FOTKY

…do kterého jsme přicestovali na pozvání naší kamarádky Péti a strávili zde tři dny třetího květnového víkendu roku 2003. Přípravy na cestu nebyly složité, vlastně jsme jen koupili letenky, zabalili víkendové batůžky, přečetli nějaké články v časopise Země světa a kapitolky z průvodců Merian a Marco Polo a těšili se na setkání s britským imigračním úředníkem a posléze se známými tvářemi našich kamarádek Petry a také Pavly, kterou jsme měli navštívit na narozeninovém mejanu jejího manžela English English.

Jak známo, Londýn se dělí na horní a dolní, čili normální a podzemní, z nichž oba mají své krásy a úskalí, jak jsme měli poznat. Úskalí horního Londýna jsem poznali již při dopravě z letiště Stansted do centra, díky níž se nyní můžeme chlubit, že jsme cestovali snad všemi možnými dopravními prostředky – z letiště nás směrovali na náhradní autobus, z něho na nenáhradní vlak a na nádraží Liverpool Street Station na opravdické londýnské metro. Takové, v němž mají vlaky tří tras jedno stejné nástupiště. Tehdy se začala odhalovat úskalí dolního Londýna – ale především naše nadšení z něho. Poté, co jsme se marně asi čtvrt hodiny snažili identifikovat “naše” metro Circle Line (podle barvy, nápisů, telepatických signálů řidiče a výrazů tváří kolemjdoucích) jsme zjistili, že Circle Line má poruchu a že musíme cestovat jinou trasou. Jak snadné! Z podzemních tunelů jsme se vynořili přímo pod večerním Big Benem, setkali se s Péťou, uložili si zavazadla v jejím bytečku v domě naproti parlamentu a vydali se na večerně-noční procházku horního Londýna.

I ten ale začal ihned spřádat svá kouzla, a tak jsme procházkou po nábřeží i sousedními ulicemi došli až za ohyb řeky k houpacímu mostu Millennium Bridge, u něhož hned za rohem stojí obří kolo London Eye. A hle, my půl hodiny básníme o moderní architektuře a slavnostním nasvětlení miléniového mostu, a on to nebyl on, ale jen nějaký obyčejný, co tam už pár desetiletí stojí. A není to obr, je to princ Jasoň! Turisti přijeli do velkoměsta. S takovou se už nedalo dělat nic jiného, než jít spát.

Ráno budíme Péťu, vyspávající včerejší mejdan s kolegy z práce, a díky ní se vydáváme vychutnávat tentokrát doufáme nikoliv úskalí, ale krásy horního Londýna v oblasti Notting Hill na Portobello Market. Cestu si razíme londýnskými parky Svatojakubským – s kachnami, veverkami a českými pelikány, Hyde – s bruslaři a běžci a Kensington – s rugbysty. U Buckinghamského paláce nás orchestr královské gardy nevítá ničím jiným, než znělkou Hvězdných válek. Na britském trůně už možná nesedí Alžběta ale Youda! Nebo Darth Vader? Na Queensway si dáváme fish and chips v arabském rychlém občerstvení a po Westbourne Grow přicházíme na Portobello Market, odkud si místo tradiční cedule Undergroundu odnáším jako suvenýr skotskou sukni. Ale v té chvíli už nás slunce zahání do chladivého podzemí a vyzývavý hlas “mind the gap” provází spletitými tunely a stanicemi až na Covent Garden. Tam před námi potměšilí vládcové horního Londýna skryli komiksový obchod, tak aspoň přihlížíme výkonům různých komediantů. Jeden chlapík tady přeskakuje řadu kloučků a zapřísahá diváky: Ale až je přeskočím, vážně neodcházejte a něco mi zaplaťte! Přeskočil a všichni se rozprchli… Abychom si vynahradili zklamání z komiksů, zalézáme do hospody Coach and Horses na guinnesse a fostera. Pivo mělo zřejmě něco do sebe, protože téměř v zápěstí nacházíme hledaný komiksový obchod na Charing Cross Road – no nic moc…

Poučeni z noční procházky, vydáváme se k dalšímu highlightu dneška – miléniovému mostu – raději znovu metrem. A kromě toho už pěšky nemůžeme. A je to fakt jiný mostík než ten včerejší. Z posledních sil se šouráme k domovu, cestou si ještě kupujeme něco k večeři včetně vytoužených pork pies a pak už nás vládcové horního Londýna lapají do tenat televizního vysílání. Zcela vyčerpáni sledujeme Harrisona Forda a jeho kumpány a pak už jenom chrupáme.

Ráno se snažíme uniknout hornímu i dolnímu Londýnu plavbou po neutrálním živlu, tedy Temži.

A to s výletní vyhlídkovou společností i s komentářem. Tradičně nejsme z nejdochvilnějších, takže naskakujeme na loď těsně před odvázáním kotevních lan. Jelikož průvodci nerozumím, o to více se věnuji fotografování nábřeží i podplouvaných mostů. Plavíme se po proudu, kolem namátkou Tower Bridge, observatoře v Greenwichi, Docklands, Millenium Dome až k povodňovým zátarasám (Thames Flood Barrier), Londýňany prý nazývaným osmý div světa, kde se otáčíme a vracíme se. Začínající déšť nás zahání též si prohlédnout podpalubí a přemýšlet o vhodnosti vylodění se právě v přístavišti u observatoře. Počasí nám nakonec přeje, u Cutty Sark se fotíme už za sluníčka.
Nakrátko se ocitáme v podzemním tunelu pod Temží, který ústí přímo ve starých docích, nyní opravených, zrekonstruovaných a přestavěných v moderní obytnou a komerční čtvrť. Chvíli se tu potulujem a postupně míříme k nejvyšší budově Canary Wharf. Ještě předtím šouníme po shopu, doufáme, že si nakoupíme ke svačince pork pies, ale nemaj je, tak kupujem aspoň plechouta Guinnesse. Máme hlad a v nejbližší hospodě tedy zasedáme ke stolu a objednáváme si: Dáša rostbeef a já typické londýnské jídlo chicken tikka massala, které se tu domestikovalo zároveň s množstvím přistěhovalců z britských kolonií. Na příjemném odpočívadle pod Canary Wharf vysosnem ještě pivko (přemítáme, jestli se v Anglii může pít alkohol na veřejných prostranstvích) a míříme skrze administrativní budovy dnes poprvé do dolního Londýna. Po třech dlouhých eskalátorech sjíždíme hluboko pod zem do útrob podzemky. I tady se ukazuje, že tato trasa byla vybudována nedávno a stanice se tu podobá pražským.
Inspirováni monotematickým číslem Země světa se nyní chystáme do "největšího zastřešeného prostoru v Evropě" do Velké dvorany Britského muzea. A protože tu nejsme za žádný turisty, obejdeme celou halu, která vypadá jako fakt velkej skleník a v jednom rohu si dáváme kafíčko a koláč.
Již notně zmoženi si jedeme odpočinout k Pétě před večerní pitkou u Pavly. Odpočíváme aktivně konzumací lahve vína. Na vlak do Hershamu, nového Pavlina bydliště, to máme kousek, a tak - dle Pavlina doporučení - jedeme nikoliv na samostatný vlakový lístek, ale na obyčejnou jízdenku platnou pro "all zones". Pavlina stanice je sice ještě dál za "all zones", ale prej už tu průvodčí nechoděj. Po našem příjezdu na oslavu začíná fotbalový zápas zdánlivě všech proti všem, hlavním úkolem je však boj s vlastní stabilitou. Není se co divit, že patřím k nejlepším, neb spoluhráči i soupeři jsou již značně ožralí. Jsou tu i další Češi, Pavlini au-pair známí z okolních vesnic a mnoho Angličanů, manželových příbuzných. Pitka probíhá dost podobně jako v Čechách, jen se u nás nepije tolik rumu! Angličanům jsem začal vysvětlovat, že bude pod tímto názvem po vstupu do Unie zakázán, ale nějak to blbě pochopili nebo co - a měli pocit, že pijou něco nelegálního, takže flaška za chvíli padla.
Ve vlaku cestou zpět mě napadlo, že bych si mohl jít vyfotit půlnoční Piccadilly Circus. Dáša z toho nebyla nadšená, musel jsem si pečlivě nastudovat trasu, vzít si klíče a mapku. Cesta nebyla těžká, ale přece jen přemíra rumu vykonala své. No nakonec jsem se tam domotal (po několika dotazech), vyfotil (co, to jsem zjistil až ráno), domotal se i zpátky (i s fotkama z noční Downing Street) a za dvě hoďky byl doma.

Dneska si chceme užít ještě něco z dolního Londýna: potřebujeme vyjezdit i balíček slevněných jízdenek. Trávíme půl hodiny cestováním třemi trasami s dvěma přestupy. Vystupujeme na kraji další legendy Londýna - čtvrti Soho. Po ránu tu není nějaký velký ruch, spíš naopak, a většina hospod a krámků se nalézá pod roletami. Ze Soho je to kousek do China Townu, ale ten už své kouzlo taky ztratil, jsou tu už jen čínské restaurace a shopy. Taky před sto lety bychom se sem těžko vypravili. Po obligátním obědě (fish&chips) nasedáme na oblíbený prostředek horního města - doubledecker a jedeme s ním několik stanic k Westminster Abbey. Náš čas se chýlí, takže už jen rozloučit se s Péťou, poděkovat za pozvání a velmi příjemně strávený čas a hurá na poslední projížďku metrem. Dolní Londýn se s námi loučí stylově, na jedné přestupní stanici běhá velká myš v kolejišti, ale jestli to byl Krysomluvčí, to se pouze dohadujeme. Ještě si dáme naposled pozor na mezeru a už se sháníme po Stansted Expressu, který opět suplují busy.
Díky časovému posunu jsme doma ještě docela brzy a já se můžu pořádně kouknout, co jsem to teda vlastně v noci vyfotil.

©Dáša a Buri