pršlavé ráno nás místo na hrad žene do lázní
svatého Nectara na další minerálku.
Více než minerálka i místní kostelík ze 12. století
a Hosnův druhý dolmen, jeho ctěným
bratrem překřtěný na dolmen Tennis, nás však zaujalo něco jiného
– minigolf. V úžasném provedení s veselými panáčky-robůtky,
střežícími jednotlivé jamky. Déšť nedéšť – tři hole a tři míčky
jsou naše a už se jede. V souboji Buldoků, Karlat a Hosnasů vítězí
posledně jmenovaní, zejména díky Zuzce, která “když nedá, tak
aspoň postaví”.
Končíme asi ve 14 hodin, což nás
nutí opustit variantu hrad a ponechat ji ve formě sightseeing
a hurá na sopku. Parkujeme na vylidněném parkovišti zimního střediska
lyžařů a vyrážíme do hory. Jedná se o jakýsi okruh místním národním
parkem, jehož součástí je vrchol Puy de Sancy (1866 m.n.m.).
První minela asi po půl hodině chůze.
Hurá, nacházíme žlutozelenou značku. Druhá minela asi o hodinu
později, značka se mění na růžovou, což ovšem nikdo v záchvatu
obdivování okolních skalnatých scenérií nezpozoruje, a tak stoupáme
dál. U jakéhosi vodopádu značka končí, Hosna během
několika okamžiků stvoří odvážnou teorii, podle které má zářez
před námi na svědomí divá voda, která se tady prý
tak před dvěma roky přehnala a cestu odnesla, a obhajuje ji tak
šikovně, že nikomu z nás není divné, že za touto roklí žádná
cesta nepokračuje.
Nacházíme pouze kamzičí stezičku
a stoupáme dále. Při výstupu notně využíváme zdejší křovinaté
vegetace. I vegetaci však po chvíli necháváme daleko pod sebou
a zjišťujeme, že jsme se vydrápali na uzoučký skalnatý ostroh,
ze kterého není cesty zpět. K dalšímu výstupu využíváme tentokráte
borůvčí a silných horských drnů. Co krok, to půl metru výše, svah
dostává závratný skon.
Posléze nás opouštějí i panoramata,
neboť se ocitáme v mraku. Mlha, déšť, vítr, dezorientace,
mapa na prd… Po několika nerozhodných pokusech o postup doprava
či doleva po hřebeni se vydáváme kamsi, kde tušíme bezpečnější,
i když delší cestu zpět k autům. Když tu narážíme na ztracenou
zelenou značku, slézáme nějaký podřadnější vrchol a už asi popáté
se snažíme zorientovat v mapě. To se nám zřejmě daří, takže
zjišťujeme, že vrchol Sancy leží mimo náš směr. To jogurťák Ch.
C. nemůže přenést přes srdce
a lanaří půlku výpravy k zacházce na vrchol. Buldok, Karel, Pavla
a já se vydáváme zpět rovnou.
Po krátkém sestupu se dostáváme
ven z mraku a obdivujeme krásné výhledy v zapadajícím
slunci. Teď už se držíme značky jako klíště a jenom jsme zvědaví,
kde nás to dole vyplivne, abychom viděli, kde jsme to předtím
minuli. Co vám budu povídat, kůl jako prase, na protějším stromě
křížek jak prase, jenomže jsme to předtím asi jaksi ještě neuměli
hledat.
No abych popsal dobrodružství
skupiny B a zvláště mé. Takže když Hosna velí vzhůru, nechávám
se strhnout všeobecnou euforií a přidávám se do vrcholového týmu.
Kráčíme svižně do čím dál větších mraků a hustšího deště. Pak
náhle – asi po 15 minutách – jsme u zábradlíčka a na nejvyšším
místě. Zde je taktak vidět nějaká vrcholová hvězdice, kterou chce
Hosna od Hobry vyfotit. Zuzka nás ještě podělí – jak se na správné
jogurťáky sluší – müsli tyčinkou a zase rychle zpět. A teprve
v tuto chvíli mi to dochází – a já tu musím při plném vědomí
místopřísežně prohlásit za největšího
jogurťáka dne Kevču Munroa a za největšího vola, který mu to zbaštil,
sebe. Vždyť co jsem čekal, snad krásné výhledy? Ne, opravdu jsem
sem snad lezl, abych si mohl odškrtnout nejvyšší vrchol Central
Massivu. Slááva. Fuj. A to jsem ještě nechal Dášu
napospas takovému individuu, jako je Buldok. Takže honem dolů,
aby mi snad nezabloudila. Ale místo toho opět bloudíme my. Už
na úpatí, kde nám cestu osvětlují paprsky zapadajícího slunce
a kde to skutečně vypadá jako ve Skotsku. Ženu se druhou kosmickou
rychlostí, s tím, že za další
serpentinou je už musím dojít, mají s sebou přece brzdu –
Karlika, ale narážím jen na Hosnu, kterej to říznul do údolí dirčou.
Instruuje mě, abych šel napřed a po silnici k autům. Na tu
se ovšem dostávám až po přelezení tří ostnatých
plotů, honičce se stádem krav po jejich pastvině a spadnutí do
potoka. No, nakonec i na stop došlo, a úspěšný, jen má angličtina
byla dost tristní. Kámen ze srdce mi spadnul, když svého řidiče
naviguji až ke Špejkovi a vidím tam Dášenku. (Buri)
No a tady názor na to samé od kovaného
jogurťáka: Co se týče druhé skupinky – tak se po krátkém výstupu
dostáváme do ještě o něco deštivějšího mraku. Zato ale někteří
z nás jistě prožívají úžasné vzrušení z pokoření nejvyššího
vrcholu Central Massivu. Všichni jsme posvačili nějaké ty müsli
tyčinky a Hobřík provedl unikátní vrcholové foto. Pak už jen sestup;
pět výletníků vytváří čtyři nezávislé skupinky, přestává pršet
a i my se kocháme krásnými výhledy. (Zuzka)
V půl desátý dorážíme k autům.
Téměř současně je tu i Pavel, vystupující ze stopa. Instruuje
Karla, že má pro klan Hosnů dojet naproti po silnici. A co byste
řekli, zase problém v podstatě navigační. Karel se vrací
asi za hodinu sám, neboť Hosnové v různých rozestupech hledají
pod svahem Davida, který podle
nich ještě nedošel. Ten ovšem nic netuše čeká se skupinou č. 1
u zbylého auta. No, kolem jedenácté hodiny jsme tu vši a s námi
také kanystříky vína a whiska a nudlová polévka a pak spánek a
spánek a spánek.
Ponaučení dne: francouzské turistické
značení má tedy toto symbolické poselství: čárka libovolné barvy
značí směr cesty, zatímco X (křížek) nám praví “tudy ne přátelé”.
-nahoru-
Le Puy
Dnes dopoledne vyrážíme na přesun
ke kagnonu řeky Tarn. Po delším pytlíkování u supermaché-intermarché,
které nám vyneslo asi 5 nových kanystrových přátel, nastupujeme
delší část přesunu, která končí v Karlikem objeveném městečku
Le Puy, v němž si prohlížíme místní klášter a katedrálu
Notre Dame, uličky a krámky a knihkupectví a někteří vystupují
na vyhlídku v duté soše za pouhých FF 10.
Poté, kupodivu je asi 17.30, pokračujeme
v cestě k Tarnu. Nesmím zapomenout zmínit několik
technických přestávek, které si vynutil veselý vozík Špejk, jehož
motoroteploměr naprosto svévolně stoupá do závratných výšek. V závěru
dne skutečně dorážíme do kagnonu, v zapadajícím slunci překrásném.
Problematické je pouze hledání noclehu. V této relativně
rušné oblasti s kempy na každém metru je to vskutku oříškem
– a my do kempu přece nechceme. Ale nakonec se daří najít neoplocené
místečko nedaleko St. Enimie
a nyní už v klidu vaříme véčku.
Zítra nás čeká výlet po tarnských
panoramatech s výhledy do kagnonu. Otázkou zůstává zapůjčení
loděk a zkusmé sjetí vybraného úseku, na což někteří členové (třeba
já) mají zálusk již od Náchoda. Lodě tu sice evidentně jsou, ale
vody se místy nedostává a Hobra se svými rafty asi ostrouhá.
-nahoru-
Pěší výlet u kagnonu řeky Tarn
Dnes dopoledne tedy vyrážíme směr
vpřed a cestou obhlížíme půjčovny loděk. Při snídani jsem totiž
několika dobře mířenými poznámkami vybudila všeobecný zájem o
tuto kratochvíli, a tak slídíme po nejvýhodnější “location”. Asi
tak kolem půl jedné jsme u východiště výletu v La
Malene a jsme plně poučeni o
půjčování loděk. Zítra je vodní den!
Hlavní náplní výletu je kontrola
trasy a značek, neboť po hodině opět bloudíme. Jde se dobře, vyšplhali
jsme na náhorní plošinu nad kagnonem, hrajeme pochodovou hru s čísly,
fotíme Hosnu s kňem, psa na zídce, sami sebe před zídkou,
vyprávíme si děje zajímavých knih… I na koupačku dojde, poté co
přebrodíme řeku na pěknou
plážičku.
Zbývající kilometry docházíme po
silnici a v restauraci u parkoviště smýváme prach cesty jedním
pivkem z pouhých FF 11 za 0,25 l. No a kam jinam na nocleh
než na naše staré známé místečko.
Vyvařujeme si véču o dvou chodech,
polívku a sójku s kaškou bramboróvou. A protože je ještě
“časně”, máme klid i na kanystříka.
-nahoru-
Vodní výlet v kagnonu řeky Tarn
Vodáci, vstávat, ať nám voda neuplave.
Mazda vyráží na průzkum vyhlédnuté nejlevnější location. Po
chvilce se vrací s dobrou zprávou – skupinová sleva od devíti
osob za 86 FF na osobu a 18 km plavby,
včetně nejhezčí pasáže Les Détroits. Málem se stáváme nadpřirozenými
bytostmi, neboť jak známo vodák, který je v lodi před 11.
hodinou, není vodák, ale zvláštní úkaz, ale vždyť jsme to my –
a tak vyjednávání loděk nám do těch jedenácti vyšlo. Ukázka:
“Barely dva. Jo oni jsou zadarmo!
Tak tři. Kanoe čtyři a dva kajaky. Singl se platí jako za dva?
Tak, tak tři a tři. Ne bachratou, tu štíhlou tady. A to pádlo
delší. Pro mě taky! My také Slované, Češi.” (Dave)
První úseky se odehrávají v pravidelném
rytmu: peřejky – zastávka s kanystříkem vína – peřejky –
zastávka na WC – peřejky – zastávka na strýčka Feňu – peřejky
– kaňour atd. Některé technické partie si sjíždíme opakovaně.
Zdejší lodě jsou totiž takřka nerozbitné – umělohmotné a nikoliv
laminátové, tak s nima třískáme hlava nehlava. No a i na
cvakání dojde – zatím vede David.
Jo a ještě jsem nenapsala složení
naší flotily: tři kanoe s osádkou Karel a Hosna, Pavla a
Buldok a já a Buri a kajaky Zuzka, Hobra a Dave. Titul veselé
loďky ihned získává loďka Hosnova, byv překřtěna na sqadru “Karel,
Varel a Barel”. Víno nás poněkud zdržuje, a tak do La Malene,
poloviny cesty, dorážíme tak tak, abychom druhou polovinu při
normálním pádlování stihli do oněch 17.30 a dovozní
autobus zpět nám neujel. Ještě nakupujeme oběd a vyrážíme. Také
protivítr nám ztěžuje postup, protože se náhle rozfoukal a téměř
celou druhou půlku makáme jak barevný. Taky provozu přibylo, co
chvíli se srážíme se spoluplujícími shluky. Ale scenérie
jsou opravdu nádherný. Ještě bratr vodník v převleku za Hobru
se objevil, aby zákeřně přepadl sličnou vodačku Zuzku a zcela
bez skrupulí ji vyklopil z lodě do vody. Do cíle dorážíme
pěkně udření, i spálení, ale včas. Pan majitel se již po nás shání
a veze nás autobusem zpět.
Největším lenochem dne na tomto
místě prohlašuji Karlika, který nejenže remcá na pěších vycházkách,
ale nechce ani pádlovat a onen nástroj pouze ve vodě ošplíchává.
Karliku, Karliku, kam to spěješ?… A ještě ztratil kraťasy.
Po návratu na naše spací místo nás
zde čeká nemilé překvapení v podobě majitele, který vyžaduje
7 FF za osobu. Včas zarážíme Davida, který chtěl argumentovat
předchozími nocemi gratis, a raději platíme. Koneckonců, voda
a turecký záchod u nosu jsou přece jen luxus, který
něco stojí.
Pozor změna: Karel není lenoch,
to je přímo mrtvola. Právě se totiž dožaduje, aby zítra byl odpočinkový
den.
-nahoru-
Roquefort
Dost bolo vody, nyní již hurá do
jižních veder a peroucího slunce. Vyrážíme ke krasové jeskyni
Aven Armand. Nejprve ovšem rozhledy
po krásné náhorní planině nad Tarnem, zvané Méjeane.
Uprostřed této téměř již středomořské pustiny nás Hosna vypustil
hledat další svoje menhiry a také jednu propast. Vše zdárně nacházíme
a obhlížíme.
Ale to bylo vlastně až po tý jeskyni
– nejprve byla jeskyňka. Ve frontě na vagónek sledujeme informativní
šot o mechanismech vzniku jeskyně, doplněný Hosnovým odborným
výkladem. Vlastně to ani není pravá jeskyně s bludištěm chodeb,
ale taková propast, seshora jenom ďura do země, ale
ďura přímo obří, prý by se tam vešel pařížský Notre Dame. Takhle
nějak si představuju Podhrobí z Hrobek Atuánu (pro zasvěcené).
Krásný krápníky, pohled z vrchní terásky je opravdu ohromující.
Teď nás čeká atrakce pro gurmány
– prohlídka vyhlášené sýrárny v Roquefortu.
Zcela nečekaně si na své přichází i motoristé, především Karlik
jako zástupce www.rallysport.cz. Vjezd do vesnice je totiž uzavřen
z důvodu pořádání nějaké rallye. Karel neváhá, vyráží a za
chvíli se již vrací s reklamním balíčkem.
No a konečně to nejméně zajímavé,
tedy vlastní prohlídka sýrárny. U pokladny se snažíme zakoupit
skupinové vstupné pro deset osob za 10 F na osobu místo 15 s tím,
že si toho desátého člověka doplatíme. Ale paní nejdřív nechápe
a pak nám za těch 10 F dá i jenom 9 lístků.
To je zatím jen předzvěst pozdějších extempore. Následuje barvitý
audiovizuální program, ve kterém pohyblivý model okolního skalního
masívu simuluje vznik jeskyní, ve kterých sýr zraje, krátký film
nás zase informuje o přímé výrobě sýra – to vše za doprovodného
čtení anglického letáčku. Procházíme jeskyňkou a chodbami, je
tu ještě větší zima než v Armandu. Bohužel ve vystavených
bochnících sýra odhalujeme prachsprostou umělou hmotu. Na závěr
přichází to nejlepší – degustation. Dostáváme drobečky tří druhů
sýra – všichni se mlsně olizují, jenom já se mám před slečnou
průvodkyní co držet, abych zachovala v obličeji slušnostní
dekorum. Hobra s Hosnou si zde vzájemně kupují dary – suvenýry
z cesty – totiž tři balení Roquefortu. No uvidíme, jak dlouho
jim vydrží.
No a protože je již tradičně vraní
hodina, vyrážíme hledat nocleh. Ch. C. nám vyhlédl pěknou přehradu,
která se zvláště v zapadajícím slunci pěkně vyjímá. Cesta
je sice téměř nesjízdná, ale co bychom pro sebe neudělali. Po
zběsilém sjezdu parkujeme na pěkném plácku u vody a u přípravy
večeře žertujeme o zítřejším výjezdu zpět.
-nahoru-
Aigues Mortes
Ráno naše dvě skvělá vozidla zvládla
i terénní zkoušku obratnosti, a tak vyrážíme vstříc novým zážitkům.
Myslím, že první, co nás toho dne čekalo, bylo Aigues
Mortes. Jedná se o hezké přímořské
městečko o tvaru pravidelného čtverce, obehnané zachovanými hradbami.
Právě ty jsou naším cílem. Kámen úrazu spočívá opět ve vstupném
– studenty uznávají jen do 25 let, což část z nás již přetáhla.
Ale Hosna tam té paní tak dlouho strkal ten isic pod nos, a tak
úpěnlivě nechápavě hleděl, že to nakonec vzdala a dala nám studenta
všem. Jenom si cosi žbrblala a pak se zeptala na národnost. Nevědomky
jsem se k ní přiznala, čímž jsem asi nepřispěla zrovna vhodně
k národnímu obrazu. Finále
bylo, když se asi po pěti minutách začali reduitu dožadovat i
Dave s Buldokem, které nejprve výška normálního tarifu odradila.
Rychle pryč. Obcházíme hradby a vyhlížíme z věží. Vedro je
téměř nesnesitelné. Po hradbách se krátce vydáváme do uliček,
posilnit se zmrzlinou a pečenou bagetou.
A pak již hurá do dalšího města
– Arles na arénu a
jiné římské památky. V této fázi jsem již téměř v letargii,
takže žádných nadšených popisů se ode mne nedočkáte. Pro nedostatek
času téměř běžíme k aréně, potom k nekropoli (tu ale
stejně nestíháme a ani pokus skrze back door nám nepomůže), potom
zpátky k aréně kolem amfiteátru, pak snad k lázním.
A tady už vypínám a vracíme se s Buldokem a Burim k autu.
No a aby toho nebylo málo, tak
na závěr dne ještě Pont du Gard,
římský akvadukt, který taktéž většina z nás navštívila již
v minulosti. Od té doby se však mnohé změnilo – např. dříve
tak krásná řeka nyní vůbec neteče a je v ní žabinec;
horní patro akvaduktu je navíc ohrazeno plotem. Výhledy a pohledy
jsou ale pěkný, most už je nasvícenej. …Někde jsem četl, že
Frantíci plánují udělat i okolí mostu jako v antice, tj. vinice
apod. (Karel)
Tak pak už jenom najít místo na
spaní. Teď jsem si to tady ujasnila a bylo to na jakési úvozové
cestě, kde jsme si ráno trhali meruňky a vzbudil nás pán se psy
a celkem vstřícně nám řekl, abychom se v pořádku sbalili
a raději vypadli.
-nahoru-
Avignonské zajetí
Takže co se dělo ráno již víme,
tak rovnou ke dni. Večer jsme to Hosnovi mírně zkrouhli, tak nás
čeká především Avignon a jeho Palác papežů
a Město kardinálů a pak Glanum,
římská nekropole.
Hlavním tématem dne je zase vedro
a letargie. Z mlhy tetelícího se vzduchu se mi vybavuje cesta
k Paláci papežů, tam rozdělení výpravy a následná cesta mě,
Hosny a Buriho do Města kardinálů na druhý břeh Rhóny. Tam byla
nejvýraznějším dojmem návštěva kláštera, vybaveného audioprojekcí,
která vyvrcholila na místní nekropoli tzv. “umrloš kempingem”
– prostě 70 malejch černejch iglů a plátěných rakviček, z nichž
se ozývají hlasy zemřelých mnichů. Pěkná je
taky klášterní bylinková zahrádka. Také se mi vynořují Twin Towers
v pevnosti kardinálů a pak blešák při návratu k autu.
Při přesunu ke Glanu je vyhlášena
koupačka, ale chybí voda. Samotné Glanum si já s Burim a
Davem prohlížíme z auta, protože jsme tu už byli. Ostatní
se po chvíli vrací neukojeni, neb drahé vstupné není pro bulharskou
a jinou paštikovou mládež. Tak jenom obhlídli Les Antiques
– dvě římské stavby, u nichž jsme s Pavlem před lety spali
na stopu. Pak se jako oáza vynořuje koupací rybníček kousek od
těch Antiků a nakonec zase nocleh na nějaké cestě, povolený od
místního lufťáka s bazénem. Děsně tu voní rozmarýn a pak
i sója s rýží.
-nahoru-
Rousillon
Do dnešního dne se nevím proč budím
s větším optimismem, i když slunce pere přímo do spacáků.
Prvním bodem programu je vyvěračka
Fontaine de Vaclause,
pramen řeky, vystupující z díry ve skále. Je to podobný jako
Izvir Soče, ale větší. Bohužel momentální stav vody není nijak
uchvacující. Ale i tak je to pěkné. Také doplňujeme zásoby baget,
zmrzlin, pohledů a fotografií.
Následuje výlet po geologicky zajímavé oblasti Rousillon
v okolí vesnice Rustrel.
Zajímavé mají být především půdní podmínky – zdejší jíly mají
podle průvodce mít až 18 odstínů žluti.
Hosna náš výlet vyčetl z (prý)
aktuálního průvodce mistra Petra (rok vydání 1999), záhy překřtěného
na Petra Barvoslepého. Odhalili jsme v něm samizdatového
zakázaného autora, který mohl svá díla napsaná někdy v sedmdesátých
letech publikovat až nyní. Značka, kterou on popisuje, se totiž
nachází na poražených stromech
a místo ní jsou tu nové cedule a šipky, vedoucí ovšem na nám zcela
neznámá místa. Po chabém pokusu proklestit si cestu po staré značce
se ještě rádi vracíme na nové chodníčky. Výhledy, na které jsme
navnazeni ze zakoupených pohledů, se však nekonají.
Sem tam nějaká skalka červené barvy a jinak zase letargie.
Přehřívám se fakt už docela zběsile,
takže po celkem zklamaném návratu k autu upadám do bezvědomí
a probírám se až u přehrady u ústí řeky Verdon. Po celkem dobře
načatém ránu mi najednou připadá, že celý den jaksi vypadl a že
po nedávné snídani mě čeká už zase jenom večeře a spánek.
Ale ústí kagnonu Verdonu je úchvatné,
opět panoramata v zapadajícím slunci a ochlazovací koupačka.
Pěkných míst je tu hodně, ale domorodci nás varují, že policie
divoce kempující turisty vybírá, a tak se snažíme ukrýt co nejlépe.
U večeře se snažíme z Ch. C. vytáhnout jeho plány na zítřejší
túru po Grand Cagnonu du Verdon, ale je hrozně tajnůstkářskej,
tak o tom až zítra.
-nahoru-
Grand Canyon du Verdon
Tak dneska snad vydržím při životě
celý den. Městskou civilizaci jsme nechali za sebou a volá nás
příroda velkého kagnonu řeky Verdon. Túra je organizačně
náročná, neboť to není okruh, ale cesta pouze tam a nikoliv zpět.
Proto se dělíme na dvě skupinky, totožné s osádkami vozidel,
které vyrazí z protějších konců kagnonu, a tam, kde se setkají,
bude dobyt pól naší výpravy.
Karlik se nechal zmást předpokládaným
samospádem řeky a už od Náchoda se přihlásil ke směru po proudu
řeky. Špejk tedy hrdinně vyráží proti proudu – to ovšem ještě
netušíme, že tato varianta je obecně doporučovaná a tedy lepší
než ta Karlova. Nejprve klesáme od chaty Maliny
na úroveň řeky, kde nás láká první koupačka. Tady ale ještě odoláváme
a postupujeme dál. Verdon je o dost rychlejší a dravější než Tarn,
a tak obhlížíme, jak by se to asi jelo – ovšem zachováváme čistě
teoretickou úroveň. Některé peřeje – teda vlastně skoro všechny
– jsou evidentně jenom pro odborníky a ne pro pivní kecálisty.
Alespoň na suchu však vedeme – našemu tempu stačí jen málokterý
zahraniční turista, a tak
se vyjímáme jako expres mezi motoráčky. Cesta vede střídavě kolem
řeky i výš ve srázu a posléze dochází i na avizované řebříčky.
No, je to spíš schodiště, kterým zdoláváme jinak neschůdný útesek.
A opět se projevuje výhodnost naší varianty,
neboť z naší strany vedou dolů. Chudák Karel. A co to, my
o vlku a on za dveřmi – záhy se za rohem objevují známé tváře
a hlasy a postavy a celí naší přátelé a pól je dobyt. Po chvilkovém
nejistém tápání, kde že je polárka v nadhlavníku, ji stanovujeme
na téměř nejužším místě cesty, na skalní římse nad asi tak padesátimetrovým
srázem. Bůhvíproč se nikdo nechce podrobit Hobrově pólové fotografii,
na které máme pózovat vyrovnaní v řadě na té nejkrajnější
hraně. Můj záběr má kompozici standardní, a tak
přece jen fotka bude. V té chvíli již nastává čas na řádnou
oslavu, a protože nemáme nic menšího, než právě whisku, stává
se po několika doušcích pobyt na tomto exponovaném místě pro některé
skutečně rizikovým. Ale pól je dobyt a je třeba tomu trochu obětovat.
Nicméně nás čeká ještě druhá polovina
cesty, a tak se polárníci loučí a vyrážejí ke svým soukromým cílům.
A neodcházejí daleko – následuje důkladná přestávka na oběd, koupačku
a hlavně trochu na vystřízlivění. Na konci naší trasy nás čeká
to nejlepší – tunely. A dokonce objevujeme i jeden navíc. Z jednoho
z nich je vysekané okno. Na úplný závěr obzeráme rafťáky,
kteří vybrané úseky sjíždějí pod vedením odborného průvodce. Jsou
to pěkný lufťáci, chudáci průvodci to musí oddřít všechno za ně.
A stejně to vypadá, že ten
gumák zvládne cokoliv sám i bez přičinění osádky.
A jak se dařilo naší druhé, pochopitelně
mnohem krásnější, schopnější a inteligentnější polovině? Po sestupu
k řece jsme objevili další parkoviště, koupající se tůristy a
krásnou betonovou cestu k tunelům. Ty se nám také líbily (i s
výhledem na provazující lidi přes řeku), přiznáváme, že ten třetí
jsme na rozdíl od druhé poloviny neobjevili. Pak nastala příjemná,
ale děsně dlouhá procházka plus minus po vrstevnici, resp. mírně
z kopce. Pak trochu
nahoru dolů a najednou, dost přesně podle hodinkových předpovědí,
jde naproti Hobra.
Po oslavné seanci ucházíme jen
několik metrů a i u nás nastává cca hodinová přestávka na oběd.
Naštěstí jsme přitom trochu vystřízlivěli, takže jsme následné
žebříčky absolvovali bez újmy, jen stále se na celé kolo usmívající
Zuzka byla protijdoucím poněkud podezřelá. I my jsme si pak v
průběhu další cesty udělali koupačkovou pauzu a zacházku nad soutok,
to nejhorší nás teprve čekalo.
To nejhorší bylo závěrečné stoupání
k Magdě a chatě a ač byla ta chata na začátku tak strašně malinká,
nakonec jsme i toto drsnější finále zvládli celkem rychle. Jsme
nahoře, ještě koupit něco studeného k pití, pohledy a už hurá
za Špejkem. (Karel)
Dneska máme spát u horní přehrady
na Verdonu. Tam nejdřív ale obdivujeme přehradní hráz s elektrárnou;
pak koupačkujeme, a nakonec končíme se svolením místních na jakési
pastvině s borovicovými lesíky a s trsy levandulových
keříků. Vaříme, když tu se dává do deště, a tak nejočekávanější
fázi, totiž rozdělování přídělů, přeruší překotné stavění stanů.
Ze špejčího kufru vytváříme krytou výdejnu a baštíme.
-nahoru-
Cesta opilců
Noční deštík byl docela vydatný,
takže ráno musíme sušit stany. Času je ale dost, dnes nás čeká
jenom přesun do severnějších poloh alpských. Takže po klidném
snídání a rozsáhlém samosběru levandulí jsme ve 12 hodin sbalení
a hajdy na cestu.
Co bych tak o dnešním programu napsala.
Dopolední zevlování zaselo do našich řad zhoubného démona alkoholu,
a tak někteří už při odjezdu byli tak akorát načatí. A co bychom
chodili kolem horké kaše, vydrželo jim to celý den, jenom se to
úměrně gradovalo. Osádka Špejka kromě řidiče Buldoka a mně chvílemi
propadá rytmu kazeťáku a sborově napodobuje kytarový rytmus.
Z alkoholické mlhy je nedokáže
vytrhnout ani zastávka u Mont Aguille,
krásné hory ve tvaru Devil Tower, neboť ta byla ponořena do mraků.
Snažili jsme se ji objet na druhou stranu, že tam by mrak být
nemusel, ale místo hory jsme narazili na vesničku, ve vesničce
na kavárničku, v kavárničce na stolní fotbálek a bylo
vymalováno.
Rozjaření pánové si pak vyžádali
výměnu posádky, odvrhli mě do Mazdy a vylákali k sobě Zuzku
a nakonec i Pavlu, nevinná to děvčata, aby je zkazili svým zhýralstvím.
Náplň dne se plně projevila při večerní koupačce, kdy se totálně
ožralí polárníci vyvalili do vody, aby tam svedli souboj o kanystr
a následně ho potopili.
Hledání noclehu zůstává tedy na
mě a řidičích. Zavádíme výpravu do jakéhosi lužního lesa u Rhóny,
stavíme stany proti komárům a možná i dešti a vaříme pro ty, kteří
zůstávají při vědomí.
-nahoru-
Vodní zajímavosti pohoří Jura
Ráno se polárníci nacházejí v kupodivu
čilém a činorodém stavu, a tak můžeme směle vyrazit na další kilometry
cesty. Včera jsme totiž ujeli méně, než bylo naplánováno, a proto
nás dnes čekají ještě dlouhé přesuny.
Nejprve se musíme vrátit na místo
večerní koupačky, kde Pavla zapomněla svou toaletní taštičku.
Jenže taštička nikde – později se ukázalo, že byla zahrabaná pod
krabicí s jídlem v Mazdě. No, někdo by mohl prohodit
něco o tukanech, ale David na tom samém místě definitivně ztratil
svůj železný prsten. Ten je zatím poslední v řadě po Karlových
slunečních brýlích, šátku a možná ještě něco zatajil.
Po panoramatické cestě po Vysoké
Juře dojíždíme na vyhlídkovou horu, jejíž vzdálenost od parkoviště
necelých 1000 metrů zvládáme jen s maximálním vypětím. Pak
se přesunujeme na kaskády řeky Harison, což má být soustava
vodopádů o celkovém převýšení 280 m na čtyřech kilometrech. Jenom
tu vodu zapomněli pustit, takže realita opět neodpovídá pohledům
v kioscích. Jinak je to celkem hezká procházka, až na ty
davy lidí.
No a pak už zvládáme zase jenom
koupačku v nedalekém jezírku, přejezd do Salins
des Bains a obhlédnutí otvíracích
hodin ve slárně a pak nocleh u rybářského rybníčku.
-nahoru-
Loue nebo Doubs?
Dneska ráno hurá na průzkum pevnosti
nad Salinsem a pak do slárny. Je to už druhá naučná exkurze této
výpravy, takže kromě výroby sýra jsme důkladně poučeni i o výrobě
soli z místní prosolené podzemní vody. Poté nás čekají další
vodní zajímavosti, pramen
řeky Lizon, který je naštěstí
vydatnější než včerejší vodopády. A také pramen řeky Loue.
Ten je zajímavý tím, že je to vlastně rameno řeky Doubs, které
se po zanoření vynořuje ze skály o pár kilometrů dál. Přišlo se
na to roku 1901, kdy se po výbuchu továrny na absint v P….
vylilo 1000 m3 absintu
do řeky Doubs a o dva dny později ho našli v mlýnu na výnoru
řeky Loue.
Nocleh nacházíme na loučce u chatové
oblasti kdesi níže na řece.
-nahoru-
Besancon a Ronchamp
Člověk by řekl, že poslední den
nás již nic dobrého nečeká, ale to by se pěkně spletl. I dnešek
je ještě naplněn zajímavým programem: nejprve návštěva supermarché
za účelem nákupu darů pro všechny blízké i vzdálené, anebo taky
pro sebe. Vhodný objekt jsme nalezli na předměstí města Besancon.
Před samotným nákupem jsme ovšem na místním parkovišti zinscenovali
dokumentační foto “Polárníci a jejich kořist” aneb my a oněch
120 vypitých litrů vína (víno už jen v zastoupení hloupých
prázdných obalů-kanystrů).
No a po nákupech procházka městem
po pěší zóně přes centrum, nacházející se v meandru řeky
Doub (oné absintové), a končící ve zdejší pevnosti. Vstup pro
paštikáře zapovězen, celých 30 FF přece nikdo nedá, a tak končíme
na zdi před vchodem. Hosna se Zuzkou však mizí v objektu
a nám nezbývá nic jiného,
než uzavřít sázky o to, kdy vyjdou ven. A vyhrává lékař Buldok
se svými 8 minutami, který našeho Ch. C. zná nejdéle. Dlužno dodat,
že těch tipovaných 8 minut bylo až po předcházející nesoutěžní
1/4 hodině.
Po Besanconu se přesouváme dále
na sever (možná severovýchod), abychom ještě odpoledne navštívili
jakési uhelné doly s prohlídkou. Shodou okolností se v těsném
sousedství dolů nachází také něco na ukojení milovníků moderní
architektury, totiž organický kostel Le Corbusiera,
kam se pro nenalezení vchodu do dolů
vydáváme nejprve.
Mně se to teda docela líbilo, ačkoliv
to bylo celé betonové se stopami dřevěného šalování a jinými ohyzdnostmi.
Pozdější Hobrův odborný výklad totálně zazdí Buldok svými špatně
utajovanými gestikulacemi, naznačujícími svěrací kazajku. Hobra
už nám zkrátka nikdy nic o organické architektuře neřekne. Škoda.
Pak ještě okouníme u důlní věže,
která, jak se později ukazuje, je v podstatě jedinou součástí
oněch avízovaných dolů, ovšem kromě malého domečku – muzea. No
a pak už skutečně nic zajímavého: jenom poslední večeře na odpočívadle
u silnice, a pak nonstop přejezd domů.
Ve tři hodiny v noci jsme opět
na území naší rodné matičky, a protože Karlikovi se nezdá na návštěvu
rodného domu v Záměliči vhodná hodina, ustýláme si ještě v nedalekém
lesíku.
-nahoru-
Pražácí
Po ranním dojídání francouzských
snídaňových potravin nás čeká návštěva Karlikových rodičů, a pak
ejhle, poledne za dveřmi, a tak nemíříme nikam jinam než na pravý
český oběd v Poběžovickém hotelu Hubert. Jenom Buldok se
obává, aby zde nenarazil na pana starostu, kterému kdysi při silvestrovské
oslavě užíral chlebíčky. Pan starosta ale v neděli na oběd
do hospody zřejmě nechodí, a tak máme klid. A protože je i tady
pěkný vedro, ještě se zastavujeme na koupačku, ovšem rybníček
již není tak průzračně modrý
jako francouzské přehrady, a tak do něj vlezou jenom naše špíny.
Teď už nás čeká jen naše další rodná,
totiž matička smradlavá Pražička, a na první zastávce, totiž Hosnovic
Břevnově, prohlašuje samotný Chief Commander (sice v hospodě
na obědě slavnostně svržený, ale pro tuto chvíli ještě znovuzvolený)
10. polární výpravu S.P.CH.S. za ukončenou.
Howgh.
© Dáša
-nahoru-
Le Corbusier
Tak za prvé se nejmenoval Le Corbusier, ale Charles Eduard Jeanneret
a za druhé nebyl Francouz, ale Švýcar.
Byl to malíř, filozof a hlavně architekt. Působil převážně v Paříži
se svým bratrancem P. Jeannaretem. Základem jeho světové proslulosti
byli studie v revue Esprit Nouveau, souborně publikované
roku 1923 pod názvem Vers une Architecture (Za architekturou),
dále pak názory na město v publikaci Urbanisme (1925), v níž
požadoval moderní dopravu, zvětšení ploch zeleně a volný systém
zastavění. Byly to první návrhy a realizace sériových rodinných
domů a návrh úlového domu, v němž spojil výhody izolovaného
rodinného bydlení s přednostmi
velkého obytného bloku.
Nejzávažnějším přínosem Le Corbusiera
byla definice základních znaků funkcionalistické architektury,
které v roce 1927 shrnul v pěti bodech (piloty, vyzdvihující
dům nad terén; obytná střecha se zahradou; volný, funkčně uzpůsobitelný
půdorys; horizontální okno; volné průčelí bez nosných konstrukčních
prvků). Těmto zásadám předcházelo schéma železobetonové konstrukce,
jímž v roce 1914 Le Corbusier zredukoval soustavu skeletu
do dvou tektonických prvků (podpory
a desky). Tak se forma půdorysu zbavila přímé závislosti na rozvrhu
a uspořádání konstrukce. Relativní nezávislost nosné konstrukce
a uspořádání dispozice patří k nejhlubším změnám, které do
architektury přineslo 20. století
Něco z jeho dílka:
– sériový dům z litého betonu
“Dom Ino” (1914)
– vila pro Ozenfanta v Paříži
(1922)
– výstavní pavilón l’Esprit Nouveau
pro mezinárodní výstavu dekorativních umění v Paříži (1925)
– v podobě obytné buňky
– námět města pro tři miliony obyvatel
(1922), plán Voisin na přestavbu Paříže (1925) – založený na prostorově
uvolněném půdorysu prosluněného věžového města s dopravou
vedenou na více úrovních
– vila Savoye v Poissy - anticky
prostá, uplatnil zde výborně své zásady
– pavilón švýcarských studentů v Paříži
(1930–1942)
Ke stylové dezintegraci světové
tvorby přispěla v polovině století také vyhraněná polarita
dvojího koncepčního pojetí architektury. Na jedné straně to byla
přísná racionální forma, na druhé straně forma iracionální, tzv.
neoexpresionismus, kterou propagoval Le Corbusier. Jeho stavby,
blížící se barokně dynamickou formou a iluzivním prostorem se
stávají spíše plastikou. Le Corbusier, který dával architektuře
rozhodující impulsy po celá čtyři desetiletí, teprve v padesátých
letech, na sklonu života, uskutečnil
svá největší díla. Společným znakem jeho poválečné tvorby je plastická
robustnost železobetonových staveb s dokonalým výtvarným
využitím světla, které ještě vystupňovalo jejich modelaci.
Něco z jeho dílka:
– poutní kaple Nôtre Dame du Haut v Ronchamp
- v sochařsky modelovaném tvaru je vytěženo co nejvíce z plastických
možností betonu, obnovil zde iracionální působení prostoru (1950
- 1954)
– soubor veřejných a vládních budov
v Čandígarhu (1951 - 1955)
– kolektivní domy v Nantes-Reze a v Marseille (1947
- 1952)
– domy v Anmendabádu
– klášter La Tourette u Lyonu - jeho poslední dílo
Slovníček:
funkcionalismus – vznik v
polovině 20. let. Základní heslo bylo “forma následuje funkci”.
Požadavek účelného řešení, chápaný nejen jako problém estetický,
ale i technický, hospodářský, sociální a kulturní zároveň, převážil
nad výtvarnou orientací a tradicionalismem. K tomu přistoupilo
společné tvůrčí úsilí využít nových konstrukcí a materiálů, zejména
železobetonu k vytvoření nových forem bydlení. K programu
funkcionalismu přispěl značně
Bauhaus - racionální větev německé moderny. Normy vztahů a velikostí
zpracoval E. Neufert, které zmezinárodněly a staly se základem
typologie různých druhů budov (1936). Pro rozvoj funkcionalismu
mimo Francie neméně přispěly Německo,
Holandsko a Československo!
mezinárodní styl – název
pro mezinárodní rozšíření funkcionalismu od Velké Británie, Skandinávie
po Rumunsko, Japonsko, USA a jižní Ameriku. Jeho program byl vytvořen
v roce 1928 na Kongresu mezinárodní moderní architektury
(CIAM) v La Sarraz ve Švýcarsku za účasti Le Corbusiera,
H. Meyera, T. G. Rietvelda a dalších....Společná koncepce zdůrazňovala
sociální vlastnosti, novou techniku a materiály, standardizaci,
ekonomii, zjednodušení a zevšednění způsobů a forem bydlení v architektuře.
Mezinárodní rozšíření funkcionalismu současně mělo od čtyřicátých
let za následek nebezpečí mechanické aplikace v podnikatelské
stavební činnosti.
neoexpresionismus – iracionální
forma (polovina 20. stol.) – tvorbu našla v jedinečné skulpturální
formě vznikající z individuální výtvarné představivosti tvůrce.
Hlavní představitel Le Corbusier.
racionální forma (polovina
20. stol.) – základ pro tvorbu našla v technické věcnosti
a opakované standardní formě. Geometrická jednoduchost, symetričnost,
dokonalý tvar a technické zpracování vyvolávalo asociace klasicistního
principu. Hlavní představitel Mies van der Rohe.
© Hobra
-nahoru-
|
