Home/Aktuálně
  Archiv událostí
  Deníky z cest
  Odkazy
  Kontakty
  O stránce
  Guestbook
  Fotka týdne

 

  
 


Tukan Trek Asia, Nepál 25. 9. – 3. 8. 2001

FOTKY
FOTKY - Tukani na cestě

K7 - Frankfurt - Dháka - Káthmándú - Káthmándú - Káthmándú
Káthmándú - Lamidanda - Rýžová pole - Rýžová pole - Rakha - Škola
Sedlo Ghyankarka - Cesta do Bungu - Bung - Naji Dingma - Kharte
Namche Bazar - Namche Bazar - údolí řeky Bhote Kosi - Judgment Day
Mráz přichází z Kremlu - Renjo Pass - Pod Cho Oyu - Gokyo Peak
Pengboche - Pengboche - Dingboche - Tengboche
Tengboche - Namche Bazar - Monja - Monja - Lukla - Lukla - Káthmándú
Káthmándú - Káthmándú - Raft - Raft - Chitwan - Chitwan
Chitwan - Káthmándú - Koniec filma - Dháka - Frankfurt - Praha


K7

Asi půl hodiny po půlnoci začala ve známém holešovickém nonstopu sháňka, jak to tedy bude s tím odjezdem. To víte, všichni rozjařeni, řidič na baru, auto před pubem, ale pořád nic, což je poněkud znervózňující. Až Pavel uvedl kola do pohybu, dal auto otevřít, naložit, vyhledal opozdilce zabrané do diskuse o užitečnosti či zbytečnosti mobilu na naši cestu a úderem 1 hod. se s prvními metry cesty začal namlouvat náš audio deníček - rádio Hunku.

-nahoru-

Frankfurt

Když se plánoval odjezd a vedly se spory prakticky o všechno, licitovalo se pochopitelně i o způsobu a času odjezdu. Letadlo odlétalo odpoledne z Frankfurtu a my jsme se rozhodli nechat si časovou rezervu, takže jsme tam dojeli už nad ránem - a nebylo to vůbec špatné. Našli jsme si zastrčený koutek v prázdné hale, rozkramařili jsme se, jak je naším zvykem, po ploše 5x větší, než se považuje za slušné, vybalili jídlo, knihu, doping pro churavého Hobru a v klidu jsme si obhlíželi okolní cvrkot a chytali první dojmy z driftu. Během dne přijel autobus od Montany, který vyzvrátil 25 stejně postižených Nepálu chtivých Čechů. Ale protože s Montanou nemáme od dob plánování Nepálu moc přátelské vztahy, zachovávali jsme pouze okázalé dekorum.
Ale zpět k cestě. Poté, co jsme zabalili batohy do pytlů a přepásali páskou, zařadili jsme se do fronty k odbavení. Letenky jsme měli už od rána, zdá se, že světová letecká krize dohnala i Bimana k větší aktivitě, a tak již v 16 hod. prošla všechna naše zavazadla váhou a zmizela v útrobách terminálu. Bez batohů a s hodinou a půl do odletu se toho moc dělat nedalo, a tak jsme si alespoň zašli do vyhlídkové kavárny pozorovat fofr na runwayi. Jako správní paštikáři jsme na záchodě doplnili vodu a Buldok diagnostikoval Hobříkovi angínu.
Přesouváme se k letadlu s nápisem Biman a máme tak první příležitost k seznámení se s jejich DC-10. Vypadá poněkud olezle, ale všechny nýty se zdají být na svých místech. Pokud skutečně chcete letět ve třetím tisíciletí DC-10, musíte si koupit letenku u nějaké asijské letecké společnosti. Žádaný typ totiž nejprve několik let létá v západní Evropě jako nový stroj, až nalétá takový počet hodin, který odpovídá veliké pravděpodobnosti poruchy. Pak se prodá do východní Evropy, jako mírně zalétaný, kde několik let létá, až nalétá takový počet hodin, který odpovídá veliké pravděpodobnosti poruchy. Nakonec se prodá do Asie, jako hodně olítaný, kde s úspěchem létá, dokud nespadne. No a taková letadla má právě Biman. (Hobra)
Motory hučí, z palubního rozhlasu jde na 12 kanálech orientální pop a muezíni, a tak jen spíme. V sedm je naše první večeře a čatný, a musím říci, že výborné - všechny pomluvy o špatném jídle od Bimana jsou právě jen pomluvami. Po jídle se opět většina ukládá k spánku, kromě mně, který do půlnoci luští návod na GPS. Podařilo se mi asi z poloviny pochopit, co je jaké nastaveníčko a musím říct, že u Magellanů (výrobce GPS) si rozhodně nepotrpí na přehledné ovládání.
V 1.45 nás probudili - už se podávala snídaně. Moje dvě ráno bylo šest hodin místního času. Nu a tak jsme se opět najedli, a když se letadlo pod námi začalo propadat, definitivně nám došlo, že první cíl výpravy je na dosah. Dháka je pod námi.

-nahoru-

Dháka - Káthmándú

Je sedm místního času. Sedíme v letištní hale a čekáme, co bude. Nakonec to skončilo nad očekávání dobře. Nejenže jsme obdrželi své letenky, ale dostalo se nám i dalšího jídla. Pavel tvrdí, že je to jakýsi jarní závitek či co. K tomu je trocha coly říznuté vodou s ledem a sklenka čisté vody navrch. Doktor propadá nervozitě a rozdává první cukrátka jako prevenci. Po jídle se ještě chvíli kopeme do zadku, a pak už jsou tu výzvy k odletu. Let je krátký, cca hodina a půl, ale přesto opět dostaneme něco na zub - tentokrát smažené brambory, obalované kuřecí maso, paštiku a rýžovou kaši na sladko. Po přistání jsme se vydali na pro nás nejcitlivější část cestování - vyhledání batohů. A opět nám přeje štěstí, jsou tu všechny a zdá se v pořádku. Vymotali jsme je z pracně vyrobených fusaků a jdeme shánět Buldokova Nepálce Khema Šmoulu, s kterým si domluvil schůzku ještě v Praze přes Internet.
Je třeba upozornit, že kromě mě je to pro všechny první zkušenost s Asií. Venku před letištěm je asi tisíc náhončích, nosičů, zevlounů a podobných, pro které je turista zdrojem obživy - ať legální či nelegální. A tak jen co jsme vylezli a potkali se se sjednaným domorodcem, začalo se kolem nás motat patnáct dalších, kteří nakládají batohy, povykují a dožadují se bakšiše. Jak se sluší na soukmenovce, nechává Khem své kolegy dělat, co umějí a nás, ať se s tím vyrovnáme, jak zase umíme my. Ještě než odjedeme, už je Pavel lehčí o marku a Buldok si není jist, zda ještě má batoh.
Užíváme se první fáze kontaktu - kulturní šok. Ani způsob dopravy nám to neulehčuje. Jedeme malou dodávkou v ještě menších uličkách, kde se běžně jezdí systémem tři (ale lépe čtyři až pět) se vejdou. Řidič je jak lasička, protáhne nás celým městem, že brzo přestaneme mít přehled, kudy zpátky, a mě velmi těší myšlenka na plán města, který mám v batohu. Po cestě se dohodneme na hotelu za 5 $ - dokonce se ukazuje být lepším, než jsem alespoň já čekal, takže během 10 minut bydlíme.
Hobřík si jde okamžitě lehnout a my ostatní se rozhodujeme, co dál. Khema jsem se pokusil zaúkolovat, aby nám na zítřek sehnal permity a letenky do Tumlingtaru, ale ostatní jsou proti, prý je to moc brzy. Těsně na konci jednání Buldok domluví, že večer v 7 hod. půjdeme s Khemem někam na večeři. Máme tedy trošku času, a tak popíjíme whisky a probíráme první dojmy. Doktor mě trošku rozhodil otázkou, co dáme Khemovi za jeho služby a následnou nabídkou 100 $. Připadá mi to nesmyslně mnoho a pevně věřím, že k tomu nedojde. V 19.00 opruzujeme v hale a koukáme na CNN. Khem přichází se zpožděním. Do "originální nepálské hospůdky" jsme prošli kus města. Je tu útulně a strávili jsme tu při dalbhatu, bramboráčcích, chilli omáčkách a čaji asi dvě hodiny. Domluvili jsme ilegální výměnu peněz v kurzu 76 Rp za 1 $, což je o rupii lepší než oficiální, ale zbavuje nás to možnosti zpětné výměny rupií na dolary.
Začínám být z Khema a z Buldoka poněkud nervózní. Khem se o nás stará velmi pěkně, ale kdykoliv přijde řeč na peníze za jeho služby, tváří se odmítavě a pokouší se nám namluvit, že to dělá z dobroty srdce. A Buldok je ještě horší. Podporuje ho v představě, jak jsme mu všichni za jeho služby vděční a dokonce zkouší situaci obrátit a zařídit, že na tu večeři pozveme my jeho. Dostáváme se tak do velmi nevýhodného postavení. No uvidíme, třeba slyším trávu růst. Po jídle jdeme poslat maily, že jsme živí a zdraví. Nu a pak už na hotel a do pelíšků.

-nahoru-

Káthmándú

Vstáváme na několikrát. Mě Dana vzbudila již kolem šesté, protože už kvůli alergii nemohla spát. Po deváté dovnitř vtrhnou Pavel s Buldokem strašit odchodem za Khemem. V office se dovídáme, že letenky na pátek nemají a nejsou ani na jiné letiště, v extrému až do 2. října. Akčně vsunuji variantu brod - cestu autobusem pod Tumlingtar - cca 20 hodin jízdy nonstop. Dana s Hobříkem jsou pro všema deseti, ale Pavel s Buldokem se netváří nijak nadšeně. Buldok pak vytáhnul z Khemova rukávu eso v podobě sobotního odletu do Lamidandy. Nakonec volíme letadlo.
Po vyřízení "entry tickets" v Himalayan Bank Limited jsme ještě chvíli cvičili kolem letenek a pak vyrazili za nákupy. My s Danou sháníme mapy a cibuli, chlapci zase hůlky a bomby. Sehnali jsme všechno. Když jsme se setkali, vytyčili jsme si další cíl - historické centrum. Cesta to byla dle mapy pořád rovně, asi l km, ale šli jsme to snad půl hodiny. Každý druhý krámek nabízel něco zajímavého, takže jsme se vlekli od jednoho ke druhému. To ale nebylo nic proti návštěvě chrámů na Durbar Square, které se nám za 200 Rp připletly do cesty. Hned za vstupem se nás vrhli prodavači sošek, přívěsků, taštiček, šachů. Je až s podivem, že jsme odtud dokázali odejít jen se třemi taštičkami, soškami, přívěsky a šachy. A navíc jsme získali mapy do nové oblasti na sever od Lamidandy, kterou jsem neměl pokrytou. Znaveni chrámy jsme dostali žízeň: naproti byla místní vývařovna, kde jsme odhodili všechna pravidla pro konzumaci místních jídel a nápojů a snědli jsme, co se dalo. Soutěž o největšího posránka již je vyhlášena. Ale bylo to dobré, i když ostré, a k pití byl sladký čaj a celé dohromady to přišlo na 37 Rp pro dva lidi. Po této kulinářské příhodě jsme se definitivně vydali domů a po cestě mi nové hodinky poprvé ukázaly, co umí, neboť nás bezpečně dovedly až před vrata.
Sedli jsme si na dvoreček a probírali se získanými suvenýry, zážitky, penězi a whiskou: nejprve Buldok a následně i já jsme doplnili náš cestovní bar místní whisky Mount Everest, co se k ní fasuje bílá hůl a černé brýle. Ba ne, není to tak hrozné, má trošku ocásek, ale pít se dá.
Při posezení se ukázalo, že ještě nejdeme spinkat, tedy chlapci. Hitem večera je heslo "jdeme za děvkama". Danušku zavřeme i s dobrými radami na pokoji a hurá do velkoměsta. Nejprve něco k pití, velí Pavel. Bloudíme po té jedné ulici, kterou známe nejlépe a vyptáváme se na disco nebo lépe music. Posílají nás od čerta k ďáblu, ale pak nás navedou někam ke královskému paláci. Tam chcíp pes, jen opuštěný stánkař na liduprázdné třídě občas vyrábí své placky. Snad z lítosti si chlapci koupí jednu placku a snad z pomsty stánkaře je každá bohatě zasypaná chilli. Následující čtvrthodinu je slyšet pouze chrchlání a kletby a sháňka po pitivu. To už jsme ale kousek od onoho posledního místa, kde místní tvrdili, že se odehrává nějaký noční ruch. Ulička je temná a rozhodně není slyšet žádný zvuk nočního života. Přesto vyjdeme po pár schodech, otevřeme dveře a jsme v bunkru jak se patří. Prodereme se lidmi až na bar, každý koupíme plechouta San Miguela a Pavel se začíná zajímat o děvčátka. Dvě si vyhlédne a když nejsou proti, jde tančit. Já to sleduji z povzdálí a rychle se na mě přilepí také jedno děvče. Nakonec mne zatáhne do kouta a i na několik figur z taneční klasiky dojde.
Přiznám se, že disco tance mi vždy působí problém, je to trošku nudné, a tak mi vůbec nevadí, že skladba skončí a jdeme si někam sednout. Děvčeti koupím bůh ví co, chvilku hledám kamarády. Hobřík zrovna tančí a Buldok bloudí po place. Moje slečna mě nakonec zatáhne až na sám konec za bar, kde je drobet tišeji, ale přesto žádná velká debata nehrozí. Moje angličtina je poněkud prostá. V jednom okamžiku mám pocit, že padne rozhodující otázka, co dál s načatým večerem. V té chvíli mi vypadnou z mého již tak chatrného slovníku celé svazky slovíček …tomu se říká věty (Buld)… a stávám se prostým jako čerpadlo. Děvče se pokusí ještě dvakrát, ale pak odejde. V tom okamžiku se rozsvěcí v sále a zábava je u konce. Ještě jednou se vrátí, rozloučí se a s ní i další slečny a nám nezbývá než probudit Buldoka a vyrazit domů. A tak můžeme konečně říci: takhle končí náš první den v Káthmándú. Nutno podotknout, že Dana s chlapci se předhánějí v soutěži o největšího posránka. Buldok je nachytán při dopingu. (Hobra)

-nahoru-

Káthmándú

Je kalné ráno opilcovo. Ale zdání klame. Výzva v podobě neobjeveného světa hned za okny a dlouhodobá opilecká praxe uvede již během 45 minut vše do toho nejlepšího stavu. Nejdříve jsme zavítali k ležícímu Višnuovi do Budhanilkanthy. Jako způsob dopravy jsme zvolili taxi. Chtěli jsme velké, ale byla z toho mini dodávka, takže za námi v kufru bylo spousta místa, ale my jsme se mačkali ve čtyřech na sedadlech pro dva. Těch 15 km trvalo něco kolem 30 minut a nakonec jsme zastavili na malém parkovišťátku a řidič laxně pravil, že je to tady. Vystoupili jsme a hned se nás ujal jakýsi mladík. Pochopitelně jsme s ním nechtěli nic mít, ale on se natolik vklínil, že se nám stal průvodcem na celou prohlídku. Co jsme tedy vlastně viděli?
Ležící spící Višnu zde spočívá na jedenácti hadech, to vše v provedení cca 8x2 metry uprostřed vodní nádrže. Přístup k němu je po dvou rampách směřujících dolů k vodní hladině k Višnuovým nohám. Rampy jsou plné hindek každého věku. Kolem samotného Višnuy se nachází řada drobných obětišť. Náš průvodce se ukázal neobyčejně znalý věci i angličtiny až tak, že se Buldok rozhodl celou jeho přednášku natočit, a tak jsme postupně ve dvou kruzích procházeli okolo a u každého místa jsme dostali vyčerpávající výklad. Poprvé v životě jsem se dostal do kontaktu s jak my říkáme "krišňáky" v jejich původní formě. Musím říci, že ta malá místnost se zpívajícími a hrajícími ženami pro mě skutečně představovala dotek víry.
Po prohlídce a licitaci s taxikářem o cenu jsme se přesunuli na další památku - chrám Bouddhanath. K tomu toho moc dodat nelze. Jedná se o kulatou pyramidu, na jejímž vrcholu na čtvercové věži jsou mírně podmračené Buddhovy oči přehlížející Káthmándú a okolí. Chrám je obležen jen několika turisty, zato ze všech stran obklíčen obchůdky se suvenýry. U chrámu jsme pobyli asi hodinu; tato návštěva je nejpamátnější Hobříkovým nápadem zakoupit si mnišský bubínek, tedy spíš buben o průměru 50 cm. Jen naše nevěřící pohledy mu zabránily koupit ten krám a táhnout ho celou cestu domů. Služeb našeho taxi jsme pak použili naposled pro odvoz zpět do centra. Celá tato akce - cca 35 km - nás přišla na 1200 rupií.
Další plánovanou prohlídkou je Monkey Temple (Swoyambhunath), skupina chrámů na vršcích na západ od centra Káthmándú. Opět jsme provedli několik chyb. Nejprve jsme správně usoudili, že pro opice, podle kterých má chrám jméno, by bylo dobré něco zakoupit, ale pak jsme tu igelitku banánů opomněli zabalit do batohu. Místní asi 60 cm vysoké opice si příležitost zpestřit si jídelníček ukradeným banánem rozhodně nenechají ujít. Na Danu, která našich dvacet banánů nesla, se v okamžiku vrhla tlupa vřeštících stvoření a během několika sekund se opět rozprchla s částí kořisti. Abychom si ztrátu banánů nějak vynahradili, věnovali jsme dalších 15 minut a následně pak i celé další dvě hodiny fotografování opičáků.
Suma sumárum lze říct, že návštěva tohoto místa nám rozhodně přinesla to, co jsme očekávali a v každém případě ji lze doporučit. Návrat zpět do centra měl být proveden rikšou, ale tu zde pod chrámem prostě nelze sehnat. Tak opět po svých jsme se po druhém z mostů opět dopracovali do Thamelu. V centru jsme se rozdělili, každý za svým cílem. My s Danou zvolna na hotel (cestou jsme Pavlovi měnili peníze a koupili čaj), ostatní pak rychle na plánovanou večeři s Khemem. Nám s Danou se jít nechtělo, a tak jsme si na večeři zašli do dvou pajzlů, které dávaly možnost vidět Nepál hezky od spodu. Něco po 23 hod. jsme už seděli v našem pokoji a probírali vše podstatné i nepodstatné z dnešního dne.
Hlavním námětem bylo, kolik dát Khemovi za jeho služby. Hodnoty kolísaly od 20 do 50 $, (původních 100 $ již Buldok sám zavrhnul). Diskuse byla bouřlivá, argumentace propletené a výsledek nezřetelný, ale přesto to myslím mělo velký smysl. K půlnoci, to již byla láhev whisky, kterou jsme udržovali rozpravu v tempu, vypitá, došla řeč na vzdělání a kastovní systém. Pavel rozvinul teorii nadřazenosti humanitního vzdělání a natolik se do toho vžil, že když se šlo spát, zjistil, že se zástupci tak nízkých kast, jako jsou Hobřík a Buldok prostě na jednom pokoji nemůže spát.

-nahoru-

Káthmándú - Lamidanda

Ráno bylo opět těžké. Ale nelze jinak, v 8.20 je tu Khem a je třeba přebalit batohy a uklidit. Opravdu něco po osmé již scházíme dolů do recepce a hurá na letiště. Procházíme kontrolou, kupujeme čaj a letištní taxu, měníme na poslední chvíli 3500 Rp na menší a pak jen čekáme a čekáme. Asi jednou za půl hodiny se někdo skočí zeptat, kdy poletíme. Do čtvrt na dvanáct nám říkají, že určitě v jedenáct tu bude letadlo, ale pak už jen, že až bude, tak bude. Hodinu a půl po poledni se věci uvádějí do pohybu. Sice to znamená jen tolik, že po čtvrt hodině procházení váhou a dalším odbavení skončíme na jiných sedadlech, kde opět čekáme, ale to nevadí, už vidíme runway. Pak nás odvezli k letadélku. Copak já, já jsem už letěl cesnou, ale např. Buldokovi tenhle pohled mu rozhodně nepřidá. Navíc se chvíli zdá, že mu někdo ukradl či alespoň vykradl batoh (což se později nepotvrdilo), takže je natolik v šoku, že se poslušně nechá vmanévrovat až do letadla a než se stihne rozkoukat, rolujeme a startujeme. Záběry z okének jsou úžasné, převládá zeleň lesů, hněď polí, všude jsou vidět terasy rýžových políček.
Po půl hodině se vlevo ukazuje nějaké letiště. Má asfaltovou dráhu s vyznačenými pruhy. Letadlo přibrzďuje, těšíme se tedy, že to je naše. Ale místo něj se na opačné straně vyloupnul proužek udupané hlíny a je jasné, kam to vlastně budeme sedat. Po přistání okamžitě fotíme, vykládáme batohy a stáváme se atrakcí pro asi padesát místních. Několik z nich jsou i strážci pořádku. Máme napsat svá jména, zemi původu, plán cesty a čísla pasů. Ještě chvíli děláme zmatek, ale pak se nám konečně podaří vše zabalit a mizíme. Máme hlad, potřebujeme se přebalit. Asi po 2 km zastavujeme na pěkném místě s výhledy a v klidu řešíme vše, co je třeba. Pozornosti stejně neunikneme. Jeden šerpa a sedm dětí si nás najdou, ale jen tiše sedí a dívají se.
Pak už nás čeká jen sestup na úroveň řeky. Zajímavé je to tím, že nemám mapu. Nezbývá, než si tedy najít cestu tak, jak se to vždy dělalo - odhadem a vyptáváním. Pochopitelně, že se to neobejde bez navigačních omylů, ale pomalu a jistě se propracováváme stále níž. To pomalu se postupně stává stále naléhavějším, neboť v 18.15 se začne snášet noc, a to s fantastickou rychlostí. Během půl hodiny je tma jak v pytli a my jsme přitom někde uprostřed rýžových polí a kanálů. Dole bylo nějaké stavení s ohněm a loučky kolem něj se zdály být ideální. Místo toho se nám chodníček proměnil v okraj přívodního kanálu a poloslepý Hobra, který šel první, na něm sotva balancuje. Nakonec nacházím cestu a než dorazí ostatní, vyjednávám spaní u nějakého domečku a začnu hledat místo. Místní mě pak odvedli někam dál a opravdu je tam úžasný plácek, tak jak to máme rádi. Stany jdou bez problémů, ale s večeří je to horší. Nový vařič MSR klade ještě větší odpor než Primus, takže hlavně rituálně tančíme okolo, k velké radosti Pavlově. V soutěži o největší pičovinku se řadíme hodně vysoko.
Po čase se přeci jen povede vařič zprovoznit, udržet v chodu a i večeři udělat. Máme sóju s kaškou. V noci to vypadá na déšť, je spousta blesků, ale přesto je to náš první spánek v Himalájích.

-nahoru-

Rýžová pole

Veškeré řeči o brzkém vstávání nás po vlhké horké noci opustily. Pak si ale Buldok náhle vše vybaví a stanoví dobu odchodu na 9 hod. Od té chvíle je jasné, že dobře už bylo. Je horko, cesta vede rýžovými poli a my nemáme vodu, ačkoliv je jí kolem spousty. Šerpové sice tvrdí, že voda naším směrem je, ale nikde nic. V půl dvanácté je jasné, že pokud nedáme pauzu, tak někde padneme vysílením. A tak jen co je řeka nablízku a trocha stínu, vyvalujeme se hned vedle cesty. A tak jsme tři hodiny jen leželi, koupali se a ladili formu. Sem tam kolem přešla skupinka šerpů, pro které jsme byli pochopitelně atrakcí. Ono taky jak by ne, my jsme atrakcí všude, kde si dřepneme a zabydlíme se. Když udeřila hodina (rozuměj 14.30), definitivně se zvedáme k odchodu.
Buldok pro nás objevil na druhé straně mostu vodu a také přinesl zprávu, že voda z řeky, kterou tak statečně pijeme, prý není dobrá. Raději jsme nabrali vodu z potoka, vyčkali než doběhla dezinfekce, fotíme most i sebe, a pak hurá dál. Cesta je o hodně lepší, jednak není takové horko, a pak kvalita chodníku se výrazně zlepšila. Pochodujeme pilně až k dalšímu mostu. Ten není na mapě, ale je u něj voda a naproti pěkná pláž. Protože nás už tlačí čas, rozhodujeme se zde pro spánek.
Jinak je třeba říci, že dnešek byl kromě žízně a vedra jasně ve znamení fotografických orgií. Ono totiž kam oko Středoevropana dohlédne, tam je záběr, že jen kvůli němu stálo za to sem jet. A kvůli možnosti procházet se bambusovým a banánovým lesem a chodit rýžovými políčky po hrázce vyčnívající až 1,5 metrů nad okolí.

-nahoru-

Rýžová pole

Tlak 930 mbar, teplota 24 C, výška 700 m, čas 7.00 hod.
Buldok nás vztyčil už v 6 hod. ráno a strašil odchodem na půl osmou. A to bylo naposledy, kdy věci šly plus mínus tak, jak mají. Mysleli jsme, že stejně jako včera půjdeme za pěkného počasí, ale místo toho už od půlnoci počínající déšť trval s drobnými výkyvy prakticky celý den. Postupně došlo i na ponča, takže jsme se definitivně proměnili v pochodující četu utopenou uprostřed džungle. Kromě toho nám jako vždy začala mapa lhát. Vybrali jsme si cestu po hřebínku nad řekou Rawa Khola. Dle mapy měl být na soutoku brod či most. Místo toho se zde valila nespoutaná horská řeka tak 20 metrů šířky, proud jako když vypouštějí přehradu. Dole pod soutokem je sice bambusový most, který by nám mohl trochu pomoci, ale Buldok s Danou dostávají závratě, jen se na něj podívají. Nakonec jdeme s doktorem na výzvědy a asi po kilometru narážíme na domorodce. S pravděpodobností 60 % určíme alternativní cestu na Luklu tímto údolím. Třicet procent z těch šedesáti tvoří fakt, že je zde kovový most.
Vracíme se k ostatním a vydáváme se stále dál. Kousek za mostem začínáme definitivně stoupat. Ze začátku 200 m za půl hodiny, pak už se probíjíme čím dál pomaleji. Cesta neustále stoupá až na hřeben, kde už toho máme plný kecky. Jako sen pak na nás působí skupinka dětí, která tu na plácku hraje fotbal. Od plácku jsme již pokračovali po hřebeni. To bylo snazší z hlediska námahy, zato orientace nás stojí spoustu sil a času. Kolem čtvrté získává Dana žlutý trikot první šavlí. Sice pak už říká, že je jí dobře, ale rozhodně na to nevypadá. Je čas najít místo ke spánku. A protože stále prší, rozhodujeme se pro bydlení u místních. V domě, který si vyhlídneme, jsme vlídně přijati a cena je velmi příznivá - nic. Rozkramaříme se na verandě a začneme dělat večeři, veselé vtípky a chystat si pelíšky. Protáhne se to pochopitelně přes západ slunce do noci a po celou dobu nám místní dělají společnost.
Noc sama proběhla klidně, jen postele jsou dělané tak na výšku postavy 160 cm, takže jsme se museli pečlivě lámat ve všech kloubech, abychom se vešli. A Danuška musela uprostřed noci na záchod.

-nahoru-

Rakha

Tlak 864 mbar, sea 946 mbar, teplota 21 C, výška 1315 m, čas 7.21 hod.
Celá výprava se zvedla až po osmé hodině. Za nocleh jsme nakonec zaplatili 200 Rp. Po odchodu opět pokračujeme vzhůru horou. Sem tam zabloudíme v rýžovém poli či v loučkách. Ale stále stoupáme až na hřeben, kde by měly být úžasné výhledy, ale protože jsme v mraku, vidíme prd. Obecně se dá říci, že počasí nám nijak zvlášť nepřeje. Po ránu se z údolí zvedne vlhkost, ta zkondenzuje a pak je celý den kolem nás mlíko a sem tam chčije, zvlášť odpoledne. Kromě toho jsme dnes objevili další lahůdku. Ve výšce kolem 2150 m si Buldok všimnul něčeho plazícího se po zemi. Po letmém pohledu jsem to vyhodnotil jako píďalku, ale pár metrů výše jsem tuto "píďalku" našel přisátou na vlastní noze. Ostatní již také na nějaké narazili a tak začala naše soukromá válka o vlastní krev, ve které jsme rozhodně neměli většinu. Postupně si ale zvykáme. Vytrácí se i původní odpor brát je do ruky a odtrhávat - tedy alespoň já ho ztrácím. Buldok např. je schopen se v půli kroku v exponovaném místě zastavit a 2 minuty odcvrnkávat jednu pijavici, jen aby se jí nemusel dotknout.
Celou cestu se upínáme k jezeru Baphlu Pokhri ve 2400 metrech. Předpokládáme, že to bude naše další tábořiště. Ono by asi také bylo, ale při zamoření okolních luk pijavicemi a permanentním mžení prokládaném lijákem je toto místo maximálně nevlídné. Nezbývá tedy než jít dále. Jako pravý dar z nebes objevujeme školu. Opuštěné stavení na hřebenu s rovným písečným zápražím bez pijavic. Jen těžko lze vyjádřit naši radost.
Zabydlujeme se v jedné ze tříd rovnou pod tabulí, lavice dáváme kolem stěn, na ně pokládáme batohy a já jdu dělat večeři. O večerním program se postaral opět Buldok, který objevil novou pijavici, tentokrát pěkně přisátou na uchu. Jinak jsou po jídle všichni utahaní, takže jdeme všichni brzo spát. A aby nezůstalo jen u pijavic, večer si ještě dali hon na hluchého netopýra. Hluchého, blbého a nebo má Pavel vlčí mlhu, protože se mi pokoušel namluvit, že jim narážel do dveří. Daně bylo v noci opět špatně: zítra budeme muset nějak upravit stravovací a picí pauzy.

-nahoru-

Škola

Tlak 760, sea 984, teplota 21 C, výška 2440 m
Dana má teplotu 38 C, je slabá jak čaj, takže dnes to na odchod rozhodně nevypadá. Naštěstí se naše škola zdá být rozhodně nejpříhodnějším místem, které jsme zatím viděli. Diagnóza je poněkud nejistá, stejně jako léčba, z čehož plyne, že Daně je pořád stejně, případně stále hůř. Ale to nic, jsme v pohodě. Domeček je suchý, velký, čas nás sice tlačí, ale co naděláš. A tak se motáme kolem. Ještě než udeří jedenáctá, sklapne nám. Začnou se trousit děti, posléze učitelé a vidina příjemného dne v osamělé rychtě bere za své.
Domlouváme se, jak se o školu podělíme a slibujeme, že zítra vypadneme. Pro děti i pro učitele jsme prima atrakce, což vyústí až v kolektivní foto. Zavíráme se v jedné třídě, Dana leží ve druhé a čekáme, až výuka skončí. Pro ukrácení času mažeme kočku. Děti mají venku hodiny zpěvu a velmi lituji, že už nemáme rádio Hunku. Kolem třetí je před domem konečně klid a my můžeme vylézt. O naší pacientce jsme celý den nevěděli, a tak se na ni jdu podívat. Stav je neradostný, teplota 39 C, kašle, bolí ji ledviny a za celý den naspala tak hodinu. Nezbývá než sáhnout po něčem silnějším než je paralet. To něco jsou codein, biseptol, ambrosan, vitamín C a na spaní pro případ nouze stilnox.
Veselou příhodou se stane, že jak to náš mastičkář tahá z obalů a skládá na víko od vařiče, přestanu mít přehled, co je co a dám to naší churavé sníst pěkně naráz. A co čert nechtěl, ten codein přišel o tři hodiny dříve než měl, a tak nám Danuška upadá do deliria. Zítra nemůžeme nikam jít. Náš lékař míní, že když jí teď dám stilnox, usne spánkem věčným. Tím mě tak vystresuje, že když asi v 11 hod. už nemůžu poslouchat to převalování a hekání, dám Daně pouze 1/3 a pak jí hodinu neustále kontroluji dýchání a další hodinu po 10 minutách.
Ale zabralo to. Ráno má sice opět 38,4 C, ale je jí lépe. Takže je reálná naděje, že už zítra můžeme vypadnout. Dnes však ještě budeme zde a místním to prostě nějak vysvětlíme.
Poučeni ze včerejška se připravujeme na příchod žáků a učitelského sboru. Nejprve přišly děti, a protože neměly co dělat, natlačilo se jich tak dvanáct k nám a rozlezly se po celé své-naší třídě. Okukovaly, jak hrajem karty, ale hlavně šmejdily, kde se dalo a přinášely další a další pijavice. Když došli kantoři, bylo chvilku lépe, ale jejich přijetí bylo daleko méně vřelé než včera a po chvilce tahanic jsme museli opustit naši již zabydlenou celu a sestěhovat se všichni k Danušce.
Rázem bylo málo lavic a šlapali jsme si po hlavách. Jdu radši spát k Danušce na zem. Poslouchám, jak se děti učí číst, Hobra s Pavlem hrají křížky a kolečka a čekáme a čekáme. Po třetí je opět klid, jen sem tam se ještě přiloudá nějaký ten obzerač. Protože mám náladu pod psa, jdu dělat něco užitečného - polévku k večeři. Danuška rekonvalescent je už na tom lépe. Tu noc jsem spal nejlépe za celou dobu, prakticky celou noc.
Ráno vypadá velmi špatně. Nad celými horami leží deka a prší a prší. Je naprosto jasné, že dnes z pochodu nic nebude. Včera jsme dostali nabídku na bydlení v monastyru. Opatrně se zaobíráme myšlenkou toho využít. Kvůli místním, kterým už dva dny říkáme tommorow, tommorow, nás naše krásná školička už poněkud pálí. Jdeme se s Buldokem podívat, co a jak v monastyru. Je to opravdu kousek, ale spát se tam nedá. Je to malé, kdybychom tam jen poskládali naše batohy, tak místní musí být venku.
A tak máme před sebou opět další den u karet. Sedíme u sbalených batohů pro případ, že by se vyčasilo, případně se nás někdo rozhodl definitivně vyhnat a mažeme kočku v pěti. Dnes to máme zpestřené tím, že děti mají volný den, a tak sedí na zdi nad námi a povykují jako paviáni. Pět hodin kraválu. Nikdy bych nevěřil, že to zvládneme s tak stoickým klidem. Většinou je naprosto nevnímáme, ať dělají co dělají, ale když po nás začaly opakovat vše co slyšely, pochopitelně jsme toho využili. Až příště český turista v Nepálu slušně pozdraví "namasté", nesmí se divit jasné odpovědi "jsem debil".
Kolem třetí definitivně vypadly a nevím jak komu, ale mně tím udělaly obrovskou radost. Sice se místo nich přivalil další nabízeč vlastního domu na přespání, navíc s bramborami a zeleninou zadarmo, ale i toho se nám podařilo vypakovat. A tím nám opět na naší "chatičce" zavládla pohoda. Dokonce i počasí se večer probralo, a když se nad údolím pod námi vyklene duha, dostává celý podvečer až pastorální nádech. Spát jdeme velmi brzo, již v půl sedmé, a těšíme se na ráno. Na ráno přinášející změnu!
Rád bych osvětlil zvídavé dotazy, proč jsme nepokračovali o kousek nebo proč jsme se furt váleli na "zasquatovaném baráku" a nepodnikali výlety do okolí. Tak za prvé - Daně bylo skutečně zle, postupně i my ostatní jsme si během těch tří dnů odbyli "aklimatizační" sračku, takže nás zachraňovalo kombo imodium+endiaron a neustálé pití černého čaje. Za druhé - celé okolí bylo zamořeno pijavicemi, takže i o cestu pro vodu (cca 600 m) se losovalo a po návratu nebožáka proběhlo odvšivení a karanténa. Plácek před školou byl vyšlapaný a pijavice se tu neměly kde uchytit. A taky furt pršelo až lilo a vůbec to bylo tak nějak celý naprd. Za třetí - odsud jsme mohli ujít jen pořádný prásk sestávající z celodenního pochodu přes sedlo ve výšce 3500 metrů, což byla pro mnohé rekordní výška. Takže jsme tu zkejsli s česnekem, kartama a děsnym smradem právě tak dlouho, až se Daně udělalo dobře a přestalo lejt. (Buri)

-nahoru-

Sedlo Ghyankarka

V noci pravda pršelo, ale k ránu byly vidět hvězdy a samotné ráno je jak vystřižené z reklamního katalogu. Všichni jsou tak natěšení, že již v 7.30 stojí pět polárníků u svých batohů a začíná další etapa našeho cestování. Pavel dnes ráno provedl důležitou věc. Prý kdo si dnes bude stěžovat na sluníčko, dostane od něj hůlkou po hlavě. A tím se v našem jindy hovorném kolektivu rozhostilo ticho. Ne, vážně, slunce pere jako ďas a my to máme pořád do kopce.
Dnes jsme definitivně rozhodnuti překročit sedlo Ghyankarka. Šlapeme pomaloučku, často odpočíváme, zvláště Danuška. Naštěstí po chvíli cesta mizí v lese, takže je úpal trochu ztlumen, i když na druhou stranu to znamená, že místo po cestě jdeme blátem a sem tam i potokem. Ale jdeme a to je hlavní. Má to být 1190 výškových metrů a to je dost slušný prásk, jsme pěkně ztahaní. Nelze se proto divit, že když už se před námi ukáže cesta se slušným povrchem a s přijatelnou mírou stoupání, rozhodně jí nepohrdneme podle hesla "dokud se stoupá, je to dobrý". Ale není to dobrý. Za chvíli je již zcela jasné, že ne všechny cesty vedou na naše sedlo. Musíme zpátky, pěkně na hranu hřebínku a dupat a dupat. Boucháme to vzhůru skoro 250 m za hodinu. Ono to také jinak nejde. Buldok si na čele jasně uvědomil, jak málo času nám zbývá do tmy, tak nás žene jak nadmuté kozy.
Tady jsem si hrábnul až na dno a seznal, v čem spočívá ona pověstná aklimatizace - člověk se pořádně nenadechne, spíš po dechu lape, každý krok vyžaduje veliké úsilí - a to jsme teprve ve 3500 m, co teprve v horách? Ale musím říct, že jsem si právě na tomto místě skutečně na vyšší nadmořskou výšku zvykl. (Buri). Já jsem výšku vůbec nepostřehl, nohy mě tak bolely, že jsem je ani necítil a moje mysl byla naplněna jedinou myšlenkou, jestli to vůbec vyšlapu. Teprve posledních sto dvě stě metrů mi najednou někdo ubíral kyslík. Až tehdy jsem si uvědomil skutečnou výšku znásobenou únavou. (Hobra)
A je to tak správné, protože v 15.30 jsme v sedle a čeká nás ještě 700 m sestupu do vesnice Nurkum. Moc jsme se na sedle nezdrželi. Ti, kdož mají výškový rekord, si udělali v duchu čárku, následuje jedna společná fotografie, když už se na nás příroda usmála malou dírou ve všudypřítomných mracích a hajdy ať už jsme dole. Sestup to není nijak zvlášť namáhavý, jen ty spousty vody cestu učinily poněkud kluzčí. A při tom, jak už se všichni vidíme u jídla a v kanafasu není divu, že již něco málo po 17. hod. jsme ve vsi, a to jsme ještě stihli nabrat cestou vodu. Začíná tím další pasáž dne. Kde budeme bydlet? Pochopitelně, že při rychlosti, s jakou likvidujeme naše zásoby, se ohlížíme po něčem místním, ale nevypadá to. Když domlouváme nějaké to spaní v nejlepším baráku, co vidíme, tváří se všichni dost nechápavě. Pak zahlédneme něco, co se nápadně podobá naší "chatičce", kterou jsme měli v posledních třech dnech jako squat. Pro jistotu se ještě zeptám, a když mi potvrdí, že je to opravdu škola, je o našem noclehu rozhodnuto. Kolem sedmé jsme najedení, čaj je uvařen a dereme se do spacáčků. Kdo nebude dneska dobře spát, bude usvědčen z celodenního flákání.

-nahoru-

Cesta do Bungu

Dnes máme odpočinkový den. Ono to tak možná nevypadá, když máme před sebou poctivou celodenní etapu, ale všímavý divák snadno zaznamená, že vstáváme poněkud pozvolněji a že se kolem motáme velmi pomaloučku a opatrně. Ale nakonec v půl desáté přece jen došlo i na odchod. Pomalu sestupujeme dolů k řece a kocháme se výhledy. To, co jsme viděli včera při sestupu, se nám teď ráno ukázalo v plné šíři a hloubce. Než to k poledni zahalí mraky, nabízejí se nám série kýčovitých obrázků, jeden malebnější než druhý. Pak ale zalezeme hluboko do údolí a začneme se zaobírat jinou myšlenkou - koupáním. Řeka pod námi se řítí kaňonem jako splašená, sluníčko krásně svítí, tak kdo by odolal? Sice jedno z pravidel do Nepálu znělo "kdo se umyl, onemocněl", ale to nelze brát úplně doslova. Takže dobrou hodinu a půl jsme strávili pozorováním řeky a cachtáním.
Cesta dál se opět výrazně odlišuje od trasy vytyčené na mapě. Ta tvrdí, že od řeky máme stoupat 500 metrů vzhůru, nemluvě o tom, že bychom ji měli napřed přebrodit. Skutečnost je ale jiná. Kousek níž je most, za ním cesta pomalu stoupá po vrstevnici, prochází skrz vesnici Tsutsulung až na vyhlídkový bod nad soutokem řek Hunka Khola a Shore Drongha. Vpravo od nás je na návrší pěkně viditelný Gudel, ale co lepšího, před námi je díra jak do … Na protější stráni se rozkládá Bung, kam patříme. Je to okamžik zvláštně rozpolcený. Na jednu stranu je člověk rád, že se dohrabal až sem, že vidí, kudy má jít dále a zároveň ho bere hrůza, co vše ještě bude muset udělat, aby se dostal tam, kam dohlédne. Však se to také neobejde bez porady, jak dál. Faktor času - je teprve půl třetí - zvítězil nad leností a jdeme dolů. Podle jednoho šerpy, kterého jsme potkali nahoře, má být v Bungu několik lodgí, takže se pokusíme v některé nalézt nocleh a též check point.
A opravdu. Ne v některé, ale hned v té první jsme se ubytovali za 20 Rp a za dalších 60 Rp máme slíbený dalbhátek. Před osmou definitivně přijde povel jíst, takže následujících 15 minut se ozývá jen chrochtání nás hladových prasátek nad svými korýtky. Já, Dana a Pavel jsme své porce nedojedli. Nešlo to. Bude i k snídani.

-nahoru-

Bung

Kdo by to byl tušil, dneska jsme trochu zaspali. Ten včerejší odpočinkový den nás poněkud rozhodil, všichni se potácejí a úpí. Ale nakonec v půl osmé se konečně vybatolíme. Cesta je o dost lepší, než jsem čekal. Podstatná část skrz vesnici vede v pravidelných intervalech ve stínu vegetace. Navíc jsme objevili Pumori lodge, v níž byl krám a v něm plechouty coly. To víte, že jsme si dali, i já, a to piju colu tak jednou za dva měsíce. Teprve až se všichni vymlsali, vyrazili jsme dál. Máme to dneska docela prásk. Z 1465 m do 3085 m a ještě něco na druhé straně k nějaké vesnici do lodge.
A tak tedy šlapeme. Cesta je to pěkná, není moc horko, loučky kolem jsou přece jen méně zamořené havětí a v závěru dojdeme do vyloženého lesa mytág, v němž některé stezky připomínají ze všeho nejvíce chodníčky pro skřety. Jsme unavení, ale mám-li mluvit sám za sebe, mně se tu líbí, ale já jsem mula, a tak můj názor není zcela relevantní. Význačných bodů na trase bylo jen pár. Tak předně jsme viděli, jak se zde obdělávají políčka a Hobřík vyfotil místní zápřah. Obešli jsme si zatím největší chrámový komplex a dále jsme pak udělali něco pro své sebevědomí a předešli jsme čtyři plně naložené šerpy. Bohužel nám tato vzpruha dlouho nevydržela. Buldok se zeptal na váhu jejich košů a 60 kg je něco, co by mě bezpečně zastavilo i na rovině.
No a pak už jen sedlo s domečkem plným bordelu a první praporky, nebo lépe jejich zbytky. Byli jsme tam v 15 hod. a zdrželi jsme se sotva 10 min. Cesta dolů je na druhé straně mnohem výstavnější. Po hodinovém sestupu se začínáme rozhlížet po nějakém nocování. Kolem jsou mraky, noc na krku. Není divu, že jsme vtrhli do první lodge, kterou jsme viděli. Je to špinavá díra a domorodec vypadá jako šizunk, ale je to střecha nad hlavou a nikdo se od ní někam dál dolů kopcem nehrne. Poslední naděje mi svitne, když se přivalí výprava Australanů, které jsme viděli na druhé straně sedla. Jsou tři, věci jim tahají šerpové… Vypadají, že právě tato lodge je jejich zamluvená, takže se rychle chápu batohů a pokouším se strhnout ostatní, ale nepovede se. Nakonec Australané táhnou dál a my se jdeme zabydlet.
K jídlu jsme chtěli mít polévku a brambory, ale polévka není. Nevadí, máme vlastní instantní čínskou. Po polévce jsme drželi černou hodinku do půl sedmé, kdy nám paní kuchařka přinesla naše brambůrky. Byly moc dobré, chlapcům se vybavilo naše půlnoční dobrodružství v Káthmándú a noční placky.

-nahoru-

Naji Dingma

Dneska se nám nepodařilo moc toho vidět, jen jsme ťapali a ťapali a ťapali… Od rána od 8 hodin do 10 dolů k mostu, u kterého měla být koupačka. Místo toho 40 m pod námi hučela Niagara. Potom nahoru na sedlo, poslední před údolím nad Luklou. Tam jsme byli v půl třetí. A pak zase dolů najít si něco na noc ve vesnici Kharte. Podle mě bychom měli jít spíš nahoru, provést aklimatizační výstup na Zatrwa-la, ale ostatní se příliš zhlédli ve vidině Namche Bazaru a jeho civilizačních vymoženostech. A tak zvítězila lenost nad strategií aklimatizace. Je pravda, že se stydím, že jsem dopustil takové odchýlení od mých zásad, ale proti sevřenému jednotnému šiku čtyř zatvrzelých lenochů neudělám nic ani já.
Kharte se sice na mapě tváří, jak není blízko a na vrstevnici, ale ve skutečnosti je to dolů někam k 2050 m a pak zase nahoru. Cestou postupně přepadáme šerpy a přemlouváme je, aby Kharte bylo už za rohem. A ono pořád nic a pořád nic. Zoufale se vlečeme po cestičce pořád výš a kolem nás je mlha a mrak, jako ostatně celý den. Nakonec dojdeme na křižovatku, kde je to po vrstevnici a nebo hranou kopce vzhůru. Reflex a kompas mi velí nahoru, ale procházející skupinka šerpů se dušuje, že nikoliv, že prý 15 minut po vrstevnici je lodge.
A opravdu. Domečky se pomnožily a hned ten první by se nám moc líbil k bydlení. Co vás budu napínat, ubytovali jsme se na zemi v šerpské restauraci a objednali si večeři. Aby také ne v půl šesté večer, v teple a v rodinném prostředí a hlavně po docela slušném prásku. Sedm set metrů dolů, 1200 m nahoru, zase 1150 m dolů a dalších 550 m nahoru.
Čaj byl sladký s mlíčkem, a to ještě nebylo nic proti bramborům. Po technické stránce to bylo nesmírně jednoduché, pouhé brambory, osmažené a osolené, ale byly úžasné. Všichni se předháníme v komplimentech a Pavel si dá dokonce i přídavek.

-nahoru-

Kharte

Tak jestli jsem toho o včerejšku mnoho napsat nemohl, tak o dnešku se mi toho ani moc psát nechce. Tak předně jsme líní jako vši. Ono je možné, že ne každý to vidí stejně jako já. Pravděpodobně mě strhají, že to není pravda, že jsme přece celý den šli a šli, tak o co mi jde. Ale já vím, co je to platné, když na mapě jsme se téměř nepohnuli, a to mi Hobřík s Danuškou na přeskáčku tvrdí, že chtějí na Island Peak a div že se neptají, kdy už tam budeme. Kromě toho jsme se dnes dost rozežrali. Každá chatrč u cesty je nám pastí. Uznávám, že poprvé to snad ještě mělo jakousi podstatu v snídani, ale to ostatní bylo jen čiré obžerství. A nejhorší je, že jsem se i já zapojil a u jedné takové chajdy jsem nakoupil nějakých koleček a zeleniny a polévku uvařil.
No a to je vlastně všechno, protože naše večerní ubytování je plně ve stylu celého dnešního dne. Neříkám, lodge je to pěkná, čistá, jenže spíš než Nepál jsou to podle komfortu Krkonoše. Teplá sprcha, postele s bílým povlečením, telefon, mobil, evropské jídlo… Nechci nikomu sahat do svědomí, ale proč potom Nepál? Ještě že my s Danuškou bydlíme trošku lépe, tj. přímo v hlavní místnosti - ložnici, kuchyni a jídelně zároveň. Zbytečně se tu motají ostatní ubytovaní, ale to je jen pohled z mé netolerantní strany světa.
Co dodat? Pro mě není návštěva Nepálu ani velmi drahá odtučňovací kůra, ani trénink na přežití po katastrofě globálního charakteru. Proto se rád najím místních specialit - banánů (ne moc sladkých), preclíků chuti českého langoše, kukuřicí, singapurskou colou, "typical sherpa food like shit" - jak to výstižně nazval Buld. To jsme stláskali poté, co jsme sestoupili od lodge na hlavní trekovou trasu Jiri-Lukla-Namche Bazar a podobných fast-foodů začalo být opravdu hodně. Začalo být hodně i ostatních turistů. Ti nás hojně častovali pochvalnými slovy, když viděli, kterak máme na batozích přidělané "crampons". Bohužel opět počasí nepřálo výhledům, chodíme neustále v mlze a mracích. Po celodenním přežírání po úbočí hory, kdy už už jsem očekával Luklu a internet jsem nechtěl pohrdnout hot shower v lodgi (kterou mimochodem vybral David), abych mohl v klidu spát a nebudil se vlastním smradem. Tak. No, o moc víc než David jsem o dnešku nenapsal, ale my fakt šli a šli a šli. (Buri)

-nahoru-

Namche Bazar

Snídaně je roztomilá, ale i ta jednou skončí - v 7.30 nás matka příroda volá. Dnešní trasa patří v Nepálu tam, kam v Praze patří Karlovka, Karlův most a Staroměstské náměstí, tedy k nejfrekventovanějším a nejkomerčnějším místům vůbec. Abychom tomu čelili, jsme zde na samém počátku sezóny a začínáme pěkně brzy z rána. Podle toho to také vypadá. Kolem nás se roztahují umělohmotné stolečky, židličky, skleněné krychle, aby turistu neofouklo a všude se zuřivě staví… Vůbec mě nemrzí, že to nevidím v plném provozu. Po pár hodinách dorážíme na check point neboli ke vstupu do národního parku Sagarmatha. Pro paštikáře hlásím, že obejít by to šlo jedině řekou a přiznávám, že detailně jsem to nestudoval. Samotnou bránu hlídají vojáci ozbrojení velmi nepěkně vypadajícími automatickými karabinami. Být trošku masivnější, tak řeknu, že jsou to lehké kulomety. Ale průchod je bez komplikací.
Od strážnice už cesta vedla jen a jen horami a záplavou turistů. Snažíme se mít tento úsek co nejrychleji za sebou. A povede se nám to. Ve tři hodiny stojíme mezi prvními domky Namche Bazaru. A nestačíme se divit. Člověk si vybere cestu do toho nejhustšího sakra lesa a ono je tu Káthmándú.
Přiznám se, že napoprvé jsem dost v šoku. Kluci šli trošku napřed, teď sedí v i-café a pokoušejí se podat o nás zprávu a my s Danou hledáme, kde hlavu složit. První lodge nám ukáže, co tak můžeme čekat. Papundeklový domeček, vše vrže, nedoléhá a je to za 100 Rp na osobu. Tedy při příchodu. Když zhrzeně odcházíme, je to už za 50 Rp. Nakonec skončíme v Moonlight Lodge, také z papundeklu, také za 50 Rp, ale pohromadě a na konci chodby s dveřmi přímo ven. Ostatní dointernetují - nejde jim spojení, tak nechají naši zprávu jen v sent items - a jdou za námi: navigujeme se přes vysílačky. Všichni společně pak vyvrhneme batohy, zamkneme pokoj a vyrazíme do "města". Nakupujeme čokoládky, polívky, čaj, housky, sýr - prostě mlsáme, jak to jde. A potom zlatý hřeb - jdeme do hospody na yak steak. Hospodu najdeme pěknou, ale steak je osmažená placka mletého masa s kořením, co nás pronásleduje od Káthmnándú a není nic moc. S Pavlem to statečně schroupneme, ostatní mají pečené maso nebo taštičky. Na tom putování, co máme za sebou, se jedná o první takové posezení a poklábosení. Po osmé se konečně zvedneme a jdeme na naší lodge bydlet. Buldok si ještě odskočí pro nové zprávy ze CNN.

-nahoru-

Namche Bazar - údolí řeky Bhote Kosi

Dnes se tedy Buldokovi povedlo něco, o co mu jde od samého začátku - demoralizovat výpravu do úplného rozkladu. Hlášení pro nervózní dnes vyvolalo tak upřímný smích, že jsem podobný neslyšel už opravdu hodně dlouho. A do toho pravidelně docházejí domácí a ptají se, kdy že ráčíme vypadnout. Odpověď je standardní - za hodinu. To vydržíme říkat do čtvrt na jedenáct. V 10.45 jsou baťůžky venku na kameni, místním jsme za ubytování zaplatili 250 Rp, jak jsme usmlouvali. Přijali je, jako bych jim podal chcíplou žábu.
Teprve kolem dvanácté hodiny se nám podaří se vypakovat z pasti zvané Namche Bazar a jít dál. A stojí to za to. Vřele doporučuji, aby si ti, kdo netouží po internetu či evropském chlebu našli ubytování v údolí řeky Bhote Kosi. Je úžasné, klidné a teď na podzim mi připomíná výlety v babím létě u nás doma, jaké jsem už tři roky nezažil. Tímto údolím jsme se pomaloučku propracovávali až k 3900 metrům výšky. Je zima, fouká, létají cáry mlhy, prostě naprostá pohoda. Všichni si oblečou snad všechno, co mají, aby se trošku zahřáli. Ale vše lze překonat, takže již za 40 minut papáme polívčičku a těšíme se na vrtulky s omáčkou a probíráme, co dál. Doktor straší, že v 5200 m spát nebude. To je výsledek vynechaného Zatrwa La. Jestli to spíš není výsledek jeho studia o horské nemoci? (Buri) Daně se dělá špatně a bolí ji hlava, což nám půl dne tají. Dave ji chce vyléčit práskem do pěti tisíc a zpátky, což mě přijde jako očividné pouhopouhé dohnání časové ztráty, hazardní aklimatizace a ke všemu je asi půl čtvrté odpoledne. (Hobra)
Po večeřičce při čaji ještě chvíli pozorujeme oblohu - nejsme s to určit ani jedno souhvězdí.

-nahoru-

Judgment Day

Ráno pak bylo studené tak, že jsme se nepohnuli, dokud k nám nepřišlo sluníčko. To nám konečně nalilo trošku elánu do žil a kromě něj i adrenalinu. Danu po ránu bolí hlava, a tak dostávám nápad na aklimatizační den - tj. výstup na lehko na bezejmenný vrchol 5003 m a následný přesun tak 200 výškových metrů již s batohy a tam spát. Jenže známý lenoch Buldok se postaví proti. A protože líných je v naší výpravě drtivá většina, je patrné, jak to dopadlo. Nijak mě to netěší a rozhoduji se, co dál. A hledané řešení je tak prosté a logické - složím chief commanderovskou funkci. A když jsem v tom, tak i kuchaře a navigátora, prostě seru na vás, jdu domů.
Cestou nahoru jsem tento nápad stále probíral, jestli ano nebo ne, ale když jsme se po cestě zastavili na čaj a v závěru, když jsme opouštěli vesnici, nám domácí navrhnul děcko jako průvodce, což jsem odmítnul, ale doktor to ihned přijal, bylo rozhodnuto. Já přeci nemám zapotřebí, abych v KAŽDÉM rozhodnutí musel nejprve svést s někým boj! Takže toto je můj poslední zápis, od zítřka si už nový CH.C. - ať to bude kdokoliv - musí poradit sám.

© Dave


Vesnici jsme nalezli opuštěnou, jak nám bylo řečeno. Dnes výše nepůjdeme, neb jsme nejen líní, ale ne všem je dobře. U opuštěného baráčku jsme postavili stany, uvařili polívku a ve zbytku času vyrazili do okolí. David si prásknul nějaký vrchol nad námi, Buri zůstal ve stanu a my ostatní jsme uspořádali malou průzkumnou výpravu po trase zítřejšího výstupu k jezeru. To jsme i nalezli, ale bylo vyschlé. Cestou zpět padla mlha, až jsem měl obavu o návrat. Dnes vaříme sami. Postupně začalo pršet, pak trochu i sněžit a v noci už mrzlo.

-nahoru-

Mráz přichází z Kremlu

Ráno je sice jasno a slunečno, ale voda v lahvích je zamrzlá, okolí pokryto sněhem a na stanech je námraza. V Davidovi přes noc uzrálo pevné rozhodnutí a předává psaní deníku, mapy a symbolickou vařečku zřejmě jako indicie náčelnické funkce. Takže nyní tomuto tukanímu výletu velím já, doktor Buldok, dokud tuto putovní funkci ode mne zase někdo nepřevezme.
Dnes bychom rádi přelezli Renjo Pass, což je nějakých 950 m stoupání z našich 4400. Začátek jde poměrně slušně. Hobra sice funí o sto šest a pořád si stěžuje, že nemůže, ale včera objevené jezírko zdolal jako první. A Buri hned následuje. Ostatní se sunou tempem pomalým, ale jistým. Užíváme si krásných výhledů na okolní zasněžené vrcholy a fotíme, co se dá. Ve 12 hod. jsme u druhého jezera ve 4920 m. Davida sice od rána bolí hlava, ale to přikládám spíš prochladnutí, neb chodí prostovlasý a další příznaky nemá. Zato Pavel, zřejmě poučen z mé přednášky v hospodě, se rovnou hlásí o tabletku diluranu. Chci ještě pokračovat ve výstupu, protože Gokyo - vesnice na druhé straně sedla - leží níže než místní jezero. Dostáváme se sedlu na dohled, pokud za to považuji 300 výškových metrů, ale chybějící čas a zhoršení Pavlových potíží nás nutí sestoupit zpět k jezeru. Dopuji Pavla ze své zásobičky jedů. Zatímco vaříme čaj a pojídáme dobrůtky, Pavlovi se udělalo lépe, takže sestup níže nepovažuji za nutný. Kvůli úplnosti zaznamenávám Davidův návrh na další sestup.
S večerem se opět přihnaly mraky, ale ty zase odvál vítr, takže se nám naskytl pohled na okolní štíty tyčící se nad jezírkem. S posledním světlem dojídáme Hobří porce kolínek s houbovou omáčkou, takže dokonce i zbylo. A s teplotou pod bodem mrazu jdeme spát.

-nahoru-

Renjo Pass

Už od večera jsem se nemohl dočkat rána. Částečně kvůli očekávané zimě, ale hlavně obavou o zdravotní stav přátel. Pavel má příznaky jako z učebnice a i ostatním je všelijak. To dokonce i nezmar Hobra si stěžoval na bušení ve spáncích. Buldok z obavy o mé zdraví (či život?), mě poté, co už asi tři hodiny spím jak zabitej po výtečné pilulce stilnoxu vzbudí a musím si s ním povídat. Pouštíme si hudební výběr z minidisku a žvaníme, až nám je vynadáno od sousedů, ať nerušíme noční klid. (Buri) Já nespal celou noc a rozhodně to nebylo kvůli nočním hovorům. (Hobra)
Ráno je stan promrzlý skrz na skrz. Teploměr ukazuje -7 C. Vaříme čaj, ale hlavně čekáme, až sluneční paprsky dopadnou na naše ležení a rozproudí naše ztuhlé organismy.
Tak snad konečně dnes. Pavel se dle svých slov cítí jako po osmi pivech a ten jistě ví, o čem hovoří. Davida bolesti hlavy neopustily, ale pochodu jsou schopni vši. Vzhůru na Renjo Pass! U jezírka potkáváme osamělého německého trekera, který nás odrazuje od výstupu, že nyní už stihneme jen mlhu a žádný výhledy. Při zmínce o AHN dodává, že během posledních 14 dnů zemřelo v této oblasti na AHN pět trekerů včetně jednoho šerpy. Tady nad 5000 m cítíme každý krok. Deset kroků, pauza, vydýchat se, dalších deset kroků. Jdeme pomalu, ale pořád jdeme. Nejvíc mne hnala vpřed snaha spatřit ještě něco z výhledů na Everest dříve, než vše zahalí mraky. Ve 13 hod. jsme na Renjo Passu a během 45 min. doráží i Dave s Danou. Mlha se naštěstí nekoná, takže se naskýtá pohled na Everest, Lhotse a další vrcholy zahalené v bělostných oblacích. S prstem na spoušti čekáme na správný okamžik a nakonec jsme se dočkali. Jeho Veličenstvo Everest vykouklo na chvilku z oblaků - společná fotka bude. S trochou počítačové retuše bude jako z reklamního prospektu.
Sestup do Gokya je už v mlze, fouká ledový vítr. Ani jsme se nemuseli moc přemlouvat k ubytování v lodgi. Ve společenské místnosti se několik Nepálců choulí kolem dýmajících kamen. Aspoň že zde nemrzne, když už tu není teplo. Objednáváme večeři a rozebíráme, jak uskutečnit přání Dany, Davida a Hobry zdolat ve zbývajícím čase Island Peak.
Já s Burim si bereme kotlík, sóju, benzíňák. Ostatní vrátí něco z lékárničky a zase něco dostanou, vitamíny na půl. Tato mapa bude naše a tahle horší stačí vám. Kontrolní místa budou v Namche, při vstupu do parku, a když tak v Jiri. My za šest dní oběhneme celé údolí Solu-Khumbu a do Namche dorazíme v neděli kolem 21 hod. o čelovkách, tak tam na nás čekejte. Pro vidinu šestitisícovky se i hory přenáší. Vypadalo to, jako když chcete z jednoho tvora vytvořit dva nové jedince s tím, že některý orgán mu bude chybět nebo jich bude mít jen půl.

-nahoru-

Pod Cho Oyu

Po ránu je klid až podezřelý. Hlavní překážkou ambiciózního podniku se ukázaly zdravotní potíže hlavních zúčastněných. David a Dana vyrazí vyléčit si své třeštící hlavy sestupem o pár stovek metrů a my zbývající se vypravíme k base campu pod Cho Oyo. Hobra je viditelně zklamán, neboť je to pro něj jen slabá náplast za vidinu šestitisícovky.
Další cesta probíhá bez výrazných zdržení. Vpředu se jako chrt žene Buri, který se těší na návštěvu base campu snad již od Náchoda a za ním vlaji já a s odstupem funí Hobra. Výhledy jsou fantastické. Ledovec Ngozumpa, Cho Oyo s přilehlými "nevýznamnými" šesti a sedmitisícovkami, za kterými je už Tibet. V dáli viditelné ojedinělé laviny a všudypřítomný hukot neviditelně se pohybujícího ledovce. O jeho vytrvalé činnosti svědčí větší či menší trhliny na cestě nad ledovcem a občasné padání kaménků ze srázu dolů. V jednu hodinu jsme u cíle, Cho Oyu doslova na dosah. Pod slunečními brýlemi se ve stěně Cho Oyo objevují namodralé ledovcové plotny, které jsou jistě noční můrou každého horolezce. Nad tím visící ledové seraky, hrozící každou chvíli se utrhnout a smést vše v cestě. Vydrželi bychom tu dlouho, ale zpáteční cestu nám nikdo neodpustí. Toto bylo nejkrásnější místo a čas našeho pobytu v Nepálu. (Buri) Někde tady jsem se vyrovnal se zklamáním z nedosaženého Island Peaku. Někdy méně je lepší než více, že jo? (Hobra)
V 16.30, opravdu vyčerpáni pochodem, jsme opět v lodgi. D+D ještě nedorazili, a protože dveře k vytouženým spacákům jsou zamknuty, tak večeříme. O nemilé rozptýlení se postaral hlučný Němec, kterému není pořád něco vhod. Nakonec D+D dorazili, takže uléháme, ale ve vedlejší místnosti ne a ne chytit kamna. Nejvíc nervózní je Pavel, protože si vylosoval lůžko na zemi, takže se cítí zcela oprávněně ohrožen udušením z unikajícího CO.

-nahoru-

Gokyo Peak

Noční výstup na Volovec neboli svítání z vrcholu Gokyo Peak jsme odpískali už včera. A plánované časné vstávání dopadlo též neslavně. Vstali jsme až v 6.15. Vaříme čaj a polévku, což se ukázalo být pro vařič téměř nadlidský výkon a náš odchod oddálilo o další hodinu. V 8 hod. jsme konečně na cestě. S Pavlem jsme nasadili zběsilé tempo a za 65 min. jsme zdolali 5350 m vysoký Gokyo Peak. Cestou jsme předběhli nekončící davy výhledů chtivých turistů, a to i těch, kteří se dokázali přinutit vstát do mrazivého rána. Na vrcholu nejsme rozhodně sami, ale místa je dosti pro všechny. Po chvíli přisupěl Hobřík a za další hodinu tu jsou D+D, zřejmě vědomi si toho, že jim nemá stejně co utéct.
Krásné bezoblačné počasí umožňuje výhledy k severu na Cho Oyo, na východě se tyčí majestátní Everest s Lhotse a dalšími méně významnými vrcholy. Dole v údolí vidíme Gokyo jako shluk několika baráčků na břehu tyrkysově modrého jezírka. A hned vedle baráčků jako šedivý jazyk směřuje do údolí ledovec Ngozumpa. Až při pohledu z vršku vidíme, že od naší lodge ho dělí sotva pár metrů. Cíl 12. polární výpravy byl dosažen. Fotíme se v expedičních tričkách s Everestem v pozadí. Pól byl dobyt.
Navíc mám při pohledu na naše batohy pocit, že bychom všichni zasloužili ještě označení šerpa či porter. Občas mě štvalo, když nás zdravil západní turista slovem "namaste". Což jsem nějaký Nepálec? Jinak je třeba konstatovat, že 12. polární expedice se potýkala na strastiplné cestě s mnoha překážkami v podobě rýžových polí, neprostupné džungle, vytrvalých dešťů, zákeřných živočichů a neznámých chorob a na pokraji fyzických a psychických sil zdolala kýžený vrchol. Od nynějška se budeme jen vracet a přibližovat domovu.
Vyfotili jsme, co se dalo a tempem opět se podobajícím běhu jsme se vrátili do lodge.
Nyní nás čeká obtížný úkol - balení na prostoru 2 x 4 m. Jednotlivě vstupujeme do našeho kutlochu, abychom se po patnácti minutách dřiny vypotáceli se sbalenou kuličkou. Ve 2 hodiny konečně vyrážíme směrem k Phortse a dál se uvidí. Opouštíme Gokyo, necháváme za sebou i ledovec Ngozumpu, ze kterého vytéká divoká horská říčka, podél které scházíme do údolí. Prošli jsme vesničkou Machhermo, kde v r. 1974 sežral yeti několik ovcí a napadl i nepálskou ženu. S odpolední hodinou se opět přihnaly mraky, takže výhledy nejsou žádné. Když už to vypadá na tmu a sestup o čelovkách do vesnice Dole, kde jsem plánoval ubytování, objevujeme lodge s názvem "Holiday Inn". Kdy se vám poštěstí spát v jednom z nejluxusnějším hotelů na světě?
Uvařili jsme spousty čaje a příjemně povečeřeli z nabídky místní kuchyně. Hlavní náplní dnešního večera ale byla diskuse Hobříka s Davidem. Ještě že nebyl po ruce alkohol. Na čtvrté stadium by došlo a stolečky by pánové rozštípali na třísky.

-nahoru-

Pengboche

Vstáváme s východem slunce. Vítají nás krásné výhledy do okolí, hory nasvícené v ranním slunci, vše pokryté jinovatkou. Na zápraží jsme uvařili čaj a snídaňku, pohodlně se usadili do křesílek a obhlížíme okolí. Je tu krásně, vydržel bych jen tak sedět, ale všechno má svůj konec. S příchodem prvních turistů z údolí jim necháváme naše křesílka a sestupujeme.
Dnes se chceme přesunout do Pengboche. Kolem 13 hod. jsme u samého ústí údolí. Cho Oyu nám už dávno zmizela za horizontem a před námi se tyčí Thamserku se svými 6618 metry. Přešli jsme přes říčku. Na tomto místě nezávisle na sobě jsme měli všichni stejný nápad. Uvaříme si oběd. Nijak jsme nešetřili surovinami, takže sóji s kaší je plný kotel.
Oběd je již dávno hotov a D+D nikde. Vyrážím je hledat. Místo nich jsem potkal jakousi sympatickou slečnu, i když věkově by se hodilo i označení mladá paní či dáma. Snaží se ze mne vytáhnout nějaké informace odkud a kam že se chystám a jestli nevím o někom, s kým by mohla překročit Cho La Pass. Bohužel, zrovna se odtamtud vracíme. Bohužel říkám proto, že slečna byla velmi sympatická a pěkně se s ní povídalo. Potom jsem si ale uvědomil, že stále v ruce svírám lžíci, kterou jsem před chvíli ochutnával ze společného jídla a jestli se rychle nevrátím, tak toho na mne moc nezbude. Snažím se ukončit hovor a zároveň schovávám lžíci za záda, abych nevypadal jako blázen, co s lžící pobíhá po lese.
Se slečnou jsme se ještě jednou o chvilku později v nedaleké lodgi. Velmi se smála, když se vlastně celá diskuse točila kolem toho, jak se těšíme domů a na pořádný jídlo a pivo. A tak jsme získali známou z Kanady, která - doufám - někdy zavítá do Prahy. Povídalo se s ní opravdu příjemně a navíc nám poskytla velkou pomoc: alespoň na chvíli zahnala již značně rozbujelou psychickou únavu. Jo, byla to po dlouhý době docela sranda. Když jsme se představovali, znělo to jak Beatles po třiceti letech: George, Paul, Martin...
Při rozprávění jsme málem zapomněli na odchod, takže je to opět sprint. A když už to vypadalo, že nás nic nemůže zdržet, tak jsme ještě rusko-anglicky porozprávěli s trojicí Ukrajinců, ze kterých vypadlo, že se taky chystají na Cho La Pass. Při pohledu na korpulentní Ukrajinku se cítíme poněkud zahanbeni. Jestli by tam vylezla tahle osoba, pak už kdokoliv. Stezka do Pengboche vede vysoko ve stráni údolí, na jehož dně protéká na první pohled neškodná říčka. Na protějším svahu je viditelné Tengboche a za ním vrcholky Thamserku, ale to vše se o chvíli později ponořilo do mlhy. S posledními zbytky světla jsme dorazili do Pengboche. Lodgí všude, že si člověk ani nemůže vybrat. Nějak jsem neměl sílu obíhat a hledat, jestli by nebyla nějaká o 10 Rp levnější. Hlavně se mi líbila hned ta první, do které jsem zašel. Sice poněkud tmavší, ale hlavně byla postavená kolem stromu. Koruna se již asi dávno změnila v popel, ale mohutný kmen byl jádrem, kolem kterého Nepálci vybudovali dvoupatrovou budovu.

-nahoru-

Pengboche - Dingboche - Tengboche

Od samého rána je mlha. A to jsme dnes chtěli dojít do Dingboche, odkud mají být výhledy na Lhotse Shar, Island Peak a další vrcholy. I přes nepřízeň počasí a tomu odpovídající nechuť ostatních k pochodu jsme vyrazili. Při cestě jsme shlédli gompu v Pengboche, která evidentně nikoho nenadchla. D+D jsou zřejmě natolik rozladěni, že nás o chvíli později opouštějí a vracejí se zpět do Pengboche. I my ostatní se vlečeme dál z posledních sil. Tak akorát plánujeme dojít do Dingboche, co kdyby se počasí zlepšilo, dát si milk coffee a zpět.
A vlastně by to i tak proběhlo. Dorazili jsme do Dingboche, Island Peak ani Lhotse Shar nejsou vidět ani náhodou, jen Ama Dablam chvílemi vykukuje mezi mraky. Usadili jsme se u stolečků před lodgí stejného jména jako za mraky schovaná hora, co kdyby náhodou vykoukla, tak ať ji máme rovnou na mušce.
Už mne ani nebaví se ptát místních, k jaké že kastě patří. Tady je to samý šerpa. No, zkusil jsem to. A on žádný šerpa, je to Tamang! Listuji v průvodci a nacházím zajímavou charakteristiku lidí tibetského původu a hinduistického vyznání, kteří se vyznačují neméně zajímavým tradičním šatem. Onen asi 50letý pán se nenechává dlouho pobízet a rád by se pochlubil tradičními oděvy. Bohužel vše je zamčeno pod zámkem a klíč je v držení jeho paní, která vyrazila kamsi do hor. A tak ukazuje aspoň klobouk a la kovbojský stetson. Nejdřív jsem myslel, že se příliš zhlídnul v Dallasu, protože byl od těch amerických k nerozeznání, ale opakovaně nás ujišťuje, že je opravdu tradiční. Zřejmě přírodní podmínky a evoluce dá vzniknout stejným funkčním tvarům. Když jsme vyčerpali etnickou otázku, vrhli jsme se na poznávání okolních hor. Pojmenoval nám všechny viditelné vrcholky, uvedl na pravou míru náš omyl, neb jsme Lhotse Shar považovali za Island Peak, a ukázal nám Matku s dcerou čili Ama Dablam. V nepoměrně lepší náladě se vracíme zpět. Vyzvedli jsme spící D+D v lodgi a pokračujeme do Tengboche.
V Tengboche se nachází gompa s klášterem, v němž jsou na rozdíl od jiných ubytováni i mniši a celé je to nejdůležitější buddhistické centrum oblasti. Tomu bohužel odpovídá i stupeň komerce. Navštívili jsme informační centrum, kde nabízejí video prezentace, přednášky, upomínkové předměty a paní za pultem vypadají, že jsou prosyceny láskou k bližnímu až do morku kostí. Asi to překročilo únosnou mez, neboť D+D se vrhají po mapě a hledají, kam se před všudy přítomnou komercí schovat. Když zjistí, že až do Jiri jí neuniknou, opět upadají do letargie.
Ještě před večeří jsme vyrazili na krátkou prohlídku gompy. Modlitby se konají buď časně ráno, nebo ve 4 hod. odpoledne, což jsme už zmeškali. Zítra ráno zajdeme na veřejnou modlitbu, ale teď máme hlad. Nepsané pravidlo říká, že s ubytováním si zároveň objednáte něco k jídlu, tak si v naší lodgi dáváme dvě jídla pro tři (po dlouhé době opět dalbhat). Bylo to hlavně kvůli ceně, neb je tu draho. Mezitím už jsme se těšili na kolínka s rajskou omáčkou, která jsme si uvařili na pokoji.

-nahoru-

Tengboche - Namche Bazar - Monja

Po dlouhé době vstáváme v nekřesťanskou hodinu - v 5.30 hod. Při pohledu z okna našeho pokoje vidíme ve vycházejícím slunci třpytící se vrcholky Everestu, Lhotse, Lhotse Shar a Ama Dablam. S foťákem vybíhám ven a fotím, než se opět přiženou mraky.
V 6.30 začíná veřejnosti přístupná modlitba, což byl pravý důvod brzkého vstávání. Pro příchozí je v gompě vyhrazeno místo podél pravé stěny, kam se usadilo asi 50 návštěvníků. Uprostřed sedí šestice mnichů zahalených do vínových hábitů a drmolí své modlitby. Střídavě to prokládají usrkáváním z konvice milk coffee, pokašláváním a posmrkáváním. Evidentně ani takovéto světské potíže se jim nevyhýbají. Když jsme o 45 minut později opouštěli chrám, okolní hory byly už opět skryty za bělostnými oblaky.
Na nic jsme nečekali, sbalili se a vyrazili směr Namche, kam se těšíme už téměř od Náchoda. Ještě ale zbývá cesta: ono to vlastně bylo jako vždy nahoru dolů, nahoru dolů. Jediné, co se mi z této cesty ještě dnes vybavuje, je velké množství jaků, kterým musíme uhýbat, předbíhat je a nadbíhat. Stanovili jsme si harmonogram činností v Namche, hlavně na nic nezapomenout (výměna peněz, zakoupení pochutin v místní pekárně, návštěva obchůdku s Marskami a sušenkami, prodej plynových bomb, návštěva vyhlášeného sobotního bazaru, odeslání mailu z internetové kavárny). Do toho se ještě vtěsnalo zakoupení několika pohledů, kulichů z pravé jačí vlny, několika sýrů, které jsme obratem snědli, a navrch malá večeře v šerpské restauraci. Vůbec nezakrývám, že naše část výpravy toho má už dost a nepokrytě se těší do KTM.
K večeru jsme dorazili do lodge v Monje, jak nám doporučoval český průvodce, kterého jsme potkali již při výstupu před devíti dny. Prý tu mají extra ceny, stačí říct správci, že jsme "czech turists". A opravdu: sleva na 30 Rp místo 50 Rp je příjemná. Poněkud protáhnul obličej, když jsme prohlásili, že "no dinner, only sleep". Stejně jsme si nakonec objednali big pot coffee a D+D měli i něco k jídlu. A tak jsme tak seděli venku před lodgí. Teplo sice nebylo, ale vydrželi jsme a pozorovali noční oblohu. Pavel zde poprvé lokalizoval souhvězdí Velkého kosočtverce a to teď ho provází, kdykoliv zakloní hlavu a pohlédnu vzhůru ke hvězdám. Jinak mohu říci, že v nepálské noční obloze jsem se vůbec nevyznal a rozhodně jsem nebyl orientován místem, časem ani prostorem.

-nahoru-

Monja - Lukla

Jediné, co nás ráno popohání, je představa, že se každým krokem přibližujeme domovu. Náš Tukan trek se, jak se zdá, definitivně rozpadl na dvě části. My "nice boys" jsme vyrazili napřed dát si snídaňku, zatímco D+D si jdou svým vlastním tempem. A tak sestupujeme stejnou cestou, kterou jsme před více než týdnem sami kráčeli vzhůru. Proti nám se šinou davy trekerů, v jejichž tvářích se zračí nadšení z očekávaných zážitků a chuť vylézt tak vysoko, jak jen to půjde. Až nyní jsme pochopili, proč jsme před týdnem neviděli ve tvářích sestupujících to nadšení, se kterým jsme šli do hor sami. Bylo to krásný, ale máme toho taky dost.
O tom, kam se budou naše cesty ubírat, rozhoduje někdy slovo vyřčené v pravou chvíli, jindy osudové setkání. A o tom, že nepůjdeme do Jiri, rozhodl nám již známý průvodce jakési brněnské agentury. Potkali jsme ho téměř tam, kde před devíti dny. Vracel se s novou partičkou lidí tentokrát šplhat po skalách. Když zjistil, že máme namířeno do Jiri, prohlásil nás téměř za blázny. Taková ztráta času a navíc ještě pokračování z Jiri do KTM autobusem. Patří to sice ke koloritu, ale jinak prý nic moc. Při troše štěstí zítra máme letadlo v Lukle a večer už můžeme být v KTM. Ve zbývajícím čase se můžeme vypravit na raft a na klokany, tedy slony do Chitwanu. A bylo rozhodnuto. My tedy do Jiri nejdeme. Ať si D+D dělají, co chtějí. Na nejbližší zastávce jsme přednesli náš návrh letět z Lukly. Místo očekávaného zaříkávání se "opravdovým" Nepálem Dave jen konstatoval, že Lukla je při cestě, tak proč ne. Dál už jsme pokračovali zvesela. Lukla nás přivítala jako městečko z dob Divokého Západu. Jedna prašná ulice, po jejích stranách naskládané jednotlivé baráčky a na konci toho letiště. Letos na jaře dostala místní vyhlášená štěrková přistávací plocha asfaltový povrch, takže hrůzostrašné zkazky o nezdařených přistáních vzaly za své.
Zůstali jsme věrni Yetimu. Na poslední chvíli sice Dana propadla pochybnosti a let odřekla, takže jsme letenky zakoupili jen pro nás tři, ale pohled na jízdenky značící pohodičku, klídek a odpočinek udělal své a letenky si dokoupili i D+D. Pikantní snad jen bylo, že letenky jsem platil ve stejné místnosti, kde jsem o chvíli před tím odmítnul konkurenční firmu a jen lidé za přepážkou se vystřídali. Ubytovali jsme se v Everest Lodgi a opět jsme odmítli večeři. Místo toho jsme začali konzumovat zásoby Marsek a sušenek připravených jako prémie na cestu. Poté jsme vyrazili do města za dalšími pochutinami. Nemohlo to dopadnout jinak než řádnou nevolností. Nejhůř na tom byl asi Dave, kterému nepomohl ani svěží vzduch z otevřeného okna a v jednu chvíli se zvedl a šel si to vyřešit na místní toaletu. Vlastní toaleta byla, jak jinak, turecký záchod, ale vypadala jako skříňka na šaty, ke které vedl z chodby jeden schůdek. Po otevření dvířek se zjevila komůrka tak akorát podřepnout a přímo za zády okno, sahající od stropu téměř k nohám, s výhledem do další ulice. Pokud měl někdo z přilehlých domečků zájem, naskytly se mu netušené pohledy.

-nahoru-

Lukla - Káthmándú

Pořádně jsme se probrali teprve s příletem prvního letadla. My letíme až v 9.40, ale v 8.30 máme check-time. Na místě jsme přesně, ale Nepálcům nějak chybějí místa v letadle. Prý nejdřív poletí tři a dalším letadlem dva. To jsme ale odmítli. Raději hodinu počkáme a poletíme všichni. Ve volném čase zevlujeme po letišti a v okolí. Náš Yeti dorazil s malým zpožděním, vyklopil bagáž, čerstvé návštěvníky, naložil novou bagáž, znavené turisty a odstartovali jsme. Opět je nevelká oblačnost, takže výhledy nejsou nijak mimořádné. Cesta proběhla bez komplikací až tak, že si druhý pilot vytáhnul noviny, položil si je na palubku a začal si je číst.
V KTM jsme si vzali taxíka, který nás za 200 Rp zavezl až téměř k hotelu. Cestu určoval Dave, jinak by řidič netrefil. Během našeho prvního pobytu vedla z křižovatky k našemu hotelu rozbitá šotolinová cesta, a najednou kráčíme po asfaltu. Samozřejmě, že některé muly tento rozdíl vůbec nepostřehly, jiné to nepovažovaly za hodné zamyšlení a u některých z nás to vyvolalo takové zmatení, že jdeme špatně, že se téměř vrátili. Zanechané věci v depozitu jsou na místě, i svatá Trojice, lampionky a vše, co jsme si zde odložili.
Poté mělo následovat koupání, mytí a tak. Jenže najednou je tu Khem. Zřejmě dostal avízo od místních v hotelu. Místo koupele vyrážíme na večeři. Naštěstí je chápavý natolik, že ač jsme v jeho očích bohatí západní turisté, tak zvolil v podstatě levnou restauraci nepříliš lákavého jména Yum Yum Tree v hlavní oblasti Thamelu, kde nám domluvil extra velkou porci jakési místní chutné speciality. Nacpali jsme se až k prasknutí. Dostalo se nám i doporučení, jak strávit zbývající dny. Kombinace 1,5 dne raftu s návštěvou Chitwanu dohromady na 4 dny za 92 $ nebo jen s půl dnem raftování a návštěvou Chitwanu za 75 $. Pavel při vyslovení slova raft obrací oči v sloup a Dana, když jsme jí večer návrh přednesli, rovnou prohlásila, že nám raději zajistí na podzim raftování na Slovensku, ale zde rozhodně nikoliv. A vůbec, že si udělají výlet do Chitwanu sami, se stanem, vařením a spaním někde v jungli.
Takže program od teď budeme mít individuální. Podařilo se mi přesvědčit Hobru a Buriho, aby ve svých finančních zdrojích nalezli ještě 92 $, takže bychom pozítří mohli vyrazit. Zítra věnujeme nákupům, ale dnes jdeme na Internet. Poté obcházíme jednotlivé krámky. Na večer jsme se vrátili do hotelu nasyceni po všech stránkách. Hobřík to přehnal natolik, že v podstatě celé ráno strávil na záchodě a blil.

-nahoru-

Káthmándú

Začínám nákupy prvním ranním kolečkem. Po osmé se vracím do hotelu, přináším snídani pro Hobru, který simuluje teplotu. Asi mu je fakt blbě, a tak vyrážíme s Pavlem za nákupy sami. Po poledni se vracíme pro Hobru, který sice trochu ožil, ale pořád mu není nijak valně, a tak přesouváme začátek našeho 4denního výletu o jeden den. Zítra se zajdeme podívat na pohřebiště mrtvých - Pashupatinath.
V pozdním odpoledni vyrážíme na oběd do včerejší Yum Yum restaurace. S Pavlem jsme si objednali šašlik a Hobra si dává pizzu. Udělalo se mu nad ní tak zle, že nedojedl, nechal si ji zabalit a odkráčel zpět na hotel k dalším konzultacím nad mísou. S Pavlem jsme si potom každý šli vlastní cestou. On se potom přiznal, že strávil v internetové kavárně čtyři hodiny. I já jsem si dal svoji večerní internetovou dávku partičkou piškvorek.

-nahoru-

Káthmándú

Po ránu se zastavujeme u Khema potvrdit raft a safari v Chitwanu. Při té příležitosti dostáváme poučení nechat si 1100 Rp na letištní taxu, ale hlavně nezapomenout potvrdit odlet v Biman office. Dnes se chceme vypravit do Pashupatinatu na pohřebiště mrtvých. Zastavujeme taxíka a po chvíli smlouvání je ochoten nás zavést za 150 Rp na místo. Cestou se jen stavíme v Bimanu, který je při cestě. Pán za přepážkou ťuká naše jména do počítače. Očekáváme hladký průběh, vždyť letenky jsou zaplaceny již z Prahy. Ani je s sebou nemáme a D+D už ráno oznámili, že odjíždějí do Chitwanu. Pán pořád něco ťuká do počítače, a pak najednou, že letenky byly již ve Frankfurtu zrušeny! Místo nich máme rezervaci jen pro čtyři osoby, pro Danu letenka chybí. Jediné, co pro nás prý může udělat, že pošle do Frankfurtu žádost o novou rezervaci. Ať si přijdeme zítra, to se uvidí. Vracíme se na hotel, ale D+D už jsou pryč. Tak aspoň za Khemem. Bohužel zítra odjíždíme na raft, takže vyřizování připadne na něj.
S vědomím, že jsme pro naše letenky udělali maximum, vyrážíme konečně na pohřebiště mrtvých. Odchytnul si nás jakýsi mladík a nabídl se, že za nevelký peníz nám podá výklad a ještě nás zavede bočním vchodem, takže ušetříme za vstup. Nahrávám si ho nově zakoupeným mikrofonem, Hobra spíš nefotí než fotí odpovídající stavby. Chtěl jsem mít jakéhosi multimediálního průvodce. Chvíli jsem se snažil přemluvit přátele k prohlídce vzdálenějších chrámů, lákal jsem je i na chrám zasvěcený dámskému přirození, ale je vidět, že jsou myšlenkami jinde. Hobra si ještě neužil nakupování a Pavel už zase vidí virtuálně. Takže návrat. Jen co jsme v centru, opět vypukla nákupní horečka. A tak jsme lítali celý zbytek odpoledne, sotva že vybyl čas na večeři, která upřímně řečeno nebyla nic moc v zahrádce jakéhosi hotelu.

-nahoru-

Raft

V 7 hod. jsme na hlavní třídě vedle Royal Palace, odkud je odjezd na raft a do Chitwanu. S fyziognomií Evropana se v autobuse nepočítá, takže buď musím sedět rozkročmo až hanba, nebo bokem. Tak takhle pojedeme asi 3 hodiny. S odjezdem vytahujeme marmeládu, včera Hobrou zakoupené lívance a snídáme. Asi po půl hodině se nám konečně podařilo vymotat se z KTM a zamířili jsme k horám. Mám dojem, že pravidla silničního provozu tady neexistují a jediné, na čem se řidiči shodli je, že se jezdí vlevo. Jinak je rozhodující hlasitost klaksonu a schopnost udělat myšku rychleji než druhý řidič. Celkově se ale jezdí velmi pomalu, asi dle hesla "slow drive long live", takže je vždy dost času zareagovat.
Cesta dál vede podél řeky Trisuli. Z oken autobusu řeka vypadá opravdu líně. Zastavujeme u místního motorestu, dá-li se tak nazvat hospoda podle toho, že zde parkují i další turist busy.
Hobra objednal tuňákový sendvič za 115 Rp, že prý to máme v ceně. Odložil jsem tedy raději stranou 115 Rp z již skromných zásob a jal se čekat na sendvič. Návštěva místní restaurace byla samozřejmě "excluded".
Za dalších 20 min. busem jsme na začátku raftu. Průvodce tam byl, byl i lunch. A byl i raft. Ale na dotaz na neopren průvodce jen zavrtěl hlavou. Místo toho rozdal plovací vestu a helmu. Krátká instruktáž a jde se na věc. Po pár peřejích je jasné, že Trisuli je opravdu olej, ale když už jsou peřeje, tak toho máme tak akorát. Zatímco Soča byla horská říčka, kterou jsme jeli za nízkého stavu vody a hlavně jsme kličkovali mezi šutry, tak Trisuli je řeka průtokem asi jako Berounka, ale tekoucí v horách. Když jsme se v peřejích propadli na dno, tak jsme občas pro následující vlnu neviděli dál. Sedíme s Hobrou na přídi, takže to vše máme z první ruky. Náš kormidelník dává vychutnat spršku vody všem, projíždíme peřeje přídí i bokem. Byla i krátká pauza, kdy se sjely další dva rafty "konkurenčních" cestovek a v této sestavě jsme dorazili na místo našeho přenocování.
Na břehu řeky už je rozložena skupina Nepálců, připravující na vařiči horkou vodu na čaj, zatímco my si stavíme stany. Stan je klasické áčko z poctivého plátna, těžké a špinavé jako prase a stanové tyčky jsou tloušťky tří centimetrů. I s našimi věcmi, které za námi cestovaly po silnici, jsme se shledali. Na večeři se náš zadák s ještě jedním Nepálcem chystá do blízkého města. Vyrážím s nimi telefonovat a zjistit, jak pokročila záležitost letenek. Městečko bylo asi 15 km vzdálený Maslun. Středem vede jediná cesta, po které jsme přijeli, lemovaná domečky s obchody a hospodami - taková dostavníková stanice. Do KTM jsem se sice dovolal, ale Khema jsem nezastihnul.
Pak se přesouváme do jedné z místních "restaurací". Usrkávám si milk coffee, zatímco Nepálci se cpou momo taštičkami. V televizi zrovna běží zpravodajství z útoků na Afghánistán. Snažím se zapříst rozhovor na toto téma. Bohužel to sklouzlo do příliš kategorické roviny, takže jsem musel prohlásit, kdo je pro mne ze skupiny Afghánistán, bin Ládin a USA "friend" a kdo "not friend". Byl jsem rád, když diskuse skončila dojedením posledního momo a odchodem, protože průvodci se ukázali jako příznivci Afghánistánu a bin Ládina.
Během mé nepřítomnosti v táboře Nepálci uvařili polévku, která na mne nezbyla, popcorn, který naštěstí pro mne Hobra uschoval, ale hlavně večeři, která bude za necelých 10 minut. Každý jsme si nabrali dle své libosti - rýže, brambory, opečený květák, směs zeleniny a hranolky. Snědli bychom snad všechno a zbrzdili jsme, až když se ukázalo, že ze zbytků se má nasytit ještě asi šest Nepálců. Tak proto ty momo taštičky. Podařilo se nám sdružit se s našimi Japonci z raftu. Jsou z Hongkongu a užívají si zde svoji 14denní dovolenou.

-nahoru-

Raft - Chitwan

Valná většina naší včerejší posádky po snídani odjela, takže jsme doplnili počty ve dvou zbývajících raftech. Dostal jsem nijak prominentní místo až v třetí řadě, takže zážitky už nebudou až tak extrémní, ale ani mi to moc nevadí. Takhle aspoň nebudu zráchanej v každý peřeji. Necítím se úplně dobře a jindy bych asi zůstal na břehu. Tento druhý den raftování na Trisuli měl být jednodušší. Zadák má však jiný názor a projíždí s námi každé příhodné místo. No a abychom se my vzadu necítili ochuzeni, tak projíždí peřejky i bokem, takže po chvíli jsem opět durch.
Při projíždění jednoho vyvedeného vracáku se nám nepodařilo vyhoupnout až na vršek vlny za peřejí. Přitékající vlna nás podmetla, raft se postavil na bok a dál už to šlo raz dva. Lidičky vypadli z raftu jako z krabičky a řeka byla najednou plná barevných kokosů, jak to později komentovali z druhé lodi. Raft odlehčen o zátěž se vzepjal na peřeji, spořádaně se položil zpět na vodu a pokračoval v plavbě. Jediný na palubě zůstal zadák, byť byl jediný, kdo neměl zaháknuty nohy za oka v podlážce a celou plavbu ležérně proseděl na okraji člunu. Tohle ale já znám jen z vyprávění. V okamžiku, kdy jsem cítil, že stojíme na boku, jsem raft opustil dobrovolně a v předstihu v obavě, že se mi překlopí na hlavu. Vypadl jsem do toho největšího proudu, kde jsem ve vlnách ztratil orientaci. Plovací vesta nebyla dimenzována na moji hmotnost, takže udržení se na vodě byla malá bitva o vlastní záchranu. Když jsem konečně získal přehled, plaval jsem u pravého břehu, zatímco raft byl u protějšího. Kolem něj byli shromážděni ostatní raftaři, spořádaně čekající na vytažení na palubu. Vytažen, a to doslova, jsem byl do druhého raftu, jehož zadák, když viděl patálie naší lodi, se onomu místu raději vyhnul. Dostalo se mi poučení plavat příště k raftu, neb bych se s nimi již nemusel setkat, protože by mi uplavali. Při nejbližší příležitosti jsem si přestoupil na domovské plavidlo a po zbytek cesty se snažil vždy ze své pozice kontrovat tak, abychom do peřejí najížděli špičkou.
Jinak i tento druhý den byl úžasný a nebýt mého nachlazení, tak by se mi líbil více než první. Po 12. hodině jsme v cíli plavby. Celkově jsme urazili asi 50 km a pro nás jako rafťácké začátečníky byla Trisuli tím nejvhodnějším místem. Odtud budeme společně se Slovinci z mého raftu pokračovat do Chitwanu. Cesta byla, jak jinak, "exciting". To víte, je svátek a všichni jsou v KTM - obligátní omluva našich průvodců. Takže nám zastavili local bus, zaplatili za nás dopředu a my se nastěhovali na střechu k několika Nepálcům. V poledním sluníčku si na rozpálené střeše připadáme jako na rozžhavené pánvičce. Jsme rádi, když se autobus konečně rozjel. Ale kam jedeme, kde vystoupit a jestli nás tam bude někdo čekat, to nevíme. Žádného průvodce s sebou nemáme, tak si budeme muset pomoci sami.
Asi po hodině jsme dorazili do jakéhosi provinčního centra, kde se sbíhají tři hlavní silnice. Ze střechy autobusu máme výhled na chaos panující na ulici pod námi. Když už se dlouho nic neděje, Slovinec se jde zeptat. A vida, náš autobus to tady otáčí, máme přestoupit. Na střeše nového busu sedíme dalších 10 minut a v okamžiku, kdy se vypravuji pro vodu, řidič startuje a Pavel ho musí kvapně brzdit.
Na odbočce k parku nás má čekat jeep s logem naší lodge, tak podle toho poznáme, kde vystoupit. Málem jsme si oči vykoukali, ale nikde nic. Až jsme zastavili u nějakých cedulí ukazujících k odbočce. Jak se ta naše lodge vlastně jmenuje? Hledám v batohu doklad o zaplacení se jménem našeho hotelu. Jsme na místě! Po jeepu ani památky, zato se hned nabízejí místní rikšové. Když zjistili, že již máme rezervaci, zájem viditelně opadl. Cesta do lodge je totiž included. Místo rikši je tu najednou postarší pán, který se nabízí, že nám do lodge zavolá. Nejdřív se asi tři minuty vykecával a potom mi předal sluchátko, ve kterém mi hlas na opačné straně pěknou angličtinou vysvětlil, že právě tímto pánem se máme nechat dopravit do hotelu. Já jsem na oplátku osobě na druhé straně taky pěknou angličtinou vysvětlil, že nedám za dopravu ani rupku, protože je included.
Domluveno. Pán nás ujišťoval, ať na něj počkáme, že bude hned zpět. Za 10 minut je zpátky, že máme počkat dalších 10 minut. Po 10 minutách před námi zastavila motorikša a jali se jí opravovat. A za dalších 15 minut je rikša opět OK. Na to čekal okolostojící dav Nepálců a do třímístného vozítka se narvalo asi 10 lidí dříve, než jsme se na cokoliv zmohli. Pán už nepřišel. Místo něho volal někdo jiný do lodge. Máme vlézt na střechu této rikši a nechat se odvézt. Mám všeho dost. Na žádnou rikšu nepolezu a než jsem si to stačil rozmyslet, je rikša stejně pryč. Po chvíli přišel jakýsi kluk. Prý volali z lodge, ať sedneme na kolo a necháme se odvézt. Je to tříkolka, jejíž plošina má vzadu sedátka. Hobřík s Pavlem se s bagáží sotva vešli, já si sedl dozadu na okraj, nohy spuštěny dolů a vyrazili jsme. Nepálec šlape jako barevnej. Při stoupání do kopce se mu snažím pomáhat odstrkováním se od země. Takhle jsem ujeli celých 5 km. Ač jsem původně nechtěl zaplatit ani korunu, neb rikša dostane zaplaceno v lodgi, malou pozornost jsme mu nechali. Dál už následovaly jen příjemné okamžiky. Ubytování na místní poměry ve velmi komfortním pokoji, sprcha s teplou vodou a pak jídlo.

-nahoru-

Chitwan

Hurá na slony. Při troše štěstí uvidíme i bengálského tygra. Jeepem nás vezou směrem k jungli. Já už to nemůžu číst. Pořád píšeš jeepem sem, jeeepem tam. Jakým Jeepem? Tenhle vehikl má s jeepem společného tolik, jako koloběžka s motorkou. Jmenuje se Maruti. (Hobra) Parkujeme na plácku, kde se prochází několik slonů. Každý má přes hřbet přehozený hadr a na něm je připevněna dřevěná ohrádka: podlážka obdélníkové tvaru, v každém rohu tyč a to zase přepaženo jiným dřevem. Do každého rohu se posadí obkročmo cestující, zády do středu. A za ušima slona sedí ještě mahaut, tedy sloní řidič. Nastupuje se z plošinky, pod kterou vám zaparkují sloníka, takže si jen přelezete do ohrádky a usadíte se.
Přijeli jsme jako jedni z posledních, takže většina slonů je již obsazena. Nevím, proč máme vždycky ten nejmenší dopravní prostředek. Vždyť s námi cestuje Hobra. Indický slon je již sám o sobě menší než jeho africký příbuzný a ten náš Bimbík toho moc nevyrost. Hobra si obsadil levou přední tyč, Pavla má po pravici. Já sedím za Hobrou, ale proti směru jízdy, a vedle sebe mám jakousi Němku, pro kterou nezbylo místo u jejích německých přátel. A tak jsme vyrazili. Romantizující představa pohodlného cestování, jak je zobrazována ve filmech, vzala rychle za své. Ohrádka se kývá do všech směrů s každým krokem. Jednou rukou chráním foťák před újmou a snažím se fotit, druhou rukou vytrvale držím konstrukci, abych choulostivými partiemi neskončil na tyči. Slon se občas znenadání naklonil na stranu, zřejmě jak se skláněl pro jakýsi pamlsek. A potom je tu Hobra, nedrží se svého rohu ringu dosti pevně. Při výstupu na břeh sklouzávám pravidelně na tyč už tak, a teď navíc se mi na záda tlačí Hobra se svou fotografickou brašnou. Asi po hodině mne cestování na slonu přestalo bavit a příště to raději budu sledovat v televizi.
Během dvouhodinové procházky jsme viděli tři nosorožce, probrodili řeku, prodrali se junglí a na slonovi se vrátili až do lodge. Pro někoho možná málo, ale upřímně řečeno víc jsem od toho ani nečekal, vidět tygra by bylo překvapení i pro místní a nosorožci pózovali k naší plné spokojenosti. Po obědě jsme si vyzkoušeli plavbu na kanoi. Byla délky tak 8 metrů, široká 70 cm a vydlabaná z jednoho kusu dřeva. Vešlo se nás do ní sedm lidí. Na zádi stál zadák, který střídavě dle rychlosti proudu kormidloval nebo se odstrkoval bidlem. Co se týče stability, tak to nebyla zase taková sláva. Prý se jim za 25 let převrhla jen jednou. Ujeli jsme asi 4 km. Viděli jsme množství ptáků, minuli hnízda vybudovaná přímo ve stěnách břehů, ale hlavně spatřili i krokodýla. Sice z něj koukaly jen oči a nos (tedy spíš tlama), ale byl tam. Zpět jsme se měli vrátili přes jungli. Když vzpomenu na banánovníky v rýžových polích nebo prodírání se lesem ke Ghyankharce, bylo tohle jen slabá náhražka. Ale pijavice, nenasytně se natahující po nohách, byly i tady. Tak že bych to musel zažít dvakrát? Co jsme ale předtím na treku neviděli, byla zvířata. Já jsem je neviděl ani tady, i když na ně průvodci ukazovali prstem; tedy až do okamžiku, kdy se začala hýbat. Takže je možné, že byla i v Lamidandě a jen jsme je neviděli. Nejhezčí byli papoušci, a těch jsme moc neviděli.
Po návratu na lodge jsem nalezl dvě ležící mrtvoly. Večeře je za více než hodinu, tak jsem vytáhl kostky soji. Před večeří je potřeba se dobře najíst, a tak jsme se pustili do vaření. Když jsme byli v nejlepším, přišel nás Nepálec informovat o večerním programu: společenský večer s tancem. Děsíme se všichni, i když na druhou stranu… Nakonec nás posadili na židle na plácku před hotelem a sledovali jsme vystoupení skupiny asi dvaceti tanečníků, kteří předvedli tradiční indické (?) bojové tance. Při čtvrtém tanci vytáhli řehtačky a kdo chtěl, dostal jednu takovou a zapojil se do tance. Podařilo se nám s Pavlem strhnout početnou skupinku přihlížejících, tak jsme tam poskakovali a obíhali v kruhu jako nějací domorodci.
Poté už byla večeře, po které následovala instruktáž k zítřejšími odjezdu. Na pokoji z vaření už nic nebylo, sója byla až nechutně přesolená, tak si ji možná dám s Hobrou až k snídani.

-nahoru-

Chitwan - Káthmándú

Snídáme v 6.45 a odchod na "bird watching" je prý "in 10 min". Nevěřím ale nikomu. Jediný fixní bod je 9.30 hod., kdy nás odvezou na turist bus. Po 7. hodině jsme konečně vyšli z lodge. Bird watching začíná prohlídkou louže plné žab, kam kachny od vedle chodí vybírat povinnou daň v místní žabí populaci. Měl jsem jiné představy o kachnách, že filtrují zobákem vodu, ale tyhle byly pěkně masožravý. No, ona to taky vůbec nemusela být kachna. Potom už naštěstí následovalo vznešenější ptactvo. Volavky, čápi, papoušci. Stejně největší pozdvižení vyvolal krokodýl, vyvalující se na břehu řeky. V tourist office se seznamujeme s chovnou stanicí slonů, ve které se za 15 let existence narodili tři sloni a z nich přežil jeden! Rozšířili jsme si sbírku kast o Thaury, typické obyvatelstvo pásma Terai a Chitwan Royal Parku.
Park byl ustanoven již v minulém století jako soukromé teritorium sloužící k pořádání lovů pro královskou rodinu a jejich hosty. Se změnou smýšlení byl poslední hon uspořádán v 30. letech. S vymýcením malárie v 50. letech se počet obyvatel rozrostl až na 50 000. S vyhlášením parku jako rezervace však bylo nové usídlování zakázáno. Již přítomným obyvatelům bylo dovoleno setrvat, ale za cenu nemožnosti rozšiřovat infrastrukturu. Od té doby každoročně počet obyvatel klesá díky odchodu do přilehlých měst za snadnější obživou, ale i kvůli opakovaným útokům tygrů na domácí zvěř i člověka a problémům s dopravou. Jediným spojením je plavba po řece na kanoi, která se v období povodní stává velmi riskantní záležitostí. V současnosti zůstává už jen pár vesnic několik kilometrů od hranic parku.
Po návratu na pokoj už jen balíme a poté odjíždíme. Jak jsme měli slíbeno, opravdu nás odvezli jeepem na parkoviště turist busů. Odjezd i cesta proběhly bez pozoruhodností. Neuvěřitelných 157 km jsme jeli neméně uvěřitelných 6,5 hod. V KTM končíme na opačném konci města u opiček u Swayambunathu. Odtud je to dobrých 30 min., takže zastavujeme motorikšu. Cestou do hotelu se stavujeme u Khema v officu, jaké jsou novinky ohledně letenek. Prý je vše o.k., letenky jsou, což je nejdůležitější. Zítra se s námi Khem přijde ráno rozloučit a pošle i auto, aby nás odvezlo na letiště.
Zatímco já jsem čekal v officu, Buri a Hobra dorazili do hotelu. David s Danou tu nejsou a od našeho odjezdu do Chitwanu je nikdo neviděl. Věci mají pořád v depozitu a zanechaný vzkaz nečetli. Je to naprostá záhada. Program pro dnešek jsme sestavili už na raftu a tvoří jej převážně nákupy. Hobra se v jednu chvíli odpojil, jen jsme se domluvili na srazu u pekárny, kde jsme předtím v Happy Hour společně kupovali koláče. Ve stanovenou dobu Hobra nikde, a to jsme čekali 15 min. a poté se ještě ochomejtali kolem. Bohužel Hobra má i klíč od hotelu. Jak jsme tak chodili s Pavlem sem a tam, tak si nás vyhlídl dealer, jestli nechceme nějakej haš nebo trávu. Každej o tom jenom mluví už od příletu, ale skutek utek. A tak jsme stáli uprostřed křižovatky v samém centru Thamelu, vedle nás dealer, co se mohl ukoukat kolem, jestli se neblíží muž zákona a my se rozhodovali, jestli jo nebo ne. Klasičtí tukani. Stejně mám pocit, že nám mohl prodat téměř cokoliv, neb jsem sám trávu nikdy nekupoval. Další problém bylo, jak to vykouřit, což vyřešilo zakoupení hašové dýmky, ale pořád tu falíroval ten Hobra. Kouřit trávu někde v průchodu nočního Káthmándú nebudu.
Hobru jsme naštěstí potkali, když mířil do odlehlejší části Thamelu. Prý byl ve stanovenou dobu na místě, jen si spletl pekárnu. Odcházím odložit kompromitující důkazy na hotel a vracím se dát si večerní partičku piškvorek. Když jsem se v 11 hod. vrátil na pokoj, nalezl jsem hihňajícího se Pavla. Večer skončil a trávy je ještě polovička.

-nahoru-

Koniec filma

Všechno jednou končí, a tak i náš zdejší pobyt. Poslední ráno v našem hotelu s vyhlídkou na polorozbořenou modlitební zídku. Viděli jsme toho dost? Mohli jsme toho navštívit víc? Asi každý na to má svůj názor. Ráno se s námi přišel rozloučit Khem. Jeho cestovní kancelář je v těžké situaci. Agentur, podobných té jeho, jsou v KTM desítky, ne-li stovky. Zářijový útok na WTC a červnová tragédie v nepálské královské rodině se výrazně podepsaly na úbytku turistů. Dostali jsme reklamní prospekty, abychom je ukázali "důležitým" lidem a jako dárek na rozloučenou sáček čaje. Zapsal jsem se do jeho návštěvní knihy, kde od posledního zápisu zela propastná měsíční prodleva. Slíbil nás zavést na letiště a tím jsme se rozloučili.
Krátce po jeho odchodu dorazili D+D. Celých pět dní leželi v jiném hotelu, neb jim bylo blbě. Možná by byli zvědavi na naše zážitky z raftu, ale teď ne - čekají nás poslední nákupy DVD. A nakonec - balení. Začal jsem sice už po ránu, ale po deseti minutách jsem to vzdal a odkráčel raději do města. Hobřík si jako své příruční zavazadlo připravil pytel, ve kterém vám v prodejně se zeleninou prodají 50 kg brambor. Kromě své goretexové bundy, dvou lahví whisky, masek a dalších drobností do něj naskládal i lahvičky se solí, cukr a další potraviny, které nám zbyly z treku. Přece to nevyhodí. Teď už jen pokuřuje travku. Jeho mysl je zřejmě zatemněna, neboť zbytek trávy nasypal do krabičky od filmu a přidal k ostatním do fotobrašny. Tak tohoto pána neznám, i když na letišti pak bude tvrdit opak. Moje hromada věcí se od rána ani opticky nezmenšila a hotel jsem opouštěl v dlouhých kalhotách, navlečen do fleecky a goretexové bundy se dvěma průvodci zastrčenými v každé kapse, zatímco ostatní byli jen v bermudách a tričku.
Jak jsme měli slíbeno, Khemův bratr nás odvezl na letiště. Odbavení přesto proběhlo bez komplikací. Též let byl bez komplikací, jen jsme byli poněkud zklamáni, když jsme k jídlu dostali jeden toust s máslem. V pořádku jsme přistáli v Dháce. Až zde si Hobra vzpomněl, že s sebou pořád táhne tu trávu. Procházíme chodbou k transitu, všude samá kamera, letištní ostraha a Hobra začne řešit nerudovský problém, kam s ní. Nápadnější už být nemohl. Přehrabal se v sáčku s filmy, jeden vytáhnul a odhodil ho do koše. V transitní hale jsme na lavičce přetrpěli 6 hodin. V 1 hodinu po půlnoci je odlet. Opět známé ceremonie, zpestřené Hobrovým výstupem s fotobrašnou, kterou odmítá nechat projet skenerem. Tím se znelíbil jakémusi úředníkovi, kterému se znelíbilo jeho příruční zavazadlo a nechce ho s ním vpustit na palubu. Prý půjde k ostatním zavazadlům v nákladovém prostoru. A to bylo naposled, co Hobra svůj bramborovej pytel viděl.

-nahoru-

Dháka - Frankfurt - Praha

Cesta proběhla bez komplikací. Můžeme si připsat čárku za mezipřistání v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Ve Frankfurtu jsme s malým zpožděním. Jak už jsem avizoval, Hobra se svého příručního zavazadla nedočkal. Sepsali jsme dokument o ztrátě zavazadla, ale my už víme svý. Opice a počítač?
A potom už jen domů, do Stříbra na oběd a do Prahy. A to je konec…

-nahoru-

© Buldok