|
|
|
Průvodce pohostinstvím Irska, Irsko
20. 8. – 5. 9. 1999
FOTKY
Odjezd a přejezd - Wexford
- Clonmel
Killeagh - Old Head of Kinsale - Clonakilty
- Cesta do Killarney
Mt. Brandon (Dingle) - Purple
Mountains - Cliffs of Moher -
Burren
Aranské ostrovy (Inishmór) - Connemara
- Westport - Croagh Patrick
Newgrange & Baile átha Cliath - Dublin
- Glendalough - Návrat
Praktické poznámky a postřehy
Odjezd a přejezd
Sraz je určen na páteční večer. Hromádkovi přijíždějí před Sekačku
chvíli po osmé. Začátek cesty si zpestřujeme veselými příhodami.
Hromádkovi vyprávějí o svém příteli Horníčkovi, my přidáváme historky
bratří Hosnédlů. I hranice zemí Schengenské dohody míjíme bez
nejmenších problémů, ne jako o měsíc dříve se Špejkem, kdy po
nás chtěli i zelenou kartu. Pak následuje stará známá - noční
Německo, ovšem s VW je to trošku něco jiného. Jedeme až do čtyř
hodin a spíme tak 50 kilometrů od holandských hranic na parkovišti
u pumpy.
Ráno je překvapivě brzké - už v 7 hodin. Následuje kafíčko a
snídaně v místním automatu. Dnes máme být v půl třetí v Calais,
což je nějakých 400 km odsud. Po krátké přepršce v Belgii zjišťujeme,
že máme moře času, a že bychom ho mohli strávit inteligentněji
než čekáním v přístavu. Volba padá na město Brugge. A volba
to rozhodně nebyla špatná. Sice jsme tu zmokli (ale co, stejně
si musíme zvykat), ovšem procházení se uličkami s úzkými nízkými
cihlovými domečky, ukázkami místní Kampy a návštěvou katedrály
bylo opravdu pěkné a ještě jsme se přitom protáhli po sezení v
autě.
V Calais jsme přesto včas, ještě nám zbývá chvíle na
piknik u moře a kafčo tamtéž. Svačíme hned vedle ferry portu a
vidíme odtud anglický břeh. V přístavu je víc aut než loni, takže
ještě chvíli čekáme ve frontě, než nás pustí na loď. A kam mohly
vést naše první kroky než …. na palubu. Ale hned potom do free
shopu. Ceny se proti loňsku ale nezměnily, pokud nenarostly (Claymore
= 10 Ł), takže budeme muset vystačit s rumem. Klimbáme v křeslech
a ožíváme až když jsou na dohled White Cliffs of Dover.
A že to byl věru pěkný pohled.
A hurá k imigrační úřednici ve frontě OTHERS - a je to stejná
pohoda jako před rokem. Tatínek odpovídá na její zvídavé dotazy,
jako v jakém jsme příbuzenském poměru, jestli už jsme v Anglii
byli apod. (Čímž se dostáváme ke složení výpravy: táta Hromádka,
jeho žena Eva, dcera Dáša a budoucí zeť Buri.) A pak DRIVE ON
LEFT. Po chvíli zvykání na jízdu vlevo už to mydlíme směrem západ.
Tam na nejzápadnějším výběžku Walesu leží přístav, jež zove Fishguard
a odtud nás v půl čtvrté ráno odveze přívoz na námi vyvolený ostrov.
Do přístavu přijíždíme ve 23 hod. a ještě se rozložíme na přilehlém
parkovišti, diskrétně skryti keři, a na tři hodiny usínáme. Pak
nás budí budík a neochotně si jedeme stoupnout do fronty na loď.
Na palubu si neseme spacáky a karimámy a zaujímáme pozici ležícího
střelce. Kromě mě teda. Vyrážím na průzkum lodi v pořadí paluba
- free shop - paluba - kino. Na palubě je celkem pochopitelně
prd vidět, je tu zima, ale suchozemskému tvoru to prostě nedá.
A na mořskou nemoc je nejlepší whisky, ale ani příznivější kurz
irské libry nic nemění na bezprecedentně vysokých cenách, takže
se jen ukájím pohledem na plastikového Darth Maula. No nic, půjdu
si lehnout.
-nahoru-
Wexford - Clonmel
První hospůdka na irské půdě, kde podávají snídaně, se stává
i naší první zastávkou. A snídáme po anglicku (irsku?) míchaná
vejce a kafe. Když pak nasedáme do vozu, dopadají na nás první
irské dešťové kapky.
Na dnes je naplánován tzv. "aklimatizační" den. Postupovým
cílem našeho dnešního putování se stává městečko Wexford.
Jeho návštěva má být spojena s nákupem map pro dny příští. Je
ovšem neděle, město jak po vymření, nikde ani noha. To snad ještě
spí? Ne, nespí. Když jsme hodlali navštívit kostel, zjistili jsme,
že půlka města je na právě probíhající mši.
Vyjíždíme z Wexfordu pět mil severně do Irish National Heritage
Parku. Což je takové muzeum pod širým nebem (pod pojmem skanzen
se mi vybaví spíš Rožnov). S uměle vybudovanými osadami od pravěkých
až někdy do 8. století našeho letopočtu. Na nich nám průvodkyně
objasňuje způsob života dávných Irů. Prý je jí pěkně rozumět,
ale já se nechytám, takže zapojuji svou představivost. Zvláště
čuníci smrděli na sto honů.
Nyní nás čeká delší přesun, na jehož konci stojí významná dominanta
- hrad Rock of Cashel. Po prohlídce jsme se shodli, že
šlo o jakousi opevněnou katedrálu nebo lépe řečeno dvě katedrály.
A nyní bydlení. Hned první Béda Brekfest v Clonmelu nás
přijímá. Sprchujeme se, večeříme ze zásob a chystáme se na Guinnesse
v clonmelských hospůdkách. Ovšem totální výtuh nás přemáhá. Já
sleduji na TV nějaký prestižní match v irském fotbale. Netuším
však, proč se to jmenuje fotbal. Je to taková směsice kopané,
házené, ragby, basketbalu a volejbalu. A celkově to působí poněkud
komicky a nudně.
-nahoru-
Killeagh - Old Head of Kinsale - Clonakilty
Krásně dlouho jsme se všichni vyspali a radostně se vrhli do
dalšího deštivého dne. Nejdříve typická snídaně Bacon & Egg
& Sausage & Toast & Marmalade & Cofee & Tea
& Fish Bread. Pak přesun do Killeaghu, kde se má nacházet
nějakej parčík s ornamentálním jezerem. Lesík jsme našli, ne tak
jezírko. Je pravda, že jsme nehledali dost důkladně, ale když
vám někdo leje vodu za krk, taky byste taky nebyli moc aktivní.
Před deštěm se jdeme ukrýt do místní doškové hospody z 13. století.
Zde jsme nepohrdli ani obědem a půlpintou Guinnesse.
Po uschnutí odjíždíme na mořský výběžek. Old Head of Kinsale
se to jmenuje a platí se sem vstupné. Naše miliónová bankovka
neboli 50librovka výběrčího odradila, ještě nám stačil říct, že
se k majáku - cíli naší cesty se nesmí. A nesmí se tam ze zcela
prozaického důvodu - je tu golfové hřiště. K majáku přesto skoro
docházíme, a to krásnou cestou nad útesy, o které se tříští zelené
moře. Pak jedeme dál: je dost hodin a Dáša ještě chce nakoupit
mapy na následné výlety v posledním větším městě (Clonakilty).
Ve čtvrt na sedm jsme tu - naštěstí zavírají až v celou. Po opravdu
pečlivém studování dostupných materiálů (a nebylo jich málo) si
odnášíme tři mapy, čtyři pohledy a jednoho průvodce. Studování
bylo skutečně pečlivé, nicméně prd platné. V turistických mapách
totiž nejsou zakresleny turistické stezky - protože ty ani ve
skutečnosti neexistují. Nezbývá tedy než se spolehnout na slovní
popis výletu v průvodci. (Dáša)
Cestou při hledání noclehu se stavujeme u Stone Circlu Dromberg,
který jsme nejdříve přejeli, protože se nám nechtělo věřit, že
to je tam, kde nám říkají. U kruhu přemítáme o tom, že paprsek
slunce svítící za úsvitu 21. prosince přes axial přesně na oba
šutry portálové, je asi tak častý jako úplné zatmění slunce ve
Střední Evropě. Když je tu furt zataženo a prší. Maj tu vůbec
slunce?
Bédu nalézáme u silnice na samotě s romantickým jménem Lake View.
Paní domácí se nás ujala jak vlastních, pohostila nás koláčky
a čajem a chvíli se rozprávělo. Brekfesta si objednáváme na osmou.
-nahoru-
Cesta do Killarney
Deštivé ráno skutečně zve k objevným výletům. Nejprve se vydáváme
na další maják, včera již nestihnutý. Má být na ostrově a z nějakého
výběžku na něj má být vidět. Kdyby nebyla taková mlha. Takže jsme
možná nenatrefili správně ani cestu k němu. No každopádně někde
jsme zastavili, u cedule UNPROTECTED HIGH CLIFFS, převlékli se
do hydroobleků a vylezli na útes. A vypadalo to jako konec světa.
Mlha, déšť, vichr a hluboko pod námi kam až oko dohlédlo rozbouřené
moře.
Nevypadá to s výletem dobře. Prší čím dál víc. Mlha v horách
houstne. Leje. Výlet je svorně odpískán. Ba ne, byl jsem to já,
kdo za to může. A mám to pak celý zbývající den od Dáši na talíři.
Čili se jen přesouváme do východiště dalších výletů - na poloostrov
Iveragh, do městečka Killarney.
Obědváme na parkovišti na Moll's Gap s pěkným výhledem
na protější hory v mracích. Další zastávka na této, mám pocit
že nekonečné trase, je Galwey's Bridge. Je to místo, které
protíná i jedna z irských dálkových tras - Kerry Way. Jedná se
o mostík s rozbouřenými peřejemi. Dášenka navrhuje, abychom místo
neuskutečněného výletu šli odtud do Killarney pěšky. Jsem ale
poněkud dezorientován a zavrhuji to, čehož poté velmi lituji.
Před městem se nachází ještě jeden přírodní div - Torc Falls.
Deštěm pěkně vyživený vodopád. Bédu si vybíráme prvního v Killarney,
ubytováváme se a jelikož ještě není příliš hodin, vyrážíme ven.
Nejdříve chceme projít pěknou procházkou na Ross Castle
a pak někam do centra do hospůdky na Guinnesse.
Tak procházka to byla, ale že by pěkná, bych si neodvažoval tvrdit.
Cesta vedla podél silnice asi 2-3 km a zpět jsme museli jít stejně.
Navíc hrad byl již čtvrt hodiny uzavřen. Zato v centru jsme se
vyřádili. Dáša objevila Music Shop, a tak v něm trávíme následné
chvíle při výběru mezi irskými píšťalkami a bodhrány. Nakonec
zakupuje píšťalku se zpěvníkem a CD a jdeme na véču. Tam zjišťuje
vadu na nástroji a následuje reklamace. Pak už véča a přesun do
hospody na traditional irish music. Je ale ještě brzy, až do 21
hod. se podává večeře. Hromádkovi to vzdávají a jdou spát. My
s Dášou ještě bloumáme, ale jen chvíli.
Zasedáme ke stolu a objednáváme si Guinnesse. V TV pouštěj fotbal
a atletiku, ale live music zatím nikde. Jestli nezačnou do půl
hoďky hrát, usneme. A do půl hoďky byli u vedlejšího stolu v tomto
složení: backpipe, příčná flétna a malá tahací harmonika. Spustili
notoricky známé irské lidovky. Radost poslouchat, ale únava nás
zmohla a po Guinnessu mám zkřivená ústa. Jdem spát.
Ovšem vylezeme na ulici, davy lidí jak v poledne a ulicí se ozývá
hudba. Ozývá se z blízkého průjezdu. Koná se tam přímo open air
koncert elektrifikované kapely SID-ián (to jsme zjistili až později,
jak se jmenují). Hrají i Foggy Dew, ale v rockové podobě. Už jsem
si pivo dávat nechtěl, ale co naplat, nesu si Extra Golda. Mezitím
Dášu obtěžuje nějakej irskej dědek. Muzika je parádní, takže si
po závěrečné skladbě, nejspíš irské hymně (většina lidí vstala)
jdeme na pódium zakoupit CD se skladbami. Odtud víme název skupiny.
K Bédovi vrávoráme tepajícím půlnočním městečkem, ale svodům
hlasité irské hudby již úspěšně odoláváme.
-nahoru-
Mt. Brandon (Dingle)
Bude výlet, i kdyby na chleba nebylo! To jsou slova našeho Chief
Commandera Dáši po probuzení a po spatření oblohy v barvě… ocelové
šedi. Ale neprší, což je dobré znamení. Po snídani, k níž jsou
dnes navíc fazole, odjíždíme pod horu.
Je to hora Mount Brandon v oblasti Dingle. Parkujeme u
místního farmáře v údolí. Místní farmář nám uděluje pár dobrých
rad, ukazuje nám cestu a diví se, že chceme jít v takovém nečase.
Takže vybaveni popisem cesty od místního znalce i z průvodce,
vyrážíme. První minela přišla již po 300 metrech, ale zato jsme
viděli pěkný vodopád. Cesta zpět zprava kolem jezera nás však
stála mnoho sil, zvláště morálních. Bylo to přes šutry zarostlé
vřesem, trávou, ovčími hovny a dalším svinstvem. Jo, zapomněl
jsem napsat, že turistické stezky tu neexistují, ani na mapách.
V průvodci je cesta zhruba načrtnuta, ale vlastní trasa záleží
jen na nás. Je to sice velmi svobodné a nesvazující, ale přece
jen co je moc, to je moc.
Když s Dášou dumáme, kudy dál, zda nad, pod nebo vodopádem, druhá
část výpravy toho má tak akorát a otáčí se kolmo do údolí. No
oni asi ty mraky kousek nad námi optimismu nenalévají.
My s Dášou postupujeme podél jezera a vodopádu vzhůru k dalšímu
jezeru a dalšímu vodopádu a dalšímu jezeru a dalšímu vodopádu
až už jsme skoro na konci, který se skrývá v mracích. Rozhodujeme
se tedy pro střihnutí přes nejbližší kopec také zpět do údolí.
V polovině výškrabu slyším něco jako hlasy, ale přisuzuji je prolétajícímu
krkavci. Vypadá to tu totiž, že poslední člověk, co tu byl, tady
udělal ten plot na ovce. Za chvíli ale skutečně potkáváme celou
rodinku se psy, kterak si to štrádují po "main road to Brandon
Mountain", o níž se zmiňuje též průvodce a my jsme ji nebyli
schopni identifikovat. Byl to dvoumetrový značený horský chodník
vedoucí z vesnice Klokan na vrchol a zpět. Chvíli nadáváme při
sestupu, ale mraky se trhají a nám se naskýtá pěkný výhled na
okolní kopce a mořský záliv. Na druhou stranu si říkáme, nedošli
jsme na špígru, kde je mlha, ale měli jsme docela pěkný výlet
podél kaskádovitých jezírek a vodopádů a zpět s panorámaty.
Na konci resp. začátku stezky je výstražná cedule GOING CLIMBING?
o nástrahách a nebezpečenstvích hory. Tato cedule sděluje návštěvníkům
ve stručném přepisu asi toto: JDETE DO HORY? Jste připraveni na
to, že nahoře je o 10 oC méně, prší, je mlha, a to, co je zde
pouhým vánkem, je nahoře pořádný vichr? Jste připraveni na tvrdý
a hrubý terén? Máte pevné a nepromokavé boty, dobrou pláštěnku,
dlouhé kalhoty, rezervní svetr, rukavice, čepici, dostatek jídla
a pití? Máte dobrou a podrobnou mapu, průvodce s popisem cesty,
píšťalku, baterku a kompas?
Po shledání s Hromádkovými, kteří se prošli údolím, se vyhlídkovým
okruhem po stejnojmenném poloostrově s krátkou zastávkou v městečku
Dingle na fish & chips vracíme k našemu Bédovi. V posteli
píšu deník, Dáša se učí a na píšťalku, společně sledujeme Mr.
Beana v TV až do konečného vytuhnutí. Druhý den se dozvídáme,
že Hromádkovi, zřejmě neznaveni výletem, vyrazili do města.
-nahoru-
Purple Mountains
U snídaně nám Béda oznámil, že na dnešní noc si musíme hledat
postel jinde. Odjezd nám tedy trvá trochu déle, neb si balíme
a zvláště v našem pokoji jsme velmi rozkramaření.
Původně jsme dnes měli vylézt na nejvyšší horu Irska Carantuohill,
ale počasí nám opět nepřeje. Postupujeme tedy dle plánu B. My
s Dášou zdoláme vrcholky zvané Tomies na opačné straně
údolí než je Tarantule a Hromádkovi se vydají do muzea dopravy
v Killarney a procházkou kolem jezera.
Z výchozího místa túry se vydáváme dle opět velmi nejasného popisu
z průvodce. A po hodině chůze končíme jak je naším dobrým zvykem
- uprostřed stráně po kolena ve vřesu. Zdoláváme první předvrchol
a před námi se tyčí Tom's Hill a Purple Mountain.
A zároveň přichází mrak, který vše ukrývá. Na Tomův kopec jsme
ještě vylezli, ani nevíme jak, ale Fialovou horu nevidíme. Ještě
že jsem byl prozíravý a zapůjčil si od Buldoka kompas. Vydáváme
se proto po hřebeni ke killarneyskému jezeru. Podle průvodce se
má hřeben svažovat až dolů. Svažuje se však ne prostupně, jak
jsme si bláhově mysleli, ale téměř kolmým srázem. Jaké je naše
překvapení, když se vzduch na chvilku projasní. Sestup vřesem
byl ještě celkem v pohodě, pak následoval sešup mokrou džunglí,
kde i kameny byly obrostlé silnou vrstvou mechu a kde se sice
také nacházely ovce jako jinde, ale již ve značném stavu rozkladu.
Závěrečné pasáže potokem jsou již jen třešničkou na dortu.
Teď už nás čeká jen lesní cesta, nesmělé sluníčko, při každém
zastavení hejna muchniček a klíšťat, O'Sullivenovy kaskády
a závěrečný Guinness v již peroucím slunci. Chceme se ještě přesunout
200 km do rybářské vesničky Doolin do oblasti Burren,
kde máme strávit dva dny.
V půl desátý jsme v Doolinu jako na koni, bohužel je to turistická
oblast, takže volnýho Bédu ne a ne najít. Chytáme se až na kopečku
nad Doolinem v Puffins Cottage a pro totální výtuh odpadá návštěva
pubu.
-nahoru-
Cliffs of Moher
Včera že svítilo slunce? Ne, to šlo jen o velmi špatný vtip,
Pelnáři. Teď je nad Doolinem a ostatně i nad celým širým krajem
šedošedá deka a leje jak o závod. Měli jsme se vydat na Moherské
útesy - asi nejznámějšímu place of interest Irska. Ale takhle
tam nebude nic vidět. Dáváme proto počasí čas na rozmyšlenou a
připravujeme alternativní plán.
Když jsme se před barákem sešli v turistickém, již nepršelo,
ba naopak - nad Aranskými ostrovy se oblačnost trhá. Vracíme se
tedy k původní variantě - Moherským útesům. Protože nemáme mapu,
jdeme po jedné z dálkových tras Irska, která tam vede - Burren
Way. Cesta však je spíše asfaltkou a za chvíli se skutečně
připojuje na hlavní silnici vedoucí k útesům. Tam, kde to začíná
vypadat útesovitě, však Burren Way ze silnice odbočuje mezi pastviny.
Necháváme se zmásti a odbočujeme. Po deseti minutách se naše tušení
mění v jistotu, že jdeme blbě, což nám potvrzuje i farmář ženoucí
kolem býka a radí, abychom to střihli přímo přes pole. No nic,
to máme s Dášou nacvičeno ze včerejška. Předtím se ale ještě stala
nemilá příhoda. Farmářův synek jedoucí na kole srazil Evu a sám
přitom utrpěl let přes řídítka. Eva se zdá v pořádku, ale chlapec
leží obličejem v trávě a nehýbá se. Na otázku, jestli je OK, jen
zasténá. Pak se náhle zvedá, ptá se jestli Eva je OK, nasedá na
kolo a mizí. Naštěstí Evě skutečně nic není, a tak situace vyznívá
velmi komicky.
Po přelezení několika plotů a ohrad se dostáváme k velikému parkovišti
a vidíme davy lidí směřujících k moři. Moherské útesy je šest
v řadě vybíhajících až 230 metrů vysokých černých (vápencových)
ostrohů. Dáša s tatínkem si lehají na plošinu a shlížejí dolů,
jak se moře snaží znovu a znovu, dále a dále ukrojit si více pevniny.
Jsou skutečně krásné a na tu nádheru se přichází podívat i sluníčko.
Tak tohle je skutečný konec světa. Vpravo sice Arany, ale přímo
před námi už jen Amerika. Úžža. Cesta zpět po dostatečném pokochání
a po pozorování papuchalků dalekohledem (byly to sice nějaký kachny,
ale přece si tím nebudeme kazit takový pěkný dojem) vede přímo
po útesech až do Doolinu. Závěr vede opět po silnici a ta nás
definitivně odrovnává. Místo dalšího výletu na dolmeny se koná
regenerace sil před večerní hospodou.
Puby jsou však plně obsazené, tak bereme zavděk restaurantem,
kde si dáváme mořské mrchy, a to lososa 3x a jednou fish of the
day. Rybka byla výborná, ale co mě tu mrzí, jsou přílohy resp.
příloha. Už podruhé nám přinesli zvláštní talířek s takovejma
rozpraskanejma špinavejma hroudama a vydávali to za brambory ve
šlupce.
Poté se přesouváme do nedalekého pubu, kde hraje live band. Složení
kapely je dnes spíše countryové - kytara, baskytara, banjo, zpěv.
A tradičně je tu našviháno. Večer se vydařil. Již jsem si zvykl
na hořkost Guinnesse, Dášenka si za povzbuzování publika zatancovala,
muzikanti zahráli pár známých fláků. A cesta z hospody do našeho
Bédy - teplá noc, vůně moře, velká zamračená obloha.
-nahoru-
Burren
Po probuzení, které je mimochodem velmi časné, se dostavuje menší
kocovina. Probuzení je časné z důvodu návštěvy oblasti Burren
s pětihodinovým organizovaným výletem s průvodcem (jak informují
v Lonely Planet). Když o tom zpravujeme našeho hostitele, říká,
že o tom nikdy neslyšel a doporučuje nám výšlap na Black Head.
Na místo setkání s průvodcem dorážíme včas, avšak rozhodně to
tu nevypadá, že by si nás, potenciálních zájemců o Burren, někdo
všímal. Co víc, náš Chief Commander, kvůli kterému jsme všichni
tak brzo vstávali, se nenamáhá ani vylézt z auta a pokusit se
zjistit co a jak.
Takže přece jen Black Head. Cromwellův důstojník o Burrenu
řekl: "Není tady ani dost vody pro jednoho vojáka, ani strom,
na kterém by se dal pověsit, ani dost půdy, do které by se pochoval."
Dost výstižné. Já osobně jsem něco podobného už zažil - Julské
Alpy v oblasti Kaninu. Vápencové desky, rozpukané, mezi nimi trsy
trávy, ostré, agresivní a to celé na ploše několika desítek km2.
Původně se jednalo o mořské dno, které geologickými pochody vystoupilo
nad hladinu. A nejveselejší v této pustině je, že sedláci si ohrazují
kameny i tato "políčka" či snad "pastviny".
Zastavujeme u pláže, je pěkná zima, ale mě to nedá, Atlantik odškrtnutej
ještě nemám. Skáču do velikých vln, takových o kterých jsem vždy
u Středozemního moře snil. Teď z nich však jde docela strach,
když se taková masa postaví do výšky. Bohužel ani koupačka mě
příliš neprobrala, takže nadále zůstávám pasivní.
Na Black Head jsme nevylezli. Vždy, když už to vypadalo, že jsme
nahoře, objevil se další skalní schod. Hlavně fouká vítr jak prase
a výhled lepší stejně nebude, proto Dáša vyhlašuje návrat. Jinou
cestou než jsme šli nahoru, na což však doplatila. Zapadla po
koleno do díry mezi šutry ukryté pod vřesem.
Teď zbývají včera odpískané dolmeny a předtím ještě jeskyně Ailwee
Cave. Takovou by se však v Čechách styděli i otevřít pro veřejnost.
Zajímavé byly jen dva podzemní vodopády. O tom prvním průvodkyně
říká, že je potřeba přijít v deštivém odpoledni. Tomu se říká
pech. Celou dobu nám prší, a když je to potřeba, pálí sluníčko.
Nedaleké dolmeny jsou pěkné. Říkáme si, že se jim tu i
docela dobře stavěli. V těch závějích (šutrů).
Zítra nás čeká kolovýlet na Aranských ostrovech, kam se odjíždí
z opačné strany Galwayské zátoky, než jsme nyní. A tam je ještě
větší pustina než v Burrenu. Tady to skutečně vypadá jako chudé
Irsko. Nebýt trajektu na ostrovy, asi by o Rosaveelu nikdo
nevěděl. My po jediné silnici míříme do přístavu, zjišťujeme odjezd
a ubytováváme se v jednom z pěti místních Bédů. Inzerují tu Evening
Meals, čili jsme pozvání na kafe, čaj a sušenky do lounge. Předtím
si ještě bleskově děláme s Dášou v koupelně bramborovou kaši a
hovězí v konzervě. V loungi sedíme a probíráme otázky vkusu, životního
stylu a tak. Pak ještě vyrážíme do blízkého pubu, v tomto případě
spíše takového motýlku. Music se však nekoná, tak jen pijeme,
než si k nám přisednou zvídaví Američané, s nimiž se dáváme do
řeči. Vlna vlastenectví nás zaplaví poté, co Patrik Berger vsítí
gól Liverpoolu v přenosu v TV a můžeme se tím Amíkům pochlubit.
-nahoru-
Aranské ostrovy (Inishmór)
Noc neproběhla nejlépe. Pod prostěradlem, které jsme samozřejmě
skoro hned zkopali, se nacházel nějakej igelitovej obal a spánek
na něm nebyl nic příjemného. A to ráno. Ani nemám to srdce, zpravit
Dášu o stavu počasí. Tolik se na ten výlet těšila, nepřipouštěla
si jiné počasí než slunečné. A ono leje jako z konve, obloha není
tentokrát šedá, ale pro jistotu černá. Ach jo. Trajekt na Aranské
ostrovy má jet až v půl jedenáctý, což je za hoďku. Musíme
se rozhodnout. Necháváme počasí čas na rozmyšlenou, čímž náš čas
ztrácíme. Rozhodnutí padá.
Rychlou chůzí míříme do přístavu. Déšť ustává. Teď už zbývá jen
strach z toho jakou lodí-skořápkou poplujeme. Uklidňují mne slova
prodavačky lístků - "the new one, the big one." Zas
tak velká není, ale je na ni ve srovnání s ostatními loďmi uklidňující
pohled. Sotva jsme vyjeli na volné moře, začalo to houpat. Kapitán
lodi to taky pěkně kalil. V jednu chvíli to skutečně přehnal,
až se převrhly sklenky v baru a byl nucen ubrat plyn. Též počasí
se umoudřilo, vysvitlo slunko, a když po 40 minutách plavby přirážíme,
už pěkně pálí. Holt, Dáša ví jak na to.
V přístavu na Inishmóru na nás čeká již fronta mikrobusů
s dotěrnými řidiči a průvodci, kteří třímaje mapky tohoto miniaturního
ostrova (14 km x 3 km), chtějí, abychom se s nimi svezli. Za nimi
číhají ve frontě průvodci-kočí se svými kními kočáry. A až za
nimi jsou naháněči, kterým podléháme - jsou z půjčovny kol.
Výběr není snadný, kola nejsou top quality, ale nakonec na dvou
mountain bicích, jednom trekovém a jednom dámském vyjíždíme do
srdce ostrova. Jedinou hlavní, která protíná celý ostrov, necháváme
za sebou a hledajíce prý nejmenší kostel na světě, v Evropě, v
Irsku, na Aranech sjíždíme k moři. Kostel byl skutečně nejmenší
na světě, protože jsme ho nenašli a to jsme tam projeli třikrát.
Pokračujeme podél pobřeží, u sedmi kostelů z 8.-9. století svačíme
v kravské ohradě a jedeme dále po footpath na nejzazší okraj ostrova,
z kterého je vidět na další ostrůvky s majákem. Odtud vede cesta
zpět mírně do kopce a pak krásně táhle z kopce, bohužel mě při
sjezdu bodla vosa, tak jsem si ho nemohl řádně vychutnat.
Pod nějakou menší pevností se dělíme. My na ní s Dášou míříme,
Hromádkovi jedou až na další, největší a nejznámější Dún Aengus.
Pevnost je pěkná, jsme na ní sami. Ale proč tu jsou na ostrově
čtyři? Zapomněl jsem napsat, že Aranské ostrovy jsou geologickým
pokračováním Burrenu, takže v současné době je tu obyvatelstva,
že by se vešlo do jedné z těchto pevností, tak proč čtyři?
A to ta Dún Aengus je ještě mnohokrát větší. Platí se u ní vstup
a kola se musí nechat na přilehlém parkovišťátku. Pevnost je opravdu
veliká, navíc stojí na stometrovém útesu. Mimochodem útesy jsou
na celém jižním kraji ostrova. Z pevnosti vidíme na protější pobřeží
- Moherské útesy a Black Head a na zdejší shluky domečků rozprostřené
mezi šutry a skalisky. Největší překvapení nás čeká dole - Evě
někdo ukradl kolo. A nechal jí tam místo něj píchlé. Bez delšího
otálení si bere podobné, leč jiné. Musí pak rychle ujíždět, aby
ji majitelka kola nedostihla. Říkáme si, jestli naše oběť obere
někoho dalšího a v praxi se uskuteční tzv. rotace věcí.
Zpět do přístavu je to opět chvíli do kopce, v jednom místě je
vidět na obou stranách ostrova moře, a pak od půlky bez jediného
šlápnutí do pedálů až do půjčovny. Do odplutí máme chvíli čas,
který chceme strávit v kavárně. Tatínek je zde však dvakrát vrácen
od "výčepu", že servírka přijde. Ale tolik toho času
zas nemáme, tak jde potřetí a úspěch - sice jsme se pálili jak
Hus, ale čaj a kafe vypili a trajekt stihli. Rychlým pohledem
do zrcadla též zjišťuji, co jsem již tušil - vypadám jak rudokožec
na válečné stezce. Cesta zpět proběhla bez rušivých momentů, ať
už vln či záchranářů, jen nějací fotbalisté slavili nejspíš důležité
vítězství nad Aranskými ostrovy.
Doma u Bédy v Rosaveelu dostáváme opět čajíček, kafíčko a sušenky,
vaříme si véču a přemýšlíme o tom, co s načatým večerem. A jelikož
v pubu má dnes hrát Brian Galagher, jen koukáme do deseti na irish
football a s tatínkem vyrážíme. Dáša se musí učit a Eva je unavená.
No to já jsem taky, ale traditional music je traditional music.
A že to tradiční music byla: bohužel americká, a bohužel country.
Kapela hrála ve složení Brian Galagher - mixážní pultík alias
kombajn, Brian Galagher - držení se kytary a simulace hry tří
akordů. Sám Brian vypadal jako Spejbl po bouračce, nikdo ho neposlouchal,
a on se přitom tak snažil. My se zatím bavíme pozorováním místních
krojovaných obyvatel této svérázné pustiny. Definitivně náš Brian
odrovnává svou country verzí Foggy Dew, po které opouštíme lokál.
Očekává nás však zamčený Béda. Musíme vzbudit Dášu, aby nám otevřela.
Neklidně usínáme s vidinou děsivých snů, jejichž Freddiem z Elm
Street bude Brian Galagher.
-nahoru-
Connemara - Westport
Ano, Brian skutečně strašil, a to všechny čtyři. Jinak si nedovedu
vysvětlit, že jsme tak demoralizovaní. Snídaně v 9 hod., balení,
odjezd. Mezitím jsem stihnul ještě usnout, avšak nedospat a ještě
více zmalátnět. Z toho důvodu se mi hned po 5 km povedla asi desetikilometrová
zajížďka. Ani Chief Commander nemá jsou představu, co by chtěl
dělat. V Praze Dáša naplánovala výlet v Národním parku Connemara,
ale vypadá to, že si to dáme jako sightseeing. A taky jo. Jen
občas přibrzdíme, když je pěkný výhled (a že jsou), stáhneme okýnka
a kocháme se.
Míjíme nějaký opatství - jo Kylamore Abbey se to menuje,
a aby se neřeklo, jdeme to obhlídnout. No dovnitř jsme nešli,
jen krátce šouníme po suvenýrbudce.
V Connemara Visitor Centre obcházíme dvě expozice o rašelině
a vybíráme si kratší z obou místních walking okruhů. Tento 1,4
km okruh vede i přes poní stáj, kde právě probíhá přednáška, jací
jsou connemarští poníci pašáci skokani. Zmoženi pěší procházkou
se jdeme svalit do kavárny a dáváme si kafe, čaj a tuňáčí sendviče.
Pak Chief Commander vyhlašuje volný program. Ten tráví každý po
svém - já například spím. Ale řekl bych, že řidič řídil a někdo
navigoval, neboť když se budím, již jsme skoro ubytováni u řeky
ve Westportu.
Je pauza do sedmi a pak obhlídka města a návštěva pubu. V sedm
vyrážíme do města a hledáme Buldokovi pohled s Guinnessem, take-away
s fish and chips a poštovní schránku, kterými tu (v Irsku) věru
neplýtvají. Pohled nenacházíme, take-away obsazený místní mládeží
ano, schránku u pošty taky. I puby na večer si vybíráme a jelikož
nemá cenu tam chodit před desátou, ještě jsme hodinu v knihkupectví.
A pak hospoda, vybral ji tatínek (mám za úkol to zapsat) a kapela
či spíše malý big band měla toto složení: 2x housle, kytara nebo
osmistrunná balalajka, 2x bodhrán nebo irská píšťalka, harmonika.
Všem se to líbilo, mě teda moc ne, i když po Brianovi by bylo
všechno skvělý.
-nahoru-
Croagh Patrick
Rychle vstávat! Ať to nedopadne jako včera. Hlavně nás nesmí
přemoci pochmurná atmosféra rána, jež je velmi kalné a šedé. Povedlo
se - všichni se těší na výstup na irskou posvátnou horu Croagh
Patrick. Výběr výletu nám schvaluje i paní domácí jako správná
křesťanka. Abychom měli hodně sil, dává každému páreček i víc
navíc. Nejvíc jsem se napárkoval samozřejmě já, neboť ne každému
párečky chutnají.
Jsem dnes skutečně hyperaktivní, pokouším se odčinit ten včerejšek.
Chci odnést již dopředu některé věci do vozu a ověšen scházím
po schodech dolů. Po pěti minutách se stejně ověšen vracím, jelikož
jsem nenalezl východ. Dáša může puknout smíchy, chce mě utěšit,
ale místo toho dostanu takovou ránu do nosu, že polykám andělíčky.
Nojo, aktivita se nevyplácí.
Na hoře svatého Patricka smývají hříšníci své hříchy. Největší
tam musí chodit bosky. I my se tam chystáme, ovšem spíše jako
turisté. I když, kdo ví… S námi se tam chystá i paní v sukni a
lodičkách. Ta ale musela hřešit. Na úpatí hory stojí socha světce
a návod, jak se očistit - kolikrát odříkat jakou modlitbu a umístění
modlících stanovišť. Vrcholek se - jak jinak - skrývá v mraku.
Vydáváme se vzhůru po čtyřproudé rychlostní komunikaci, míjíme
i občerstvovací stanice a v závěru již po makadanu dorážíme k
cílové vrcholové prémii v podobě kostelíku. Právě se tu schyluje
ke mši, tak tu působím ve své letecké kukle poněkud nepatřičně,
proto toto pohostinné místo rychle opouštíme a sestupujeme. Deset
minut pod vrcholem potkáváme Hromádkovy a ti se bez rozmýšlení
otáčejí zpět. Jen tatínek dole lituje, že nemohl odhodit své hříchy
a ptá se Evy, co ona a její hříchy. Na to zmožený pilgrim Eva
briskně odpovídá: "Mně opršely cestou."
A to, že nevylezli Hromádkovi až nahoru, se nám vzápětí vymstilo.
Sv. Patrik nás ztrestal píchnutím kola. Výměna rezervy proběhla
vcelku rychle (až si říkáme, že by nás mohli najmout v F1), jen
jsme museli vykrámovat celej kufr. Tím se zpozdil celý další dnešní
program a do Clonmacnoise asi nedojedeme. A nedojeli. Jen jsme
se ubytovali tři kilometry před ním na samotě, o které se nezmiňuje
ani náš úžasný Lonely Planet průvodce. Je tu všude kolem pusto,
tak to bylo trochu napínavý. Večeři vaříme opět na vařiči - polívku.
Chvíli koukáme u kávy a čaje na TV a pak jdeme spát.
-nahoru-
Newgrange & Baile átha Cliath
Dnes jedeme navštívit nedaleký starobylý klášter Clonmacnoise.
Našli jsme všechny avizované kříže, všechny doporučované kuriozity,
jako šeptající bránu či kostelík, z něhož zemědělci vybírají půdu
na svá políčka. Pověst, neboli pověra: trocha hlíny z onoho
kostelíku, rozsypaná do čtyř rohů pole má přinésti dobrou úrodu.
To jenom aby to nevypadalo, že irští zemědělci jen tak odvážejí
hlínu z kostelů. (Dáša)
Dále do destilérie: nachází se v městečku Kilbeggan a
jmenuje se John Locke's. Je bohužel již dávno nefunkční
a působí starobylým dojmem. Vodní kolo pohánějící ozubená kola
jede naprázdno. Prohlídka je bez průvodce, obcházíme tedy s letáčkem,
a snažíme se pochytit odlišnosti výroby od skotské. Ale přišli
jsme jen na triple destillation. A přichází zlatý hřebík - ochutnávka,
resp. nepřichází. Jen oprsklí Taliáni, kterých je mimochodem plné
Irsko, si chodí sami za bar. My způsobně čekáme, pak se jdeme
přihlásit o svůj díl. A odměna nás nemine - dostávám tři panáky
- a již druhý mi chutná.
Nevím, zda to je způsobeno mým zaujetím alkoholem či opět blbým
značením, ale z toho městečka jsme málem nevyjeli. Otáčeli jsme
se asi 5x a ta naše silnice byla nakonec stejně closed. Pospícháme
na největší starověkou irskou památku - hrobku starých králů Newgrange.
Prohlídka totiž trvá dlouho, ještě navíc se k ní jede busem, aby
v okolí nedělali turisti bordel. Zvenku bohužel vypadá dost nakašírovaně
a ano, při bližším ohledání objevujeme beton a ipu. Jde o rekonstrukci
ze 70. let. Ani bílý šutr se nám příliš nezdá, ale je nám vysvětleno,
že měl mít magické účinky a navíc, že barva je symbolem světla.
Uvnitř vede úzká, klikatá, nízká chodba do centra mohyly. Tu se
nalézají i tři výklenky, kde se našly kosti. Největší atrakcí
tady je samozřejmě zimní slunovrat, kdy se sluneční paprsek proplíží
chodbou a jako boží prst se dotkne zadního výklenku, kam je smrtelníkům
vstup zakázán. Na úsvit tohoto dne se tu organizují pořadníky,
takže je obsazeno do roku 2040. No ale, že jsme to my, tak nám
pan průvodce to sluníčko předvede. Za jedním šutrem zmáčkne pár
čudlíků a snáší se tma, ale za chvíli sem proplouvá "sluneční"
paprsek. A dotýká se země hned vedle mě. Mám se ho dotknout? Ne,
nechci znesvětit tuto posvátnou vteřinu, na kterou čekaly celé
generace. Náhle se však slunce vzdaluje a rozsvěcují se opět žárovky.
Večeříme na parkovišti a domlouváme další program. Je jasné,
že další bod nestíháme. Na pradávném místě sídla králů - Taře
- právě teď zavírají. A Dublin a jeho krčmy jsou už docela
blízko… Zvítězila varianta B a teď se ubytováváme v jednom starém
domě dva a půl kilometru od centra. Majitelkou a hostitelkou v
jednom je stará paní. Silně křesťansky založená. V televize koukám
na fotbalový kvalifikační zápas Irsko - Jugoslávie. Nikdy jsme
neměl o irském fotbalu valné mínění, a proto mě to, co Irové předváděli,
mile překvapilo. Nakonec zvítězili 2:1.
Jedeme se cournout do centra, ale některá místa k parkování nás
zprvu odrazují. Dost se tu totiž třpytí sklo z rozbitých okýnek.
Procházíme po nábřeží na hlavní bulvár. Město tepe nočním životem.
Myslím, že už jsem o tom psal, ale tak pro připomenutí - hospody
jsou nejnavštěvovanější kolem jedenácté hodiny. No a tady v hlavním
městě je to ještě markantnější. Všude plno lidí. Mnoho otevřených
krámů. A to má Dublin jen 600 000 obyvatel. Kam se na něj hrabe
Praha. Konečně jsme zapadli taky do nějaké hospůdky, kde se hraje
live. Hrají i některé známe fláky i od Pogues. Paráda. V půl jedné
jsme zpátky u Gertrudy.
-nahoru-
Dublin
Na dnes jsme domluveni na samostatném programu. Hromádkovi pojedou
zkusit zalepit pneumatiku, pak se vydají do města. My s Dášou
se tam vydáme hned. Máme před sebou nabitý den. Pivovar, destilerka,
Star Wars Episode One, nákupy. A sraz jsme si dali již ve 20 hod.
na pěším můstku přes Liffey.
Po půlhodince chůze objevujeme šipku k Old Jameson Distillery.
Tentokrát je prohlídka s průvodkyní. A dva panáky Jamesona na
závěr/na úvod taky nejsou k zahození.
Pivovar Guinness je cítit již zdálky. A tak k tomuto obřímu
komplexu dorážíme bez potíží. Mineme rodný dům zakladatele Arthura
Guinnesse a už jsme u Hopstoru. Vstupné 4Ł je trochu vyšší, ale
jsou v něm dvě pinty lahodného moku. V prvním patře prohlídky
resp. ve druhém, protože se začíná odshora, se nacházejí propagační
materiály. Jsou tu vystaveny různé plakáty, prospekty, ukázky
televizních reklam, různí maskoti - tukani, pošťáci, dělníci,
pelikáni, pštrosi, atp. V dalším patře už je oficiální prohlídka
s průvodcem. Procházíme si to ale sami, protože já stejně nerozumím
a Dášu už nebaví poslouchat to samé, vždyť až do destilace se
pivo dělá stejně jako whiskey a hlavně má hlad. Takže do přízemí
do hospody a do shopu. Pivo je tradičně výborné a hořké a v krámě
řádíme jako mol v regále. Kupujeme bodhrán se znakem pivovaru,
tričko a pohled ve tvaru pinty Guinnesse přátelům - Buldokovi,
který jsme celou dobu v Irsku sháněli, na jehož zadní stranu chceme
napsat lakonické Fucking Weather, i když to už vlastně neplatí,
protože je hezké počasí. Tak snad dojde aspoň do úterka, kdy máme
karty.
V pubu jsme se zdrželi, ne že bychom jich utrhli více, jen jsme
si prostě v klidu popíjeli a dobře se bavili. Teď to chceme vzít
přes Temple Bar, místní nejhezčí oblast s hospůdkami (ach
jo, zase) a pouličními muzikanty ke kinu na ty Star Warse. Temple
Bar je pěknej, jen tu nikdo nehrál, přestože je hezky, a ještě
se tu dost stavělo.
Přes můstek se dostáváme do nákupní čtvrti, ale to již celkem
pospícháme. A přišli jsme přesně na minutku. Skrytá hrozba se
tu netěší velké oblibě, tak to dávaj v šestém sále a je nás tu
pět a půl. Myslím, že horší sál filmu ubral, ale řekněme si otevřeně
- i když je to nádherná podívaná - původní série to není. A jelikož
byl film dlouhej, dorážíme na sraz tak akorát. Nikde nikdo, tak
jdeme ještě na fish&chips. Hromádkovi, i když mají na rozdíl
od nás hodinky, přicházejí o chvíli pozdějc. Rád bych věnoval
problematice "hodinky" celou zvláštní kapitolu. (táta)
Pneumatiku zalepili, centrem prošli, knihy nakoupili a Mother's
Redcap našli. To je hospůdka, kterou mi doporučoval bratranec
a kam teď zajdem na jedno (no víte, jak to dopadá). Muzika dnes
nehraje a je tu kupodivu prázdno, avšak útulno. Spořádaně dáváme
to jedno (já stihnul dvě) a odjíždíme bydlet.
-nahoru-
Glendalough
Dnes máme poslední irský den. Loučíme se stylově - procházkou,
která se změnila v půldenní výlet ve Wicklow Mountains.
Severojižní průjezd Dublinem probíhá zpočátku podle plánu. Za
řekou přichází jedno chybné odbočení a hned je tu bloudění následované
jednosměrnou motolicí. Ale vše se v dobré obrací a za neirského
slunečného teplého počasí dorážíme do Glendalough.
Tady vyrážíme na historickou procházku po klášterním areálu ze
6. století a místě, kde pobýval sv. Kevin. Nějak pořád ale nemůžeme
natrefit na stezku kolem jezera inzerovanou v průvodci. Jsou tendence
to otočit, ale ještě že se tak nestalo. Za dalšími dvěma zatáčkami
na nás čeká vypražcovaný chodník až na vrchol nad jezerem. Je
skutečně důkladný i s drátěným pletivem, aby to neklouzalo. A
ty výhledy seshora. Na jezero, na horské kozy a kozly (ty jsme
nejen viděli) a hlavně na krásné údolí (silně připomínající Skotsko).
Bohužel tuto přírodní atmosféru narušil nějakej debil v helikoptéře,
který tu lítá a někoho zachraňuje nebo trénuje.
Na začátku, kdy se šlo po lesní cestě, jsem si říkal, že dnes
si už boty nezamažu, i dřevěný chodníček tomu nahrával. Ale v
půlce jako když utne. A co následovalo? Jak jinak - silně podmáčeno,
cesta skončila, boty až po kotníky černý. Naštěstí jsme si je
pak omyl v potoce.
Dole v údolí lezou horolezci, je tu obrovské kamenné moře a dole
bývalá hornická osada. Pokračujeme podél jezera, kde Eva objevila
nejen hřib pravý, ale i Kevinovo lože - jeskyňku ve skále na protějším
břehu. Kriticky musím uznat, že to byl nejlepší výlet v Irsku.
Nahrála tomu příroda nejen se svými scenériemi, ale i se svým
počasím.
O to větší nostalgie na mne sedá u Bédy ležícím "5 minut
from ferry", jak hlásá cedule. Sedím na posteli, tupě čučím
do kisny. Uvařit rajskou s kolenama musela Dášenka sama. Ještě
bych si měl zabalit na dlouhou cestu. Dobrou poslední irskou noc.
-nahoru-
Návrat
Buzení je objednané od paní domu časně, již v 7 hodin. A snídaně
bude taky. Paní je zvyklá na hosty - trajekťáky. Takže naposled
naprásknout žaludky - dnes navíc mushrooms - a tradá. Dělá se
pěknej slunečnej den - tak se s námi Irsko loučí a my s ním. Doufám,
že se ještě uvidíme. Nice to meet you.
Čas na trajektu trávím psaním deníku, jak jsem si předsevzal,
jen jdu ještě jednou zamávat a vybírám si stolek s výhledem na
nedozírné mořské dálavy. Za chvíli však z nich nic není, protože
padá mlha hustá tak, že by se dala krájet a trvá až do Walesu.
Psaní mě zmáhá, jdu se okounět po lodi. Á kino - tři čtvrti na
jedenáct. Hm a od půl dávají Třináctého válečníka. A nikde nikdo.
Film o vikingské vesničce, kterou přepadají Medvědí lidé. Celkem
blbost, ale atmosféra se podařila. A ještě když se houpe loď…
Wales za dne je docela pěknej, a protože se cestou nic nepřihodilo,
na trajekt do Evropy jsme se nalodili místo plánovaných 23.30
již v 21.15. Je mi líto, že už nebudeme jezdit vlevo, docela
mě to bavilo. (táta) Cestu přes Německo prodlužují mnohakilometrové
zácpy, takže domů dorážíme až druhý den večer.
-nahoru-
Praktické poznámky a postřehy
1) V jídelních prostorách Bédů Brekfestů se vyskytují rodinné
fotografie. Zabírají nejméně jednu stěnu; Irové mají většinou
mnoho potomků (asi tak 5-7) a většinou jsou akademicky vzděláni.
2) Oblečení, které se nechá pověšené volně v pokoji, je ráno
vlhké. Taktéž koberce tu jsou vlhké.
3) Zase jsme natrefili na ňákýho debila, co se snažil vydělat
prachy napsáním průvodce. To bych uměl taky: Dojeďte pod horu,
nějak na ni vylezte. Až budete nahoře, tak jděte na sever na další
horu, pak nějak slezte a dojděte k autu. Dobrý né? Šikovně 70x
změním jména hor, občas nějaká ta vata, jako že odtud bude pěkný
výhled, když bude hezky (což nebude) a 7Ł je doma.
4) Irské značené cesty neboli dálkové trasy vedou po silnicích,
zhusta po hlavních.
5) Irský den začíná až v 11 hodin - co se děje do té doby - padají
trakaře, je mlha apod. - je zapomenuto. V jedenáct se jede od
začátku.
6) Častými návštěvníky pubů jsou malé děti (2-5 let), i když
mají vstup zapovězen. Rodiče s nimi obvykle tančí či s nimi pohazují
do rytmu hudby.
7) Irské hospody ožívají tak v půl desátý, kulminují v jedenáct.
V kolik zavírají, to se našim zpravodajům zatím nepodařilo zjistit.
Nojo, vono to pivo není zas tak laciný, aby se tu dalo bůhví v
kolik zavřít.
© Buri
-nahoru-
|
|
