GR 20 - Bratrstvo Kočičí pracky - Nová dobrodružství, Korsika 31. 5. – 22. 6. 2002

Nová prázdninová sezóna volá hola hola, a tak nám nezbývá, než se opět vydat na cesty. Tentokráte to bude Korsika trochu jinak, tedy pěšky přes hory a doly po dálkové trase GR 20.

FOTKY

Praha – Livorno – Ste. Lucie de Porto Vecchio
1–5/ Ste. Lucie – Conca – Ref. de Paliri – Ref. Asinao – Ref. Usciolu
6–8/ Ref. Usciolu – Col de Verde – Bergerie de Campanelle – Vizzavona
9–11/ Vizzavona – Ref. de l’Onda – Ref. Pietra Piana – Ref. Manganu
12–14/ Ref. Manganu – Ref. Ciottulu di i Mori – Ref. Tighiettu – Haute Asco
15–18/ Ref. Haute Asco – Ref. Carrozzu – Calenzana – Calvi
Calvi – Bastia – Pisa – Mantova – Praha

A teď už rovnou do děje: odjíždíme ze Sekačky v 19 hod., vyzvedáváme Buldoka, který se ještě musel naposledy pomazlit se svým počítačovým mazlíčkem a vybavit náš vůz hudební kanonádou z minidisku. V 19.45 hod. už zaměřujeme plzeňskou dálnici, ale ještě než opustíme naši drahou vlast, posilníme se poslední večeří ve Stříbře. S vidinou hubených dní následujících si s Burim dáváme pořádný maso – co jiného než řízek. Nějak jsme zapomněli, že jich v autě na cestu máme ještě asi pět. To aby se nám nestýskalo. Ve 22.30 opouštíme útulné pohostinství a bez významnějších událostí dorážíme kolem asi 2. hod. v noci za Mnichov, kde spíme v lesíku kousek od dálnice.

Další kilometry k Livornu začínáme ukrajovat v 9 ráno, snídáme za jízdy. Vyklube se pěkně horký den, tak se potíme už ve vozidle. Brenner objíždíme mimo placenou dálnici, ale na italské straně ze zkušenosti neváháme a ihned na autostrádu najíždíme. Z Brenneru do Mantovy řídím já, do Livorna pak Buldok a v Livornu Buri. Do přístavu (asi 18 hod.) se trefujeme hned napoprvé, kupujeme bez problémů lístky na trajekt na zítřejší ráno (22,20 € na osobu) a pak hledáme ubytování pro Pandici. Přímo v přístavu je hlídané parkoviště za 5 € na den, pak normální parkoviště, též placené, a pak parkoviště policejní. Lítáme tam od jednoho k druhému jako paštikáři křížení s tukanama, snažíme se získat nesrozumitelné “abonamento mensile” (bohužel jen pro místní, za 35 € na měsíc). Tady Dáša asi skromně opomenula, že při dohadování s hlídačem na parkovišti se vytasila s dávnou znalostí italštiny. Takže nakonec s pomocí rukou a nohou a vehementní gestikulace zjistila, že se opravdu nedomluvíme (Buld). Nakonec končíme pochopitelně na tom prvním hlídaném parkovišti, které ovšem Buldok celkem drsně usmlouvá na 4 € za den. Že by ještě návyk z Nepálu?(Buri) Platí se až při odjezdu, tak už abychom začali šetřit. Máme ještě spoustu času, proto zařazujeme koupačku v moři sice neplánovanou, ale na super pláži i se sprchama. Místo na spaní nacházíme na kraji města vedle vojenského prostoru US Army a tamního psince. Snažíme se ještě přebalit na zítřek, ale spíš už spíme.

Budíček je v 6 hod., neb v 7 hod. už máme embarkation na trajekt. Dobalujeme, přebalujeme, parkujeme Pandici. Batohy jsou nějaké těžké, tak např. já ještě trochu přehodnocuji a nechávám v autě jedno balení sucharů (celých 250 g) – snad nebudou chybět. Celkem to vypadá na počáteční váhu batohů Buriho a Buldoka tak asi přes 25 kg, já tak 18 kg. Hohó, silný národ… A to jsem v autě nechal potápěčské brejle a šnorchl, čehož jsem pak litoval, ale o tom až dále. (Buri)

Na trajektu zabíráme pěkné místečko v restauračce, snídáme, dáváme si kafíčko, čteme noviny, namlouváme první zpravodajství radia Cinto. Já jsem teda koukal na fotbal – první zápasy ve skupinách na MS v Japonsku a Koreji – a pokud vím, tak se Buldok nezapřel a slídil po duty free shopu až vyslídil, jak se nakonec ukázalo, velmi důležitou mapu Calvi a okolí. (Buri) Ve 12 hod. jsme v Bastii a vyrážíme na stop do Ste. Lucie de Porto Vecchio, odkud je to necelých 10 km do Concy, jižního začátku GR 20. Autobus, který jinak jezdí z Bastie do Porto Vecchia, jako na potvoru nejezdí o víkendu a my jsme jako na potvoru přijeli právě v neděli. Stojíme na křižovatkách za sebou, přičemž Buld odjíždí hned, aniž si toho všimneme. My s Burim tam tvrdneme 2,5 hodiny a klejeme. Moment očekávání střídá moment zklamání, čili proslulá frustrační kompozice. Nakonec ujedeme na čtyři auta asi půl vzdálenosti a zase dvě hodiny nic. Už padá soumrak, když tu nás vysvobozuje kluk, jedoucí skutečně až do Porto Vecchia. Na místo srazu docházíme deset minut předtím, než je Buldok, který tu číhá už od 16. hod., rozhodnut ho opustit. Na stop si opravdu stěžovat nemohu. Zážitkem byla jízda s Korsičanem, který to ve Špejku smažil po silničkách 140 a jen ve vesnici zpomalil na 100 km/h. V Lucii jsem byl s takovým předstihem, že jsem vychrochtnul flašku vína, zakoupil další pro bloudivší a nakonec se začal obávat o jejich osud. (Buld)

Spíme v jakémsi křoví a bodláčí kousek u řeky, kde jsou mravenci, komáři a horko. Chlapci se poprvé vrhají “na Aragorna”, ale ještě rádi myslím v noci zalézají do spacáků. (Pro modré: pojem “na Aragorna” je odvozen z Pána prstenů, odkud poměrně přesně cituji zajímavou větu “Aragorn se vrhl na zem a okamžitě upadl do hlubokého spánku”. Já konkrétně si to představuji asi tak jako Kaiserův vozembouch.)

-nahoru-

Budíme se před sedmou hodinou, neboť Buldok prohlašuje, že ho v noci několikrát navštívilo hejno komárů a musí okamžitě pryč. Stejně je na tom i Buri …mě navštívilo i stádo mravenců (Buri), takže se přesouváme k říčce sušit spacáky. Poté vyrážíme pěšky po asfaltce do Concy. Asi bychom mohli zavolat do Concy do kempu La Tonnelle, odkud by nás přijeli vyzvednout (autobus už tady nejezdí), ale zdá se nám to nějak moc složité, a navíc těch pár kilometrů hravě zvládneme. Taky že jo, za hodinu a půl pochodu pod prvními korsickými paprsky jsme v Conce, nahráváme další radiové vysílání, doplňujeme vodu a vydáváme se po prvních značkách GR 20. První stoupání do sedla Usciolu je kvalitní, forma se jaksi zatím toulá kdesi po vzdálených místech. Ze sedla jde cesta více méně po vrstevnici, poté klesá k říčce, kde jsou bezvadné tůňky, jako stvořené pro ochlazení. Už se tam chladí jakýsi Francouz, jdoucí stejným směrem jako my. Má krosnu z trubek zřejmě vyrobenou samo doma. Osvěžení v tůňkách je bezva, ale pak začíná další úmorné stoupání do dalšího a dalšího sedla, s malou přestávkou u rozpadlé Berg. de Capellu (je tu vyznačená cesta k prameni). Pak ještě stoupání až do 1065 m jakéhosi sedla Col de Sordu… Kolem jsou pěkné skalní útvary a sem tam nějaká borovice, ale já si spíš hledím špiček svých bot. Co takhle nějaké vzletné popisy krajiny, která se konkrétně mě asi nejvíc vryla do paměti? Něco jako že tu obři hráli vybíjenou se skalními útvary a balvany a tak. Připomnělo mi to prostředí z příběhu RŠ, a protože Dáša už je dlouho známa jako Dlouhé Bidlo a jsme tři, nebylo už daleko k tomu, abychom založili korsické Bratrstvo kočičí pracky. (Štětináč Buri) Sedlo čekáme na každém kroku a ono ne a ne přijít. Po jeho zdolání následuje prudký sestup zase o 150 m dolů a pak cesta po vrstevnici kolem ostrohu hřebene. Už toho máme plné kecky, po závěrečném stoupání je chata Paliri v 19 hod. skutečně vysvobozením. Přece jen první etapa, s největším stoupáním od moře do hor, prodloužená ještě o cestu ze Ste. Lucie do Concy, nám dala zabrat. Chata Paliri je zatím bez obsluhy, sprcha a WC jsou zavřený, ale jinak je tu pěkně, jen pár lidí. Zabereme ohrazené místečko se stolečky, a protože déšť snad nehrozí, nestavíme stan. Na pochodu jsme byli 10 hodin a vypili jsme asi tak 9 až 10 litrů vody.

Po budíčku v 7.15 hod. a posnídání čajíku a chleba s paštičkou (ta tíha!!) stoupáme od chaty do sedla (1206 m), odkud jsou pěkné výhledy na masív Bavella, který chceme přejít nikoliv obyčejnou GR 20, ale “variante alpine” přes hřebínky. Do vesničky Bavella, prvního z center civilizace na GR 20, docházíme v 11 hod., tedy podle průvodce v limitu. S průvodcem je to vůbec sranda, protože trasa je v něm popisována ze severu na jih, takže si všechno musíme převracet do správných pojmů a konců. V Bavelle jsou dvě Gite d’etape, tedy lepší ubytovny s polopenzí a restaurací, jinak kavárny, restauračky a bary a pěkné kamenné domečky ve svahu. Je tu spousta lidí, neb sem jezdí autobusy a auta, kolem vede několik jednoduchých výletních okruhů. Ani nevíme, jestli je tu taky obchůdek – nic nepotřebujeme, musíme ujídat ze svých batohů, kdo se s tím má vláčet. Teď nás čeká prostřední část dnešní etapy, alpine route přes masív: jak se ukazuje, je to cesta celkem snadná, jen s prudším stoupáním na začátku a “brutálním” klesáním na konci, místy na hřebínku pochodujeme za pomoci rukou (ale nejdeme ve stojce), jedno místo zajištěno řetízkem na míru. Bavella je lezecká oblast a žulové věže vypadají příjemně chytlavě. (Buri) Jenže cesta, na kterou koukáme my, je tzv. “not equiped”. (Dáša) Po sestupu se napojujeme na hlavní GR 20, až dojdeme k říčce na koupačku. Cestou ale párkrát krápe, takže koupání je krátké a čistě účelové – konec konců voda je oproti prvním tůňkám horsky ledová. Od řeky už jen závěrečné stoupání asi 200 m vzhůru a v 17 hod. jsme na boudě Asinao. Nožky máme zase ošoupané, itinerář z průvodce rozhodně není nadhodnocen a naše plány, že bychom některý den spojili dvě etapy, začínají mizet v nedohlednu. Vaříme bohatou večeři, polívku a sóju s brkaší, stavíme stan na helioportu (pro příště z toho vyplývá poučení nevybírat nejlepší a nejrovnější místo nejblíže u chaty) a přemýšlíme, jestli máme jít spát fakt už v 19.15 hod. No, chvíli to ještě vydržíme, nacpeme se do chajdy do jídelničky a hrajeme karty – venku totiž tak nějak drobně prší. Poslední hru vyhrává Buri a vybírá si cenu – já mám dojít dolů do bergerie pro víno a Buldok mu zítra nese batoh. Obávám se, že se nesplní ani jedno…

V noci nás otravuje déšť a co horšího – vítr jako ve Skotsku, takže přidržuju rukama promáčklý, pochopitelně neukotvený stan. Uvnitř je ovšem vedro, a abych tak řekla, trochu zapařeno. Po třetí v noci vítr ustává, tak možná i chvíli spím.

Ráno nás paní z bergerie budí v 6.45 hod., že za čtvrt hodiny přistanou zásoby z vrtulníku. Rychle vybíháme a přenášíme mokrý stan na jiné místo, ale asi to byl jen trik, protože zatímco snídáme a balíme (do 9 hod.), nic neletí. No, ale na druhou stranu jsme docela včas vstali. (Buri) Na boudě bylo nakonec docela dost lidí, asi 15 stanů. V chatě je noclehárna a kuchyňka s plynovým vařičem a erárním nádobím, které lze využít – jako ostatně na všech zdejších chatách (jen v některých je vnitřní kuchyň vyhrazena ubytovaným uvnitř a kempeři mají k dispozici vařiče postavené venku). Jsou tu pěkné splachovací sedací záchůdky a sprcha (asi studená, podle toho, jak tam hýkala jedna Němka). Nocleh uvnitř stojí 9 €, venku 3,50 € (stejně jako na všech refugích), v bergerii asi 200 m dolů z kopce se dá koupiti víno a sýr.

Vycházíme v 9.15 (předposlední) a stoupáme a makáme do krpálu přímo nad chatou, až jsme v 11 hod. na Mt. Incudine neboli Inčučuně (2134 m). Počasí se nakonec ráno vybralo, ale stále fouká vítr. Na vrcholu je ovšem mrak, takže vyhlídková hora je jako obvykle bez vyhlídek. Po rozinkách a radiu Cinto následuje sestup kolem hřebene dolů k Bergerii Pedinelli (je kdysi dávno vyhořelá do základů, dá se tu bivakovat, značený pramen 200 m odtud) a dál krásnými bukovými lesy až k říčce, přes kterou vede visutý mostek. Počasí je vachrlaté, přesto nás říčka zláká ke koupačce nebo aspoň k praní a obědu (je asi 13 hod.). Jsme asi ve třetině dnešní etapy. Od této chvíle se několikrát míjíme s dvojicí Němců (chlapíka z prvního dne jsme ztratili už na Asinao), které ovšem já – hledíce často opět na špičky svých bot – usilovně opakovaně zdravím “bon jour”.

Další část pochodu vede malebnou, takřka skotskou krajinou se šťavnatými pastvinami, křovisky vřesu (na velké ploše spáleného). Pak zase vichřicemi dost polámaný bukový les, který když se zatáhne, vypadá docela strašidelně. Na Bocca de Agnolu začínáme stoupat na poslední třetinu cesty, kterou tvoří stoupající hřeben k Ref. Usciolu. Po nějaké době mizí les, jen šutry a skály, z jedné strany hřebene navíc dost fouká. A jdeme a jdeme, nahoru a dolů, pak už v dálce vidíme chatu, ale my stále jdeme a jdeme – myslím, že v 18.30, kdy jsme na chatě, máme vši už zase dost. Na hřebeni se vyjasnilo, takže vidíme moře a roztomilé vesničky v protějším údolí a teď už i Mt. Incudino, který kraluje hřebeni, odkud jsme přišli. Chata je pěkná, stanuje se ve svahu pod ní, vařiče pro kempery jsou venku, správce dokonce vaří večeři. Taky prodává nějaké drobnosti, čehož hned využíváme k nákupu umrtvující lahve vína za 4,60 €. Máme pěkný plácek se stolečkem a chráněným místem na stan a pramenem vody. Hurá dnešní etapě, heslo “Dolgit nikdy nezklame”. Poučení: vlézti ihned po příchodu ošlapanýma nohama do ledové sprchy není nejlepší nápad – bolí to jako čert.

V noci mě bolí nohy tak, že se budím a aplikuji Dolgit. Co takhle zařadit jeden “Ruhetag”? (Vysvětlení dalšího pojmu “Ruhetag” neboli odpočinkový den: část teoretické přípravy jsme čerpali z internetového deníku dvou Němců, od nichž jsme přejali několik hlášek, např. “Badegumpe” neboli koupací tůňka a dále větu “neboť pro nás netrénované to má být dovolená a ne mučení – denn für uns ungeübte sollte es Urlaub sein und keine Tortur”. Nutno dodat, jak se ukazuje postupně, že Němci na několika místech dělili etapy ještě napůl a ve Vizzavoně odjeli na regenerační týdenní kúru do Corte.)

Ale zpátky k nám: Buld nás budí zase v 7.15, Buri vstává po chvíli, ale já až po delší. K snídani máme čaj a müsli s mlékem a drobný déšť. Je to tak, jsme v mraku, který se sice čas od času rozfouká, ale přesto je balení mrzuté a vyhlídky nepříjemné. Vyrážíme jako obvykle v 9.15 a stoupáme od chaty zpátky na hřeben. Nějak se vyčasuje a zase vidíme moře a okolní hřebeny. Když co to, z chvilkového mrholení se stává intenzivní liják s kroupama a než se stačíme obléct do nepromo, jsme skoro promo. Potkáváme protijdoucí dvojici a pak ještě jednu, se kterou se ukrýváme za kamenem v závětří, protože duje fakt děsnej vichr. Takhle to dál nepůjde – na Ref. Prati jsou to ještě čtyři hodiny po hřebeni. Chvíli stojíme, protože se nám nechce ani hnout, ale pak vyrážíme zpátky na Usciolu. Vichr bičuje naše zakuklené postavy, ale v pořádku docházíme před dvanáctou zpátky. A je tady – Ruhetag! Hrajeme karty (učím se mariáš), taky hrajeme země–město, vaříme polévku a několikrát čaj a snažíme se sušit. Celkem je tu asi 15 lidí, v podstatě všichni stihli dojít z Prati, jen my a Němci jdeme z opačného směru. Počasí je tzv. Scheisswetter, takže v 17 hodin si objednáváme nocleh v chatě, kde jsme vlastně už stejně zasquatovali půlku jídelničky. K večeři bude sója a rýže. Voníme tu zpěněnou cibulkou s česnekem a všem určitě děláme chutě, protože vodu na instantní těstoviny si lejou přímo do toho pytlíčku. S Bohoušem ještě předvádíme zubařskou ordinaci – já jsem sestra a operatér s baterkou a jehlou, Buldok doktor s nateklou hubou. Po čtvrhodině, kdy jsem málem ukázal, co jsem večeřel, Buldok splaskává a za statečný výkon dostává od gardiena slívu na dezinfekci. (Buri)

A už je tu zase – Ruhetag. V noci bylo tak hnusně, že se nedalo jít ani na záchod a ráno to není o nic lepší. Dumáme u snídaně (asi v 7.30) nad mapou, ale zdá se, že za špatného počasí je prostě všechno špatně. Takže nakonec zůstáváme na chatě za účelem hraní mariáše, vrhcábů atd. Asi v 11 hodin se vrací chlapík, který se pokusil ráno vyrazit na Ref. Prati, zabalen do pláštěnky a vybaven igelitovými pytlíky v botách. A je vymalováno. Němci po snídani odcházejí, ale jen proto, že vzdávají a jdou dolů do civilizace. Jenže my ať chceme jak chceme, musíme přes hřeben.

A ejhle, kolem 14. hodiny se jakoby projasňuje, což znamená, že viditelnost stoupla tak na 20 metrů. V chatě se netopí, protože gardien je asi pryč a my neumíme zapálit plynová kamna.

Gardien přišel odpoledne s nákladem zásob na třech kních, zatopil, kluci postavili stan, že se vylepšilo a přespí venku. Bohužel jen co tak učinili, zase se rozfučelo – ale jsou to drsoni. Gardien si ale pohlídal, aby šli do stanu i s batohama: když kemping, tak kemping.

-nahoru-

Ráno vstáváme v 7 a je naštěstí – podle předpovědi – opravdu celkem hezky. Čaj a müsli vaříme venku, kupodivu i celkem uschne stan. Vyrážíme na “druhý pokus” dobýt horu. Cesta na hřebeni nakonec není tak hrozná jako onen první hřeben před Usciolou. Máme krásný výhledy na Mt. Renoso, které zřejmě v minulých dnech poněkud zasněžilo. U chaty Prati jsme asi v 13.30 hod., jen mlsáme vločky a za chvíli se vydáváme dál na sestup do Col de Verde. (Ještě mezi Usciolou a Prati je Col de Laparo s vyhořelou a zavřenou refugí, pramenem a zřejmě možností bivaku. Opravená refuge se asi nachází 10 minut ve svahu směrem na hřeben. Tu jsme ale viděli, když jsme začali šplhat do protějšího kopce. Ona to ale ani žádná refuge nemusela být a možná se jedná o technické budovy pro vysílač. Osobně jsme to prozkoumat nebyli.)

Na Col de Verde přicházíme asi před 16. hodinou, potkáváme holku Češku s Němcem, kteří jdou GR 20 od severu, ale z Asca je vyhnali pro nepřízeň počasí, takže to objeli stopem až do Vizzavony. Cirque de la Solitude je totiž zcela zasněžený a toho času nepřístupný. No už se těšíme. Stavíme stan, vaříme polívku a jdeme do restaurace na víno. Jinak tu mají celé menu s nějakými grilovanými jehněčími kotletkami, taky je možno dokoupit drobné zásoby (víno stálo 6 €, ale dali nám k tomu i čokoládu a kus kozího sýra, ale možná jen proto, že neměli potvrzenky za ubytování, bivak 4 € + teplá sprcha na plynovou karmu). Zbumbrdlíkujem se jedním litrem vína, jak zákon káže. Venku začíná opět krápat, takže večeři vaříme asi ve 20 hodin v místní refugi. Je tu ještě onen známý igelitový Francouz a německý učitel s poraněným žákem, kteří čekají na zbytek třídy. Uléháme za sílícího deště a lije celou noc. Stan by chudák potřeboval aspoň chvíli odpočinout v suchu, protože už pomalu odmítá sloužit.

Taky jsme se večer dozvěděli, že na GR 20 před pár dny v nečasu zahynula nějaká paní, shodou okolností někde u bergerie pod Mt. Incudine, zřejmě na podchlazení a nešťastnou shodou okolností, protože terén byl velmi “vycházkový”. Asi už nemohla, tak jí manžel vzal batoh a šel napřed a ona už prostě nedošla. Hrůza.

Ráno, něco po 7 hodině, není o moc optimističtější. Batohy jsme naštěstí nechali na noc v refugi, kam se teď přesouváme snídat a aspoň trochu zase sušit provlhlé spacáky. Moc se to ale nedaří. Dnešní etapa naštěstí není moc exponovaná, takže jde jít i za deště. Mraky pouštějí spršku postupně, a tak radši vyrážíme v plné polní. Za chvíli ponča sundáváme a za další chvíli zase oblékáme – nakonec leje asi dvě hodiny jak z konve, ale pokračujeme dál. Cestou míjíme památný strom, vysoký 53 m, bohužel nyní zlomený, přeskakujeme několik bystřin s více či méně akrobatickými výkony, míjíme německou třídu (takovej školní výlet bych asi proklínala) a po závěrečném výstupu docházíme kolem 15.15 hod. k Bergerii Campannelle. Tady ihned obsazujeme jednu kamennou salašku hned vedle vleku, protože od Češky víme, že refuge je malá a ošklivá a v Gite d’etape si musíte objednat polopenzi za 28 €. V salaši je sucho, pryčny a šňůry na prádlo, tak se trochu vyhaggisíme, necháme tu batohy a jdeme do restaurace na kafe. Tady potkáváme dva chlapíky Čechy, kteří jdou ze severu, částečně supportováni busem a zájezdem Adventury, který je sem dovezl. Je jim asi tak padesát až šedesát, ale jsou to docela borci: zřejmě je stejné počasí, jako nás na Usciolu, chytlo na hřebenovkách na severu a asi si to dost “užili”. Jinak přespávají na chatách (nenesou stan) a dlabají z místních menu – konec konců už si na to napracovali, tak proč ne. V 17 hod. jdeme vařit polívku a sóju s rýží, ale v 19 hod. jsme zase v restauraci na víno (víno 5 €, chleba 1,20, možno koupit i drobné instantní zásoby a ovoce). Vína jsme urazili rovnou dva litry a klábosení s chlapíky nás inspirovalo k cestě na Nový Zéland. Oni tam letos na jaře vyrazili s Adventurou, prý ať to taky zkusíme. Tak proč ne, jen se budu muset podívat, jestli mi na kontě přebývá zbytečných 80 klacků. (Buld) Počasí má být od zítřka hezčí, alespoň to všichni tvrdí, ale mraky se zatím honí po obloze a nemůžou se rozhodnout. Když bude hezky, půjdeme ráno na Renoso.

A je to tu – v šest, kdy zvoní budík, je sice nad Renosem mrak, ale v osm taky – vlastně je trošku vedle a jinak svítí sluníčko a fouká vítr, který odhání všechen déšť. To, co jsme mylně považovali za Renoso zahalené v mracích, byl nevýznamný vrchol nad lyžařským střediskem. Vlastní vrchol Renosa od naší salaše není vidět, jak se později ukázalo. Snídáme chlebík a sušíme nenápadně, aby nás nezkasírovali, ale o to intenzivněji. V deset se vykopáváme ven, dáváme batohy do recepce a vyrážíme do hory. Vítr duje, ale slunce osvětluje panoramata, tak fotíme a stoupáme, na vrcholku doháníme skupinu asi dvaceti německých turistů, proto se přesouváme na vedlejší vrchol. Vrcholová fotka, rozinky a šupky dupky sestup. Dole jsme ve 13 hod., přebalujeme a svačíme až do 14 hod. Pravda, na vrchol se šlo lehce, teď už nás čeká zase jenom dřina s těma “sviněma” na zádech. Ale naštěstí je to příjemná trasa převážně po vrstevnici a lesem, a když se ohlídneme, tak s krásnými výhledy na Renoso s vysněženými kuloáry (říkám vysněžené, ale zdá se, že mačky nebudou právě aktuálním artiklem na seznamu). Na závěr nás čeká parádní sestup do vsi Vizzavona, tradičně považované za polovinu GR 20, přičemž my máme za sebou tu polovinu kratší a jednodušší. Dle průvodce i značek míříme rovnou na nádraží (Vizzavona Gare), kde má být krámek, plácek na stany a restaurace. To se i splňuje a po obhlédnutí cen se rozhodujeme povečeřet v restauraci. Uvaříme polívku jako základ a pak už se to nosí: kafe, palačinky, obložené talíře korsických salámů a sýrů a uzenek a šunek (kafe 2 €, palačinky 2,80, obložené talíře 7–9). Zkrátka jdeme dneska spinkat řádně nadlábnutí. Bohouš přiznává, že se zde poprvé řádně najedl. Nenažranec. (Buri)

-nahoru-

Na dnešní bezprecedentně náročný den je třeba se pořádně posilnit: snídaňka z nákupu v krámku čítá croissanty, bagety, marmeládu, paštičky, čaj, uzenku a sýr. Teda ne všechno hned sníme, ale rozhodně jsme to nakoupili. Opět se snažíme usušit stále nedosušený stan, ale ne zcela se to daří – není zkrátka čas. Štětináč Buri sice zdržuje co může, ale přesto ho asi v 9.15 vykopáváme k akci. Na začátek nás čekají příjemné Anglické kaskády a koupačka – značně ledová, ale osvěžovací účel splní. No a pak už jen nahoru a nahoru, plazím se jako plaz a funím jako hroch – taky to máme asi 1100 m do sedla, odkud se ještě odděluje cesta na Mt. d’Oro (značená žlutými tečkami a kamennými mužíky). Odbočka přichází jako spása, posilňujeme se (je asi 14 hod.), ukládáme batohy do skrytu šutrů a nalehko vyrážíme na dalších 300 výškových metrů zdolat další dvoutisícovku. Nutno poznamenat, že se mi tu splňuje moje noční můra, totiž že s sebou máme našeho jezevčíka Gríšu, který po svých ťapičkách musí skákat přes kameny. Ve skále největší totiž najednou slyšíme psí štěkání a na sněhu vidíme psí stopy. No nakonec to aspoň není jezevčík, ale velkej pes, ale fakt pes aspoň trojkař, protože zdolává skalky jako by se nechumelilo. Na vrcholku hory jsme za hodinku od rozcestí, tj. v 15 hodin, jsme naštěstí chvílemi nad mrakem, ale jinak toho moc vidět není. Tak zase jen fotka a rozinky. U batohů následuje energetická powerbarka na posilnění a také hledání nohou, které by za mě vyšly do sedla a sestoupily dalších šest set metrů k Ref. de l’ Onda. Protože se žádné volné nenašly, musím opět použít svoje, ale je to tedy opravdu utrpení. Víc radši psát nebudu, neb drtím kletby a jsem na pokraji hysterického záchvatu.

Ale konec dobrý všechno dobré – v 18.30 jsme u chaty: plácek pro stany je oplocen, neboť správce chová nějaká stáda (viz nahrávka radia Cinto). Sprcha není teplá, ale není ledová, opět k dispozici vařič, záchod, od správce lze koupit víno (5 €), sýr a chleba. Při vaření večeře se bavíme se spolunocležníky z Anglie a Holandska a také počítáme naší kasu – a zdá se, že jsme poněkud přetáhli nápřah. Zkrátka už to asi nebude víno každý den (Holanďani nás navíc varují, že tohle víno je nejlevnější v celé severní části) a nedej bůh asi ani pizza v Calvi. Krát dvě to mělo být…

Nádhera – dneska nás budí sluníčko, svítící přímo do stánku. V noci sice byla zima, ale teď se pěkně prohříváme – chodíme prát, vařit, sušit a jak to tak bývá, zůstaneme tu zase poslední. Budíček byl sice v 7 hod., ale odchod v 9.30 – a zase to nejdéle trvá Štětináčovi. Učinila jsem důležitý poznatek, totiž že do sprchy na solární pohon je třeba vstoupit za svitu slunce. Včera večer byla voda taková odražená, co zbylo ze dne, ale ráno opět jako led. Tak pro příště.

Dnes nás čeká hřebenová varianta na chatu Pietra Pianu, relativně krátký úsek s pěknými výhledy. A je tomu skutečně tak – za zády se nám vypíná Mt. d’ Oro, před námi vystupuje Mt. Rotondo, které z dálky obhlížíme a lovíme vzpomínky z doby před šesti lety, kdy jsme na něj lezli. Hřebenovka je celkem příjemná, cesta jen na pár místech z holého kopce přechází do skalek, které musíme přelézat jako opičáci křížení se sloními mláďaty – teda já si tak s batohem alespoň připadám. V závěru, opět chatě coby kamenem dohodil, se ukazuje, že kameny se zřejmě házejí častěji od chaty směrem sem, takže nakonec musíme zdolat ještě několik opičáren a prodrat se zakrslou břízou místo pohodlné chůze. Docházíme na věhlasné rozcestí z minulé Korsiky, kde se – tak jako tehdy – fotíme. Ve 14 hod. jsme u “malebně položené chaty” (nemohu si odpustit profesionální deformaci – to je největší nešvar našich překladatelů), kde se za slunečního svitu (!!) občerstvujeme v horké sprše. Vaříme a mlsáme, haggisíme, čučíme do mapy na další dny a pozorujeme zase se blížící mraky. Snad to bude jako včera a nechají nás bez povšimnutí a pokojně zase odplují. Mariáš volá, hola hola.

Tak hurá, mraky odpluly, ale zima stejně přišla, jak už to tak v 1800 m bývá. Večeříme proto časně a pak hned hajdy spát, v rekordních 20 hod.

Dnes chceme vyrazit brzy, aby nás přes den na náročné Breche de Capitellu nezastihly mraky. Ráno to sice s mým probuzením nevypadá, spíš se zdá, že budu celý den hopkat jako klokan ve spacáku, ale kupodivu za hodinu a půl po budíčku, tedy v 8.30, vyrážíme do hory. Další ranou dnešního rána bylo pravé vyjevení morálního kreditu Bratrstva kočičí pracky – protože večer nepřišel gardien vybrat peníze (nebo už jsme spali), nic jsme neplatili a ani Štětináč, ani Bohouš se nemají k tomu jít dobrovolně platit ráno. A to se tady panečku sprchovali a na plynu vařili – a vymlouvají se na nedostatek peněz, elita národa.

Na trase nás dle mapy čekají dvě lezecká – tedy tečkovaná místa, ale jinak je to krátký úsek. Hned na prvním sedle nad Pietrou Pianou doháníme německou skupinku, která vyrazila asi půl hodiny před námi. Všude kolem jsou krásné výhledy na hřebeny, moře, Oro a Renoso, dole pod námi na plesa Mellu a Capitellu. Lezecká místa nakonec supluje pár sněhových políček a pár opičáren kolem hřebínku vedoucího k Breche, tedy bráně mezi dvěma skalami do dalšího údolí. U té jsme přesně ve 12 hodin a na oslavu dobytí nejvyššího místa oficiální GR 20 (2200 m) si dáváme vločky (kupodivu). Následuje sestup o 600 m níže k Ref. Manganu. Cesta klesá nejprve strmě, ale rozhodně lépe než při některých minulých sestupech – nebo mám dnes více sil? – a pak sleduje říčku Manganu, která vytváří pěkné podmáčené loučky zvané pozzines a taky pěkné koupací gumpy. Asi půl hodiny před chatou v 13.15 zastavujeme u jedné tůňky a lenošíme a koupeme se a užíváme sluníčka, které se dnes skutečně nefláká. Před 16 hod. jsme pak u samotné chaty, která je ale velkým zklamáním. Jak jsme zjistili již dříve, na severní části GR 20 je mnohem více lidí, a to tedy i zde. Místa na stany nic moc, vše je ve svahu nebo v prachu, v kamnech za chatou se pálí odpadky a smrdí to a navíc jsou zavřený WC, takže místo je doslova a do písmene posrané. Davy důchodců si u správce kupují konzervy a víno za 7,10 € a bůhví co ještě, ale my mu za trest za nekvalitu služeb platíme jen za kempování dvou osob. A má to. Schovaní před sluncem vaříme za chatou večeři a pak kotle čaje, které si už užíváme v jídelničce, kde je po západu slunce tepleji.

-nahoru-

Dneska svítalo za hřebenem, takže vstávání v 7 hod. bylo spíše studené, ale zdržovala jsem ranní procedury do devíti, kdy už svítilo i na nás a vydali jsme se rovnou na pochod v sahara-oblecích. Chata Manganu byla opravdu ohavná, tak rychle pryč. Dnes nás čeká lehká, leč dlouhá túra: spojené etapy do Col de Verghio (5 hodin) a půl další etapy na chatu Ciottulu di i Mori pod Pagliou Orbou. Cesta vede kolem Lac de Ninu, známého místa z minulé Korsiky – však nás taky přepadá nostalgie. Je nádherně, panoramatické výhledy k moři, pohodička. Za Ninem cesta vede po úbočí borovicovým lesem, podobně jako z Renosa do Vizzavony.

Na Col de Verghio, lyžařskou základnu, přicházíme asi v 14 hod. Je tu hotel s restaurací, kde kupujeme chleba a kafe, a také refuge, kde obědváme onen chleba a sýr a salámek a v jejíž nevzhledné budově objevujeme velmi vzhledné záchody a umývárny, jichž využívám k praní ponožek poprvé v horké (!!) vodě – je to celkem humus. Za hodinu, tedy v 15 hod., se vydáváme na další tříhodinový pochod, dalším pěkným údolím, postupně stoupajícím podél říčky s tůňkama. Koupeme se, což je příjemné osvěžení a ochlazení před závěrečným stoupáním. Od bergerií Tula se nedáváme po hřebínku GR 20, ale podél říčky rovnou k chatě. Dorážíme v 19 hod., vaříme, stavíme stan, sprcha je studená. Po jídle ještě čaj, u kterého silně vytuháváme – přece jen máme v nohách asi 20 km. Chata je na krásném místě s výhledy a málo lidmi, za což jsme vděční. Včera už jsme se báli, že nás ty davy “seveřanů” budou provázet až do Calenzany. Ale teď už dobrou s Hobrou!

Včera jsem zapomněla napsat, že refuge je dobře zásobená a správcové tu prodávají různé čoko-tyčinky a vaří vaječné omelety s rajčaty a sendviče a vůbec laskominy, které my bohužel neochutnáme.

No nic, ráno máme dobrou instantní polívku a čaj a chleba a bez batohů se vydáváme zdolat Paglia Orbu. Počasí je krásné, cesta příkrá. V 9.30 od chaty, za chvíli jsme v sedle Col des Maures, odkud lehce lezeckým terénem podle kamenných mužíků stoupáme k vrcholu. Vrcholy jsou vlastně dva, západní – od kterého přicházíme – je menší, takže ještě musíme překonat menší zářez a pak už jen k hlavní špígře. Jsou nádherné výhledy na všechny zdolané dvoutisícovky – Renoso i Oro a také Rotondo, dopředu vidíme asi i Mt. Cinto. V dálce u pobřeží rozpoznáváme červené skály Calanche a moře. Po čokoládě, lískových oříšcích a vrcholové fotce sestupujeme stejnou cestou. V sedle se Štětináč s Bohoušem vydávají ještě ke skalnímu oknu v protější stěně hory Capu Tofanatu (asi tři čtvrtě hodiny cesty). Dle průvodce “trochu těžké”. Jde se po půlmetrové římse nad 50metrovým srázem. Na řetízky můžeme zapomenout, ale pro ruce se vždy něco najde. Vyhoupli jsme se přímo v okně. Teprve když v něm stojím, věřím, že má udávaných 30x12 m. Nejsme tu sami. Chlapík s docela sympatickou slečnou. “Odkud jste?” zapřádáme hovor, abychom nevybafli rovnou, jestli by nás nemohli vyfotit nad propastí. “Z Korsiky. Chodíme na výlety po horách.” To bylo poprvé a naposled, co jsem potkali blonďatou Korsičanku, která uměla anglicky !!!. (Buld)

Celkem nám výlet trval asi tři hodiny. U chaty balíme stan a posilňujeme se před dnešní dávkou pochodu – v průvodci končí etapa v Bergerii Ballone, ale my ji ještě protáhneme až k Ref. Tighiettu, ať máme před zdoláním Cirque de la Solitude menší stoupání. Etapa nás ovšem překvapila – nejprve sestup mimořádně hnusným terénem v suti o 600 m dolů a pak po vrstevnici neméně hnusným borovicovým lesem k bergerii. Ta naštěstí přišla právě včas před zástavou – je tu totiž koupačka v tůňkách. Ochlazujeme se a odpočíváme asi víc než hodinu, a pak se kolem 18 hod. vydáváme na závěrečných 200 výškových metrů k Tighiettu. Chata je moc pěkná, na muřích nožkách, v prostoru pod ní jsou stolečky a vaření. My ale kempujeme níže pod ní pod mohutnou borovicí. Teď Bratrstvo kočičí pracky přepadá definitivní touha po jídle a domově a vůbec, a z nesmělého návrhu na vypuštění výstupu na Cinto se stává realita. Vyhladovělý Buldok Bohouš, chlapec nemytý s věčně přetaženou kapucí, zatoužil po domácí pražské sprše a od této chvíle nemluví o ničem jiném než o nákupu v Super U. Den navíc z odpískaného Cinta bude ušetřen na regeneraci u moře.

Tak dnes Cirque de la Solitude, nejtěžší úsek GR 20, v mapě tečkovaný, v praxi 600 m od chaty nahoru, pak skálou asi 300 m dolů a zpět nahoru a ještě 700 metrů dolů k Ref. Haute Asco. Vyrážíme v 8.30, ale přesto již slunce pěkně žhaví, abychom si to užili od začátku – ale buďme rádi za něj. Výstup na první sedlo trvá asi 1,5 hodiny, ale jsem dost hotová. Shora vidíme Cirque a nechce se nám do něj. Ale posilněni různými tyčinkami se směle vydáváme do skal. Znějí rady jako “hlavně se soustřeďte”, “nepolevujte pozornost” a “nehoda není náhoda”. Zkrátka, za dvě hodiny jsme zase nahoře v protějším sedle, po pár opičárnách ve skalkách …náhodou to byly krásné lezecké pasáže (Buri)… a s pocitem dobře odvedené práce. Sestup i výstup je místy zajištěn řetězy a jednou žebříčkem, ale dá se to zvládnout – ovšem některým důchodcům, kteří se do toho pouštějí, to skutečně nezávidím. Teď se snažíme rozhodnout, zda sestoupit těch 700 m do Asca na teplou sprchu, ale do ošklivého lyžařského střediska, nebo jít po staré hřebenové GR 20 s bivakem na vyhořelé Ref. Altore. A je to tak: Altore jsou fakt jen základy na skále s cedulí zakazující bivak a bez vody (přece jen info od Němců z netu bylo staré tak tři roky; zde bych ale upozornil, že jsme cíleně po vodě nepátrali, ale v okolí cesty ani viditelné vzdálenosti zdroj vody nebyl), variantu brod s prodloužením etapy až na další chatu Carrozzu zamítám pro nedostatek psychických i fyzických sil, takže přece jen sestup. Lyžařská stanice je fakt ohavná, stejně tak refuge, vleky dosti zrezivělé – celkově to tu má nejlepší léta za sebou, protože tratě vleků jsou zarostlé tak desetiletými stromky. Shazujeme batohy ve stínu těchto stromků, potkáváme skupinku Čechů, kteří tady začínají (nemají mapu, ale zato dobíječku na mobil a myslí si, že výstup na Cinto lze napojit na GR 20, ha ha), obhlížíme sprchy a WC a restauraci a prodejnu a každý se vydává uspokojit své potřeby: tedy do sprchy, na praní, na WC, na fotbal v televizi …Španělsko–Irsko po penaltách 2:1, celá hospoda fandila Irům (Buri)… v restauraci, na kafe v restauraci, pro chleba do krámku za 2,30 €, na Marsku do krámku (0,80 €), na dvě Marsky do krámku… Bohouš se přátelí s českými dívkami v naději vyrazit ze zásobených krajanů nějaké pamlsky – elita národa. Přímý přenos: “Hele, už jsou zase kolem. Asi vařej to kafe,” dále “Mohl bych prodávat dobré rady za úplatu,” a nakonec “Zítřejší etapa je nějaká krátká. – A nedalo by se to teda zkrátit?”

Ať žije Calvi a frutti di mare! A nocleh pod vlekem.

-nahoru-

Jakpak že to bylo dál? Nejprve tedy ráno děsně maskovaný odchod, aby nás neodchytila gardienka a nechtěla po nás drahou platbu za hnusné ubytování a nevyužití služeb refuge. Daří se nám po skupinkách proniknout a po navigačním pískání a halekání ve svahu se pak i šťastně najít. Buri totiž úvodní pasáž absolvoval po novější variantě GR 20, zatímco my jsme vyrazili po starých značkách. No a když jsme dlouho nešli, tak se asi domníval, že si cestu klestíme macchií, což by dle něj tak odpovídalo našim akademickým titulům. (Buld)

Dnes není kam spěchat, tak vyrážíme až v 9.30. Čeká nás opět výstup nahoru do sedla (les velmi brzo mizí) a tam odbočka bez batohů na horu Muvrella – náplast pár metrů vyšší nad 2000 za opuštěné Cinto. A nahoře to přišlo – krásný výhled na záliv moře a Calvi – tam, tam někde nás čeká Super U a frutti di mare. Ani obří pytlík rozinek nemůže zaplašit burácení našich žaludků. Celkem strmý opičí sestup k tůňkám horské bystřiny si zpestřujeme hovory o pochutinách a laskominách. Trudnomyslnost se přece jen projevuje, každý si mele tu svou a v kamarádech vidí posměváčky a nepřející zmlsance (“Já jenom co vytáhnu perníček z Tesca, tak vy se začnete ošklíbat.”) Náčelník Štětináč se sice snaží zakázat hovory o jídle, ale členové výpravy na něho nedbají. A tak nás zachrání až lákavá tůňka kousek od visutého mostíku, odkud už je to k chatě jen asi 200 m (výjimečně ne výškových). U tůňky nám trochu zchladnou hlavy – no a hlavně sežereme chleba s celým lanšmítem, zakoupeným ve Vizzavoně. Ráno už padla paštička, včera poslední kousky salámku. Nevím, jestli Pavel opravdu neměl hlad, nicméně brblal, že jsme tímto sežrali úplně všechno jídlo. Přiznám se, mě jedna paštička k snídani, trocha rozinek přes den a malý lanšmít pro tři k obědu nestačí. Nevládnu fotosyntézou, solární panely jsem nechal v Praze a ani dojmy z okolních krás mě nenasytí tak, abych tu a tam neměl hlad. (Buld)

Chata Carrozzu vypadá jako osada Havranů, ztracená v lese. Mezi houštinami jsou ztracena i místa na stany, tak nám chvíli trvá, než v bludišti něco najdeme, a ještě to není nic moc …neb tu jsou davy lidí, kteří mají teprve dvě etapy a ještě nestačily vzdát (Buri). Jdeme k jídelnímu venkovnímu stolu spočítat (znovu) finance a obhlídnout nabídku gardiena. Důležitým rozhodnutím dne je totiž fakt, že šetřit už nemá cenu, takže bankomat v Calvi to jistí. A cola (2,30 €) a Marsky (1,50) – jak osvěží. A co teprve víno (0,75 l za 6 €). Dáváme se do řeči s manžely Čecho–Kanaďany z Calgary, a je z toho příjemná rozmluva na celý večer. Trochu nás zrazují od záměru ujít zítra obě zbývající etapy, protože tam “definitivně” není žádná voda, ale uvidíme.

Ráno se to v kempíku začíná budit už na 4. hodinu – neuvěřitelné. Nám se daří vyrazit taktéž v neuvěřitelných 8.15. Dášu zřejmě postihla nějaká slabá chvilka, neboť přemítá, jak dobře jsme si včera popovídali s Čecho–Kanaďany anebo v restauračce pod Renosem s chlapíky, zato v Haute Asco s grupou skautíků nic. Že už to vypadá na generační odstup a jestli už nezačínáme být nějaký starý. (Buld) Pěkně ve stínu se škrábeme do sedla nad boudou a na poslední horský hřebínek našeho putování. Ten je zase plný opičáren a hlavně protijdoucích turistů, z nichž se každý druhý ptá, jak je to ještě daleko na Carrozzu. Také bych se ptal a není se co divit. Ač teprve 10 hod., oni už měli za sebou minimálně 3 hodiny pochodu ve žhnoucím slunci, vysilující výstup od Ref. d’Ortu di u Piobbu na sedlo, ale hlavně druhá půle jejich cesty byla naprosto bez vody. Takže jejich dotazy na zbývající vzdálenost byly prosby vysušených pocestných o povzbuzující informaci, že už to maj za pár. (Buld) Při sestupu na nás čeká velmi nečekaná příhoda, a totiž když v křoví uprostřed suti objevíme tři ztracené psíky – fenky, hubené až na kost. Dáme jim vločky s mlíkem (jiné jídlo, kterým bychom je posilnili, už nemáme) a dumáme, kde se tu jenom vzaly. Protijdoucí Ital říká, že ráno byly na refugi d’Ortu di u Piobbu a že asi s někým vyšly až sem. Tak je aspoň dovedeme zpátky k refugi, kde jim gardien už včera dal – a dá – nějaké jídlo a kde je aspoň voda. Víc pro ně udělat nemůžeme, protože další sestup do vesnice by už asi nevydržely. Tak snad u chaty chvilku vydrží na zotavení, hlupačky, a pak je potká nějaký šťastnější osud. My se po hodinové přestávce v 15 hod. znovu vypravujeme na cestu, poslední sestupovou etapu do Calenzany – 1200 m dolů. Odpolední vedro je úmorné, nejprve moří Bohouše a poté, co ten se vzpamatuje, dosedne definitivně na mne. Vedrem a pak i vzteky už opět nevidím, nadávám a kleju na všechny strany – tedy hlavně na stranu sluneční …inspirována Glumem?… Konečně asi v 19 hod. je jasné, že dál už to nemá cenu, tak najdeme kamenný plácek hned u cesty na nocleh. Jsme asi 2 km od Calenzany a z posledních sil vaříme poslední sóju s poslední rýží a myslíme na tři zakleté psíky. Dobrou noc, snad nás zítra někdo odnese.

Ráno nás už před 7. hod. budí první dusající horalové, tak rychle balíme a děláme, že jen tak svačíme na cestě. Ještě večer kolem nás asi ve 21 hod. prošla dvojice, mířící údajně do chaty dvě hodiny vzdálené a ještě k tomu po rovině – trochu jsme se jim podivili a zasmáli a později si uvědomili, že asi na křižovatce špatně odbočili a místo po trase “Mare i Monti”, na níž ona chata skutečně je, se vydali po GR 20. To je trochu osudová chybka.

No nic, my hurá do civilizace – v Calenzaně jsme kolem 9. hod. a rovnou míříme do Gite d’etape na konci vsi, kde se nám daří se osprchovat a celkově lidsky upravit na stop a návrat do města. Kolem desáté jdeme stopovat, Buld za chviličku staví nějakou pani a přemluvil ji, aby vzala nás všechny. V Calvi jsme tedy hned, a ještě nás vysadí přímo u Super U – vytoužený okamžik. Mizíme v jeho útrobách a pak už jen přímo před vchodem debužírujeme nad croissanty, bagetami, sýry a ovocem a… a… a…

Následuje procházka městem spojená s prohlídkou nádraží …deník nezapře Dášinu práci redaktorky při překladech turistických průvodců, tak snad jen aby někdo ze čtenářů nevyrazil na nádraží v očekávání historické pamětihodnosti. Na nádražní budově není k prohlížení vůbec nic a byli jsme se jen podívat, jak jede vlak (Buld)…, nákupem pohledů a hlavně obědem v restauraci u kostela Chez Domé, kde se odměňujeme za podaný výkon paellou a mořským menu dle výběru (menu paella 16 €, menu obyčejné 15 €). To nám vydrží tak do 15 hod., pak dáváme ještě zmrzlinu naproti a nakonec se vydáváme na pochod k pláži, kterou Buldok vybral dle mapy už na trajektu. Pláž – skalky – tam sice je, ale zcela bez stínu, tak se vracíme do kempu, který jsme potkali cestou (4,50 € za osobu). Tady se vyhaggisíme a koupeme a jíme a hnípeme a tak vůbec. Slunce pere stále jako šílený a já jsem se asi přiúpalila, takže hned po západu uléhám do spacáku a chrupám.

Tak dnes je ušetřený den na pláži. No nevím, trošku mě přepadají výčitky a myšlenky, jako že už nejsme v horách, ale daří se mi je zaplašit. Odpočíváme, snídáme, koupeme se, ležíme, koupeme se, spíme, výtuh… Včera jsme ještě jednou počítali finance …a ono nic, pořád maňas (Buld)… a konečně jsme se dopočítali, kolik že to musíme vybrat z toho bankomatu. Odpoledne se Buldok zmátoří a znovu podléhá volání Super U a vydává se do města. Poté, co se vrátí, ho vystřídáme my s Burim a šouníme po městě. No a večer zase nějaká ta koupačka a vaření posledních těstovin.

-nahoru-

Ráno se Buldok rozhoduje přece jen šetřit a místo vlakem do Bastie se vypravuje na stop. Konec konců takový hezounek jako on má vždycky štěstí – prý ho svezla jedna velmi sympatická důchodkyně. Neříkal jsem sympatická, ten generační posun nepociťuji zatím tak intenzivně, ale zachovalá. Z toho, co povídala a naštěstí toho moc nebylo a věnovala se řízení, jsem rozuměl, že řízení na Korsice je “difficult”. V této fázi jsme byli zrovna v sedle Col de Teghime nad Bastií, svodidla žádná, krajnice žádná a všude móóóc vysoko, tak jsem byl ostražitý. Jinak má cesta stopem byla bez obtíží. Prvním stopem jsem dojel do I’ll Rousse. Potom mě vzali manželé v poněkud rozklíženém Golfu. Ač jsem původně Burimu tvrdil, že rozhodně pojedu směrem na Corte, tak nakonec má cesta vedla kolem vyhlášené Saleccie. Vše zůstalo při starém, prostě beautiful, jen přibyly stožáry na mobily. Jen když mě vysazovali ve St. Florent, tak pán vyjádřil trochu obavy, že do Bastie je to “petit route” a “bad stop”. Ani jsem se nestačil pořádně vybočit a už jsem seděl v dodávce, která mne dovezla asi 10 km pod sedlo Col de Teghime a odtud jsem po chvíli jel s onou sympatickou dámou až do Bastie. (Buld). Asi v jednu píše sms, že už je na místě. My ještě dopoledne ležíme a koupeme se a ve 14.30 hod. nám jede vlak (15 € na osobu). Nutno dodat, že kemp opět opouštíme ve stylu Kočičí pracky, tedy bočním vchodem a bez placení. Fuj.

Ze všech stran jsme slyšeli, že jízda korsickým vláčkem je zážitek, který se nesmí vynechat. A je to tak – horko k zalknutí, kymácení ze strany na stranu, hrkání a brkání, ze kterýho člověk získá kocovinu bez přičinění jakéhokoliv alkoholu. Ale jo, výhledy na okolní krajinu jsou pěkný… V 18 hod. (s půlhodinovým zpožděním) jsme v Bastii, kde na nádraží čeká zemdlený Buldok Bohouš, nacpaný trojbalením nanuků, a směřuje nás do supermarketu, kde je zakoupil. Když se odtud po hodině vracíme, jde tam Buldok ještě pro jedno trojbalení – posledního nanuka však věnuje dvěma Češkám, které vedle nádraží parkují a také čekají na noční trajekt. No a pak už jen čekáme a pozorujeme hloučky obyvatel či snad turistů proudící do centra na noční zábavu.

Po 22 hod. se vydáváme do přístavu na embarkation našeho trajektu, který připlouvá kolem půl jedenácté a odplouvá s námi ve 23.55. Vyhlédla jsem místo na spaní na takových lavicích na chodbičce před obchůdkem duty free, ale pro Bohouše i Štětináče byly příliš úzké, tak se k spánku odebrali na palubu.

Do Livorna připlouváme před 7. hodinou ranní a hned míříme k naší věrné Pandici, která čeká na parkovišti v přístavu. Je tam, hourah! Za chvíli přichází i slečna parkovačka, platíme dohodnutých 80 €, vítáme se s čistými věcmi, trochu přebalujeme a pak hurá do auta a do Pisy na pizzu. Nicméně v nedaleké Pise jsme asi v 8 hodin, věž je skutečně šikmá, ale pizzerie takhle ráno ještě nejsou v provozu. Než abychom se tu motali až do poledne, jedeme dál a na jídlo půjdeme až v jiném městě. Tím se stává Mantova: a je to jedna pizza Prosciutto Parma, jedna Capricciosa a jedna Siciliana. Mňam mňam. No a pak jízda po stejné trase jako sem, přes Brenner, Innsbruck, Mnichov (tentokrát přímo středem města kolem Olympijského stadionu, je to totiž kratší). Buldok na to v Německu trochu šlápl, takže na českých hranicích jsme před 21. hod. Snad nám ještě ve Stříbře něco uvaří k večeři (furt to jídlo!). Ve Stříbře jsme se trefili do slávy největší, jakýchsi pivních slavností Chodovaru, jak nám hrdě oznámili místní. To nevadí, v hospodě na náměstí stíháme poslední objednávku a pak i na náměstí u radnice ohňostroj. Zřejmě komunisti, bodující ve volbách – jak jsme se stačili dozvědět z telefonátu s Mackem – obveselují prostý lid. Určitě jsme to zavinili svým nezodpovědným přístupem, když místo k volbám jedeme na dovolenou.

No a v jednu hodinu po půlnoci jsme doma.

©Dáša

-nahoru-