|
|
|
O vakomyších a lidech, Pyreneje
21. 7. – 6. 8. 2000
FOTKY
Příprava - Přesun
- První den v horách
Výlet na Vignemal - Déšť
pod Vignemalem - Vakomyší údolí
Cestou skrz Ordesu pod Monte Perdido -
Monte Perdido
Breche de Roland – Gavarnie - Lourdy
K Anetu - Aneto aneb
pól výpravy - Sestup borůvkovým polem
U moře - U moře
Návrat - Doma
Nástrahy kladené Velkým Pýrou
Příprava
Plánování se ujal Dave, neboť “tudy již jako malý chlapec projížděl”.
Jenže když jsme se jednoho dubnového pátku sešli Na Květnici,
aby nám přednesl svůj návrh, ukázalo se, že zešílel. Nechápu,
že se s námi pozemskými červy vůbec baví. Nejsme schopni každé
ráno vstát v 6:00, ujít 30 km a zdolat 3000 m převýšení. A to
budeme mít i rezervy, neboť se počítá se “stoupavostí” člověka
s batohem 350 výškových metrů za hodinu.
Tak tudy ne – a začali jsme vnášet prvky chaosu a lenosti do
jeho matematicky přesného itineráře, seškrtali třítisícovky, ledovce,
denní porce kilometrů, až to vypadalo, že se nám vůbec nepodaří
vzdálit se od aut. Zvláště, když při nákupu jídla v Praze jsme
málem neuvezli narvaný vozík s jídlem. (Buri)
Odjezd byl stanoven na pátou hodinu. Dle očekávání
odjíždíme v půl sedmé a stavujeme se v Zámělíči, kde se k nám
připojuje Karel s Pavlou. Naše minikolona čítá auta Magdu a Špejka.
-nahoru-
Přesun
Ve Francii jsme při hledání výhodné neplacené trasy mimo peage
ujeli asi 50 km za hodinu a půl. To se akorát David probudil a
strašně se divil, že jsme pořád na tom stejném listu mapy. A tak
jsme opět vzali za vděk dálnicemi. Potom už se vyznamenával jako
hlavní navigátor jen Buri. Zcela neočekávaně jsme se objevili
v městečku Puy, které jsme již vloni při našem cestování navštívili.
Ne že by se mi nelíbilo, ale že bych ho musel vidět dvakrát...
Hobra tady vloni vytvořil svou slavnou fotku žebrajícího Davida.
Klidně bych si mohl myslet, že se mi to zdá. Stejné datum, vedro,
ulice, přehrada.
Pokračujeme dále po neexistující dálnici. Vůbec navigátoři byli
tentokrát slabou stránkou. Ve 21 hodin jsme v Lurdech, ale těmi
jenom projíždíme. O kus dál obdivujeme krásně nasvícený Napoleonův
most (Pont du Diable). A ve 22:00, na pokraji vysílení, jsme v
Gavarnie.
-nahoru-
První den v horách
Včera mnozí neměli sílu na víc než vytáhnout karimatku, spacák
a zalehnout, natož pak pátrat, jak vypadá okolí. Teď máme z našeho
plácku výhled dolů do údolí, kde tušíme Gavarnie. Odtud k nám
stoupá úzká, klikatící se cesta, pokračující dále údolím kamsi
do hor. Tudy jsme včera přijeli a rozložili se na prvním místě,
co bylo po ruce, tedy hned vedle cesty. Každému, kdo jde do hor,
pěkně na očích. A těch lidí tam po ránu bylo docela dost. (Karel)
Zde začíná nás puťák. Pět nocí v horách. Co si s sebou odtáhneš
na zádech, to máš. Tomu odpovídala příprava. Vyvrhnuli jsme obsahy
svých baťohů i dalších zavazadel z aut na hromady, až to vypadalo,
že zde zakládáme novou skládku, ale to se jen každý snažil ze
své kupky hnoje vybrat ty nejpotřebnější věci.
Nejméně důležité je zřejmě jídlo, neboť hromada potravin zůstává
nedotčena do posledního okamžiku, kdy už máme; uváleny své kuličky
zaručeně nepostradatelných věcí a začíná se licitovat, je-li s
sebou potřeba táhnout chleby čtyři nebo pět, kolik rýže, hrachu,
kaše atd. Krát dvě to mělo být, ale tenkrát nám přišlo, že máme
s sebou všeho přespříliš. A našlo se místo i pro kaňour vína.
Konečně máme sbaleno. Vzájemně si potěžkáváme baťohy, komu se
nepodařilo nechat nic v autech. Můžeme být hrdi. Nikdo z průchozích
nemá baťohy jako my. Snad možná proto oddalujeme odchod jak je
to jen možné a svádíme boj s nově objevenou hračkou – mačkami.
Různě si je nazouváme, šroubujeme a zase rozebíráme a nakonec
se v nich hrdě fotíme.
Jdeme po štěrkovce, míjíme zaparkovaná auta a rodinky trávící
svůj piknik na březích potoka. Až k přehradě (Barrage d’Ossoue)
to ještě jde, vede sem cesta. Počasí příjemné, pod mrakem. Pak
už následuje jen stoupání. Výš a výš až do 2651 m k Refuge Bayssellace.
Stoupání oddělilo muly od lidí, a tak když Dave se svými pronásledovateli
dorazili do boudy, jsme s Karlem a Pavlou stále ještě na cestě.
Je to tady! Konečně mé tělo pochopilo, že nejsme na procházce
v parku a začalo stávkovat. Odmítá nést tak těžký batoh, a tak
jsme mu museli odpomoci aspoň od fernetu. Ha! Kupodivu mi pak
zlehkly i nohy. (Pavla) Počasí předvádí své vrtochy – sníh,
déšť, kroupy, blesky. Nakonec bereme zavděk provizorním bivakem
v jeskyni při cestě, posilňujeme se z Karlovy zásoby fernetu a
čekáme na záchrannou výpravu. S přispěním druhů jsme zdolali závěrečné
stoupání.
Bouda je narvána až po střechu. Kromě ubytovaných, co právě mají
večeři, zde všude postávají promoklí turisti. Batohy jsme složili
na jednu velkou hromadu před krb, pojatý opravdu velkoryse na
to, že v této nadmořské výšce už nic neroste. Promoklé věci jsme
rozvěsili všude možně a posedali, kde to šlo. David např. nekompromisně
přesadil jakési individuum v tureckém sedu. Mezi tím kličkuje
obsluha roznášející večeři, z venku proniká hučení větru. Zmatek
k pohledání. Zřejmě bezútěšný pohled na nás obměkčil správce boudy,
neb zde budeme moci uvařit, a dokonce i přespat. A zadarmo!
Ve 21 hodin jsme v jídelně zůstali jen my a ten člověk, co ho
David nešetrně vyrušil v jeho rozjímání. Tak z toho vodka nevypadne.
V deset nás správce nekompromisně poslal spát. Naštěstí.
-nahoru-
Výlet na Vignemal
V 5:30 se ozval budík. Vstávám do práce, blesklo mi hlavou. Tak
dnes ne do práce, ale rovnou ven na mráz. I správce to myslí s
naším ranním odchodem vážně a téměř současně rozsvítil světla.
V šest přišel, obhlídnul, jak jsme daleko, a aniž by cokoliv pronesl,
zase odešel. Někdy není potřeba slov, aby člověk poznal, že je
čas jít. Počasí se zlepšilo, vítr je pořád, ale hlavně že neprší.
Ale kosa je jak sviňa. Rozložili jsme se venku na lavičkách. Nyní
přichází můj velký okamžik, neb jsem vytáhnul svůj nový vařič.
Tak dlouho jsem všechny přesvědčoval, že když vařič, tak jedině
benzíňák, až se mi podařilo přesvědčit sebe sama a jeden takový
jsem zakoupil. Mé rozhodnutí nebylo jednoduché. Dlouho jsem s
koupí váhal, zvažoval všechna možná pro a proti, ale nakonec představa
vroucí vody dosažené během pár minut zvítězila. Už žádné zoufalé
vaření na plynu, kdy se Pavlovi ve Skotsku ani po půl hodině nepodařilo
uvést vodu do varu. Teď dojde na má slova, že nejlepší je benzíňák.
Žádné složité vaření na Davidově lihovém vynálezu. Nyní jen přijdu,
našroubuji láhev, škrtnu a je to – exploze?
Vařič jsem zakoupil v úterý, ve čtvrtek zjistil, že mi jaksi
zapomněli přibalit náhradní trysku, čistící jehlu a demontážní
klíč, bez kterých se z vařiče stává zařízení na jedno použití
do prvního ucpání trysky. A v pátek jsme odjížděli. V obchodě
mě ujistili, že než mi seženou náhradní, tak tu chvíli to vydrží
a že namontovaná tryska se právě hodí pro benzín.
Poučení z Internetu o startování benzíňáku, o hrůzostrašných
zkušenostech z provozu východoněmeckých či dokonce sovětských
zařízení a zhlédnutí několika efektních fotografií s ohněm dosahujícím
výše metru ve mně vyvolalo takové pochybnosti, že jsem nenašel
odvahu vařič vyzkoušet v praxi. Nejdřív mě napadl balkon nemocnice,
ale tlakové lahve a kyslíkové rozvody byly příliš velkou hrozbou
v případě neúspěchu a jistě by ohrozily mé další působení zde.
Při druhém pokusu na Žofíně jsem již téměř držel sirku v ruce,
ale zrovna v ten moment mi za zády prošla hlídka městské policie.
Tak zase nic.
Tak až nyní. Postupuji dle návodu a sledován všemi z uctivé vzdálenosti
jsem nastartoval vařič na první pokus. Ozývá se příjemné hučení
spalovaného benzínu, nic hrůzostrašného. Historicky první kotlík
plním vodou a nechávám vařit. V 10. minutě dosahuje voda příjemné
teploty pro provádění ranní hygieny. To může být jedině větrem
a chladem, napadá mě, a stíním vařič karimatkou. V 15. minutě
stále po varu ani památky, teprve za dalších 5 min. s přimhouřením
obou očí se voda vaří. Při druhém pokusu zase 20 minut, ani o
chvíli méně. Ještě že Davida ani Pavla nenapadlo, že si dají se
mnou závody. Na další pátrání po chybě není čas, neboť jsme se
zatím sbalili, vyzbrojili mačkami a vyrážíme vstříc sněhu a ledu
nejbližší třítisícovky – Vignemalu.
David tu již byl a straší nás, jak si tu jednou někdo zlomil
nohu, když zapadl do pukliny ve sněhu. Postupujeme obezřetně,
zkoušíme si chůzi po ledovém poli, kde uklouznutí by znamenalo
ďábelskou jízdu do údolí. Hlavně nebrzděte nohama napřed, ale
po břiše hlavou napřed. Tak nevím, co je lepší – kotrmelce či
rýt držkou ve sněhu. Rád slyším, že jsi byl při výkladu o nebezpečí
brždění mačkami pozorný, ale když se probíralo, kde máš mít hlavu,
tak jsi asi přeci jen chyběl. (David)
Výstup proběhl bez obtíží včetně závěrečného jedničkového horovýstupu.
No, tak ten pro některé problém byl, takže ode dneška s námi
putují i dvě sloní mláďata – Karel (u něj to nepřekvapuje, on
tak i vypadá) a Zuzka (takže nejen hříbě, co?) a Buldok získává
(a každým dalším dnem potvrzuje její oprávněnost) novou přezdívku
– Hledač třetích cest. (Buri) Při sestupu otrlejší jedinci
zavrhli jistotu maček a průchod sněhovým polem svěřili jen svým
podrážkám a kontrolovanému skluzu.
Seznámili jsme se také s místním stálým obyvatelem. Je to hlodavec,
ale co se týče druhu se názory různí – bobr, ploskomyš, svišť,
vakomyš, přerostlej potkan. Každopádně pro Davida se toto zvíře
stalo každodenní můrou a ve snaze zvěčnit tuto chiméru jistojistě
znehodnotil několik filmů ve své fotografické krabičce. Je
to pravda, ale přece jen, jeden záběr mi vyšel opravdu dobře.
(David)
Ranní probuzení mělo ještě další výhodu. Na bódu jsme se vrátili
v době, kdy jindy tak akorát opouštíme základní tábor. Sesbírali
jsme uschované batohy a přesouváme se dále o dobrých 700 metrů
níže k Refuge des Oulettes de Gaube. Na vyhrazeném camping place
s úchvatným výhledem na severní stěnu Vignemalu stavíme stany.
Dnes jsem chtěl spát pod širákem, ale ve 23:00 začalo drobně mžít
a krátce na to se rozpršelo.
-nahoru-
Déšť pod Vignemalem
Prší bez přestávky od půlnoci. Ráno není Vignemal pro mlhu a
déšť vidět, přesto nějací odvážlivci vyrážejí do hor. Tak tohle
není pro nás. Ležíme ve stanu, koukáme do stropu, posloucháme
kapky deště dopadající na tropiko a rozmýšlíme co dál.
“Dej mi Pavle kotlík,” ozval se najednou Dave z vysílačky.
“To nestačíš chytat vodu do svého?”
David má asi problém.
“Už jsem na to přišel. Až bude přestávka v dešti, tak rychle
sbalíme, vylezeme na sedlo a na druhé straně v údolí pršet nebude.
Jsou tam tři boudy,” fantazíruje David.
“Zavolej Karlovi, ať zabalí chleba do igelitky a hodí ho tobě.
Ty do něj přidej pytlík čaje a hoď to co nejdál, teda co nejblíž
k nám.”
Nás stan netrápí, my nemáme co jíst.
“Kolik je franků v autokase?” ozval se naléhavý Davidův hlas.
Po chvíli neústupně opakuje: “Tak co je s těmi franky, nám běží
dead time.”
“Počkej! Buri na nich sedí a počítá.”
“1900.”
“Moment – to jsou čtyři boudo-dny pro každého.”
“Tak to ne, autokasa na boudu nevydává. Jak bychom se dostali
zpátky do Čech?”
“Stopem.”
“Ať si to každý platí sám!” Buri jako strážce pokladu je neoblomný.
“Ale nám už sem dost kape.” Davidova důmyslná konstrukce na
lapání deště sestavená z kotlíků, igelitek a plecháčků už přestává
vychytávat déšť protékající do stanu vrchem a ta louže pod károškama
se už také povážlivě zvětšuje. (Zuzka)
“Ať si jde do boudy ten, kdo má mokro ve stanu!” Je rozhodnuto.
Tady jsem byl poněkud dekompenzován. Uvnitř stanu se už nedalo
bezpečně pohybovat, neboť všude byl instalován důmyslný systém
okapů a svodů, který směřoval prosakující kapky do strategicky
rozmístěných nádob. A stejně jako rostla frekvence pleskání, klesala
mi nálada a vzpomínal jsem na podobnou situaci, jež jsem zažil
při své cestě přes Alpy. Tehdy jsem v polovině noci musel v jednom
místě odepnout vnitřní část stanu od tropika a doufat, že stan
nezačne sáknout ještě někde jinde. Celý zbytek noci se mi zdály
sny že ano, a ráno jsem byl ztuhlý jako prkno, jak jsem se celou
noc bál pohnout. Za světla jsem se raději přesunul do blízkého
dřevníku. Sice jsem nemohl natáhnout nohy, jak byl malý, a přední
stranou z planěk šíleně protahoval vítr, ale přesto to byla výhra.
Pršelo totiž tři dny. (David)
V 11 vyrážím na průzkum do boudy, abych sdělil pozitivní zprávu,
že za chvíli otvírají. Bude se kde schovat. Na boudě jsme strávili
několik hodin hraním karet, země-města a rozprávěním. Střídavě
jsme odbíhali kontrolovat stany, hladinu potůčku, co ztrojnásobil
svůj průtok, vyptávali se na zítřejší předpověď počasí, vařili
čaje, polívky a kolínka. Davidovi se podařilo zatím usušit stan
na vstupních dveřích od chaty. Předpověď nelhala. Večer přestalo
pršet, vysvitlo sluníčko a obloha dostala zase svou azurovou barvu.
Dnes spím venku, ač tomu nikdo nevěří.
-nahoru-
Vakomyší údolí
Ještě že jsme den vyčkali. Počasí je krásné a za svitu poledního
slunce šplháme do sedla Col de Mulets. Nebýt mapy, ani nevíme,
že jsme překročili francouzsko-španělské hranice. Žádný patník,
natož závora neprozrazuje vstup do této pro nás již exotické země.
Hastalavista baby, vybavuji si jediné španělské slovo.
“Kam dojdeme, tam dojdeme,” prohlašuje David, což přeloženo znamená
“až do plánovaného cíle”. Sestupujeme krásným údolím sevřeným
vysokými horami po stranách. Na jejich vrcholcích leží bílý sníh,
ale tady dole praží slunce. Jedinou společnost nám dělají stáda
krav pasoucí se na březích horského potoka. Jak sestupujeme do
nižších nadmořských výšek, proměňuje se i květena. Od lučních
květin až k lesům v samém závěru sestupu. Botanik by zaplesal.
“Tamhle je, viděli jste to?” David shazuje batoh, vytahuje foťák,
vrhá se na čtyři a fotí. Byla tam, fata morgána – vakomyš. “Mám
ji dvanáctkrát ze čtyř metrů”. Dvanáctkrát na jednom políčku.
Při jedné přestávce jsem svým příkladem strhnul ostatní ke koupačce.
Nejdřív na mě koukali jako na cvoka, ale pak do tý ledárny vlezli
také. Ne všichni úplně dobrovolně. K večeru jsme došli až na konec
údolí, kde byl, jak jinak, kemp. Stačí se kousek vrátit a po troše
hledání máme flek – a ne ledasjaký. Závany větru nám přinášejí
zápach chcíplého telátka.
Už včera na chatě jsme si s Pavlou řekli, že potřebujeme o
den odpočinku víc než zdatnější část výpravy a rezignovanému Davidovi
sdělili, že půjdeme z místa, kde jsme potom i spali (telátko),
navigačně velmi snadnou cestou do Gavarnie. David se druhý den
tváří, že o ničem neví a přepadá ho amok, že by někdo narušil
jeho plány, že by někdo šel jinam než kam on si naplánoval, nebo
nedej bože, že by někdo potřeboval odpočívat. (Karel)
-nahoru-
Cestou skrz Ordesu pod Monte Perdido
Dnes jsme vůbec nezačali dobře. Nejenom telátko je v rozkladu.
Pavla maskuje lenost za bolavou nohu a potírá ji významně žlutou
mastičkou. Karel chce nejkratší cestou do Gavarnie, vymlouvá se
na zub a zobe jeden brufen za druhým. Holky nečekaně objevily
sprchu a já si konečně našel vytoužený krámek. Rozhodně nemíním
zůstat o hladu kvůli tomu, že někdo neumí násobit dvěma. Týdenní
zásoba chleba došla už včera a dokonce se říkalo, že dnes ráno
se veškeré jídlo dá do společných zásob. Rád si podělím zásoby
přátel, ale pro jistotu jsem včera dojedl rozinky a lovečák.
Po dnešním odchodu v rovných 12 hod. Dave vyhrožuje, že se puťák
protáhne o další den. Prý si z dneška uděláme takový “sanitární
den”. Kam dojdeme, tam dojdeme, odpočineme si a na závěr doženeme.
Jako bych to slyšel už včera, mohlo mě napadnout. Taky je v rozkladu.
Ještě včera vyhrožoval náročným výstupem. Bez baget do hor nejdu,
jsem pevně rozhodnut. Rýži s hrachem jíst nebudu. Touhle kombinací
mě straší už od druhého dne. Naštěstí jsem se uspokojil tabulkou
čokolády a dvěmi bagetami a jsem schopen pokračovat v cestě.
Cesta dlouho nebyla nijak zajímavá, hlavně jen namáhavá. Horko,
chůze po asfaltu, žádné výhledy, ale David tím tak pookřál, že
k večeru, kdy všichni očekávali, že někde za nejbližší zatáčkou
zalehneme, zavelel: “Jdeme až do cíle, na boudu.” Nebýt toho,
že v tu chvíli byl nějaké 2 km napřed a rozkaz vydal po vysílačce,
tak by se asi valná část výpravy vzbouřila. Takhle jen některé
ze zúčastněných obestřely mrákoty a šlo se. A nebylo zbytí.
Cedule u posledního bivaku jasně říkaly, co můžeme a co ne, a
tábořit povolovaly až od výšky 2200 metrů. Tak co naděláš. (Dave)
Ve 20:00 jsme na konci údolí. Před námi je ještě asi 400 m výškových
metrů stoupání, kdy úvodní pasáž je zpestřena atraktivním výstupem.
K dobru Davidovi s Pavlem třeba říci, že pomohli vytáhnout batohy
i více disabled účastníkům na vrchol ferraty. Byl-li to záměr,
pak se bezpochyby zdařil. Davidovi se podařilo vybudit zdání,
že chata je již vzdálena tak kilák a že každou chvíli tam musíme
být. Takže každý vyrazil s dobrou vírou v brzký konec. Po hodině
chůze a zdolání dalších dvou výškových stupňů se nám otevřel úchvatný
pohled na celé údolí, Monte Perdido, a kam oko dohlédlo, samé
skály prosté jakýchkoliv známek civilizace. Po boudě ani vidu.
V tuhle chvíli se pokoušely mdloby i o mě a sprostě jsem nadával.
Dnes si někteří sáhli hodně hluboko do svých rezerv a prokázali
velkou vůli překonat sebe sama. Díky tomu ale zítra můžeme vyrazit
na Monte Perdido a zřejmě nedojde na hrách, co ho mám stále ještě
plnou flašku. Asi ho budeme sázet.
-nahoru-
Monte Perdido
Dnes nás čeká výstup na Monte Perdido. Málem jsme vyrazili v
ranních hodinách. V 8:15 přišel takový podivný důchodce a začal
šťouchat holí do prvního stanu, co byl po ruce. Nevybral si dobře.
Pozoroval jsem ho, zvědav, nezačne-li rovnou tahat stanové kolíky.
Stěží bych zabránil násilnému činu. Stačilo, když Davidovi, co
se právě probudil, mával před obličejem nějakým papírem. Byl to
ochránce, ale nekompromisní. Jistojistě zakuklený frankista a
příslušník Falangy, co odešel do hor do ilegality. Do devíti sbalit
stany, pochopili jsme z jeho brebentění. Do devíti hodin jsme
stany opravdu sbalili, ale bordel ležel ještě další hodinu a půl.
Před 11 hodinou do hor nevyrazíš!
Co dělali Karel s Pavlou, nechť napíší sami, ale evidentně Karlovi
nevadilo, že na oné místnosti v boudě otevírají až hodinu poté,
co my konečně před polednem vyrážíme.
My jsme se se slzami (štěstí) v očích rozloučili s výpravou,
chvíli na ně koukali, jak mizí v hoře, seděli, půlka četla Hovno
hoří a půlka k tomu kreslila deník. Pak jsme se rozhodli, že se
půjdeme podívat na protější kopec a vyrazili jsme tam. Výhledy
tam byly krásné, potkali jsme i velký kamenný falický symbol,
při cestě zpět jsme pak nejprve vyrušili čůrající turistku a pak
i našli skládku odpadků z chaty. Chvíli poté, co jsme se vrátili,
přišla i naše dobyvatelštější část. Myslím, že jsme si všichni
od sebe na chvíli rádi odpočinuli. (Karel) Já jsem si aspoň v
klidu doplnila svůj deníček. Jediné místo, kde jsem mohla sdělit
obavy o svůj život a pravdivě vylíčit poslední dny telátka. (Pavla)
My opět jdeme proti proudu. David tu již byl, ale – přesto –
právě proto neví kudy dál. První ranní horalé již sestupují ze
zdárně zdolaného vrcholu a ukazují nám cestu vzhůru. David a později
i Pavel funí pod batohem plným velepotřebných maček, které s úspěchem
vytáhli až nahoru, aniž by je kdokoliv použil či byly potřeba.
Ve 4 hodiny jsme na vrcholu téměř sami. Ve vedlejším údolí se
líně převalují mraky bílé jako mlíko a přetékají do našeho údolí.
Je tu krásně, výhledy, pohodička. Pro cestu zpět jsem poctěn společným
batohem. Takže když se sesunu sněhovými a suťovými poli k jezírku
pod Perdidem, vítá mě už Buri, jestli se nechci koupat. Jemu se
prý nechce, ale když bych tam vlez, tak by musel. Koukám na nafialovělového
Davida, který se odtamtud právě vykymácel. Tváří se spokojeně.
I jezírko vypadá lákavě, až na tající zbytky sněhu na březích.
Nechce se mi, a to že tam vlezl Dave nic neznamená, to je mula.
Hlavně Pavlovi naschvál jsem tam nakonec vlezl, až po krk. Nemá
provokovat, špekoun.
Navečer jsme se setkali s naší mini výpravou, co dvakrát obešla
boudu, a rozkládáme se na osvědčeném plácku. Tak dnes bude k večeři
hrách. A to jsem tak doufal, že ho v pořádku zanesu zpět k autům.
Pavel sice chvályhodně přibalil jedno rezervní jídlo pro případ
nenadálých zdržení, ale proč zrovna hrách! Možná plánoval dál,
než my všichni dohromady, že zaseje a ještě se mu podaří sklidit,
ale hrách přece nikdo nikdy nejí. S tímto vědomím se pouštíme
do vaření, ale už při prvním ohledání a ochutnání je vše jinak.
Nevím, jaké má Pavel představy o hrachu, ale zřejmě ho nikdy neviděl,
natož aby ho jedl a ostatní luštěniny jakbysmet. Celou dobu jsem
tahal fazole. Pavel se sice vehementně brání, že přece ví, co
bral s sebou a že se ukáže dole v Gavarnie, kde jsou pro změnu
fazole. A jestli chceme, můžeme klidně jíst fazole, že on si dá
hrách. Jako Frištenský, když nechtěl driftovat na pól.
Sice to situaci poněkud mění, neboť fazole jsou potraviny o dost
kompatibilnější, ale stejně uděluji Pavlovi tři tukany:
za nepoznání fazole od hrachu
za setrvání v bludu a tmářství přes vyjevenou pravdu
za výběr nekompatibilní potraviny. To, že to byly fazole, ho
neomlouvá, neboť čin byl spáchán s představou, že se jedná o hrách
A další tři pro Karla:
za to, že totálně přesolil naši porci fazolí
za to, že jsem kvůli němu zůstala o hladu, i když fazole zbožňuji
a těšila jsem se na ně celou dobu
za to, že bez výčitek sežral dvojitou porci a já pak měla v noci
divoké sny o válce (Pavla)
-nahoru-
Breche de Roland – Gavarnie
Situace se opakuje. Opět přichází důchodce, ale tenhle byl o
dost nekompromisnější a nepříjemnější a navíc nás celou dobu pozoroval
z nedaleké skalky. Stejně jsme bordelařili zase do jedenácti.
Tak dnes už se snad okruh uzavře. Návrat k autům. Nejdřív nastoupat
pár stovek metrů a poté již jen sestup do Gavarnie. Oním místem
předělu je Rolandova brána, nezaměnitelný útvar na hranicích,
ale než jsme ho dosáhli, užíváme si pochodu v úmorném vedru, v
suťových a sněhových polích, kličkujeme mezi padajícími kameny
z převisů. Cíl je viditelný z dálky, ale kudy a jak rychle se
k němu dostaneš, je věc každého zvlášť. Zde se jaksi neobtěžují
nějakými kilometrovníky, tyčemi, značkami, pokud nepočítám tu
a tam navršené kamenné mužiky. Za jasného počasí to nevadí, ale
při zhoršené viditelnosti by to bylo všechno o mapě a kompasu.
Na francouzské straně se klouzáme sněhovým polem až k Refuge
des Sarradets ou de la Breche. Nechci se rozplývat do příliš lyrických
detailů, ale byla opravdu okouzlující. Postavena na skalním výběžku
v údolí ze všech stran sevřeného horami. Červené okenice kontrastující
se šedí horských štítů. Sušící se prádlo na střeše. Cesta dál
by nebyla nijak výjimečná, co se týče zážitků z cesty, nebýt našeho
očitého svědectví pádu vrtulníku – tedy ne že by se přímo zřítil
z nebe, ale nějak nezvládl přistání či vzlétnutí, škrtnul jedním
listem vrtule o stráň a sesunul se o pár desítek metrů níž. Trochu
čmoudu, trochu plamenů. Řečeno Buldokem: “O zábavu na trase se
nestará příroda, ale najatý kompars”, a spolu s Járou Cimrmanem
“Pro tentokrát diváky vyloženě zklamali”.
Je jisto, že nebýt důležitějších katastrof, tak bychom se určitě
dostali do televize, aspoň v regionálním vysílání. Pro zbytek
sestupu máme o čem rozprávět a nedůvěřivě sledujeme každý vrtulník,
co nám letěl nad hlavou. Šťastně jsme našli sestup do údolí. “Šťastně”
je na místě, neboť značky žádné a navigační minela by znamenala
skončit na hraně nejméně 300 metrů vysokého vodopádu. K večeru
jsme se patřičně znaveni dotrmáceli do Gavarnie. Nezaváhal jsem
ani okamžik a zakoupil víno a přesouváme se na místo blízké našemu
puťákového startu.
Okruh se uzavřel. Tukani potvrzeni. V autě je hrách.
-nahoru-
Lourdy
Spali jsme na plácku hned vedle cesty, kudy jsme právě před sedmi
dny stoupali do hory. Dnes po ránu jen líně ležíme a cpeme se
z bohatých zásob, kterých se nám nedostávalo v uplynulých několika
dnech. Pozorujeme v ranním slunci nasvícený Vignemal a plánujeme,
co dál.
S včerejším návratem k autům totiž některé z nás opustila morálka
i vůle k jakémukoliv dalšímu pochodu. Jediný, kdo z toho má těžkou
hlavu, je C. C., kterému to narušilo plán na další pětidenní puťák.
Hlavní a nepřekonatelnou překážkou je přechod Aneta s bagáží (Pic
de Aneto, nejvyšší hora Pyrenejí). Při bližším pohledu do mapy
místní geografické podmínky opravdu neumožňují alternativní trasu.
David chvíli fantazíroval, jako že zdoláme Aneto za 1 den se startem
ještě za tmy nebo pojedeme do Barcelony a podobné nesmysly. Zvolil
nakonec nejlíp, jak mohl, ale o tom dále v deníku. Dnes jedeme
očistit své hříšné duše do Lurd.
O chudé Bernadetě, která měla zjevení Panenky Marie, na jejíž
počest zde byla postavena kaplička, si můžete přečíst na jiných
místech, ale o tom, v co se změnilo toto poutní místo, si můžete
přečíst hned. Na první pohled je zřejmé, že toto město žije z
turistů, nebo spíše různě postižených či nemocných, kteří sem
přijíždějí s vírou v zázrak. Od prvního okamžiku jsme zaplaveni
všemožnými suvenýry na motivy sv. Bernadety včetně kanystříků
a plastikových flaštiček ve tvaru světice, do kterých lze natočit
uzdravující svatou vodu. Hlavní třída obsypaná obchůdky nás zavádí
až do samého centra dění. Kromě davů turistů potkáváme desítky
různě postižených či nemocných, kteří taženi zřízencem na vozíku
objíždějí jednotlivá památná místa: výklenek se sochou sv. Bernadety,
před kterým bez přestání stojí dlouhá řada věřících. O kus dál
vytéká z kohoutků s dávkovači uzdravující voda, ale jak informují
cedulky, nutnou podmínkou je víra v její léčivou schopnost. Nabrali
jsme vodu do zásoby a Karel ji dokonce přivezl domů v jedné z
těch plastikových flaštiček
Původní bazilika asi neodolala náporu turistů a je v rozpadu,
navíc jistě nestačila kapacitně, a tak o kus dál postavili nový
kostel, podzemní, ne nepodobný atomovému krytu, podzemnímu parkovišti
či hokejovému stadionu. Na délku tak 150 m, na výšku asi 15 m,
betonové nosníky, projekční plátna. Něco takového se nedá popsat,
to se musí vidět, a tak jsme to tam všechno procházeli a nevěřícně
kroutili hlavami, až jsme byli rádi, že už jsme odtamtud pryč.
Městečko opouštíme nasyceni civilizací natolik, že trocha pobytu
v horách se do každého ještě vejde. To byl asi i Davidův cíl.
A vlastní lurdský zázrak? Asi nikde nevydělávají na lidském neštěstí
tolik, jako zde, ale to je jen můj názor, se kterým nemusíte souhlasit.
Kdo uviděl, souhlasit musí. (Karel)
Přesouváme se na španělskou stranu do Vall de Barravés. Cestou
uskutečňujeme druhé překročení francouzsko-španělských hranic
a nebýt opuštěných hraničních budek, španělských nápisů a viditelně
horší silnice, tak bychom nepoznali, že jsme ve Španělsku. Projeli
jsme tunelem dlouhým tak, že se Špejk stačil téměř udělat (uvést
do varu – tak schválně, kdo si toho všimne…) a na druhé straně
je náš cíl. Prohlédli jsme refugii Cabana de l Hospitalet na začátku
zítřejší GR, kde by se dalo spát, ale zdemolované stavení a vymlácená
okna hovoří o opaku. Místo nacházíme na nedaleké odbočce. Společnost
nám dělá tábor skautíků, ale ti si nakonec vystačili sami. Uvařili
jsme, vychrochtli dalších 5 litrů vína a šli spát.
-nahoru-
K Anetu
Skauti jsou již dávno pryč, když se konečně dáváme do balení.
Hlavně jídlo, nezapomeňte na jídlo, to je hlavní myšlenka po ránu.
Nemám strach, že bychom tentokrát trpěli hladem. Nejraději bychom
vzali jídlo všechno, a to jdeme jen na tři dny. Mám dojem, že
někteří záměrně protahovali přípravu v marné víře, že se puťák
odloží, či dokonce zruší. Téměř se to podařilo, neboť odchod byl
až ve 14:00. Auta jsme nechali na jakémsi pochybném parkovišti,
přímo před odloženou radlicí od buldozeru. Návrat k autům může
být hodně neočekávaný.
Dnes máme dojít do údolí nedaleko od Aneta, kde přenocujeme.
Zítra zdoláme Aneto jen nalehko bez batohů a následující den se
stejnou cestou vrátíme. Tak to byl plán na zdolání nejvyššího
vrcholu Pyrenejí a pólu XI. polárky. Hlavně se ale musí vyrazit,
jenže ve 14 hod. odpoledne se chce málokomu. Sluníčko pere jako
zběsilé a hned vedle je jezírko s lákavě modrou vodou. Stačilo
málo a někteří by se do této pasti rádi nechali chytit, ale C.
C. je nekompromisní. Před sebou máme nejméně pět hodin výstupu.
Ve stínu lesa se šlo ještě dobře. I když se výprava musela teprve
rozejít a každá zastávka jí byla dobrá. Malinové porosty, co
nám pod Pas del Pi přehradily cestu, představovaly vítané přerušení
cesty a zdržely i nás přes půl hodiny. (Dave) Spíš hodinu. A pak
ty borůvky po cestě… (Pavla) Ale potom jsme začali stoupat.
Křovinatá vegetace neposkytující žádný stín, dusno, hmyz pijící
nám krev nejenom obrazně.
Po úmorném výstupu jsme konečně u první a jediné boudy na této
trase. Tady mě Dave obvinil, že jsem na něj spěchal s odchodem,
takže minul odbočku na trasu, kudy jsou cestou tři záchytné boudy.
Hlavně že se má na koho vymluvit, že je mu líto, ale že teď už
musíme dojít do konce.
Tahle bouda je stejně nepoživatelná, neboť jsou v ní rozloženi
dva dědkové a podle toho to v ní vypadá. Již z dálky nás s obavou
sledovali, nechceme-li snad přenocovat. Ač někteří by nepohrdli
a třeba i jen na zápraží se složili, pokračujeme všichni dál do
sedla. Odtud se nám otvírá pohled do dalšího údolí s jezírkem,
které ale ještě není to pravé a za ním výstup do sedla ještě o
200 m vyššího než je toto. Do toho svítí pozdně odpolední sluníčko.
Je tu hezky, jen kdyby to nebylo tak vysoko a daleko. Vlastně
právě proto je tu tak hezky. Kdyby to měl každý za humny, tak
by sem jistě vedla silnice a bylo by tu lidí jako...
Muly pouštíme napřed, takže zcela podle očekávání míjejí trosky
ultralightu ležící na břehu onoho jezírka, zcela nepovšimnuty.
Nějak moc toho kolem nás padá. A opět stoupáme, tentokrát naposled.
Zatímco my máme nad hlavami stále jasné nebe, tak hory v dálce
jsou zahaleny v mracích a doléhá k nám tlumené hřmění hromů. Přišlo
to právě včas. Již jsme začali umdlévat z výstupu, ale těch pár
hromů zmobilizovalo energii a na sedlo jsme téměř vyběhli. Jezírko
na opačné straně je to naše. Takhle z výšky vypadá titěrně, jako
na dosah ruky, ale bylo to ještě 150 m sestupu. Tak dnes nesmí
pršet. Tady není žádná bouda, kde se schovat, jen jsme objevili
provizorní převis, kde by se v nouzi vyspali tři lidi.
No a protože se mi dnešního dne podařilo zmoudřet o další rok,
popíjíme na oslavu Passport Whisky.
-nahoru-
Aneto aneb pól výpravy
Tak dnes naposledy. Poslední výstup. Poslední třítisícovka. Naposledy
se budeme škrábat suťovými a sněhovými poli, a pak už půjdeme
jen dolů, ale bohužel i domů. Pic de Aneto, náš cíl a pól letošní
polárky, máme doslova za humny. Stačí zdolat sedlo nad námi a
už ho uvidíme. Nějakých 700 m stoupání je hračka. Když navíc jdeme
bez batohů, které zanecháme pod včera nalezeným převisem, tak
se na dnešní výstup opravdu těšíme.
Jediný, kdo vraští čelo, je David. Od rána rozmýšlí, zda vzít
mačky či nevzít. Střídavě kouká do jedné a druhé mapy, když v
každé je něco jiného. A kudy nahoru? Podle mapy je to snadné.
Jedno sedlo, druhé sedlo, sněžné pole, které na druhé mapě není
nakresleno, závěrečné stoupání a pól je dobyt. Vypadalo to jednoduše,
jen to bylo zakresleno tou nejtenčí čarou z legendy. A skutečně.
Zdolání sedla bylo posledním pevným bodem výstupu. Dál už jsme
nenarazili ani na mužika, natož na nějakou značku.
Po dvouhodinovém výstupu jsme skončili na vrcholku hřebenu, Anetu
na dohled, ale v cestě nám bránil nepřekonatelný sráz. Jsou pouze
dvě možnosti. Zvolit náhradní pól na jednom z dostupných vrcholů
a Aneto prohlédnout dalekohledem, nebo se vrátit zpět asi 150
výškových metrů, na nějakém místě slézt dolů a pokračovat. Nemusím
říkat, jak to dopadlo: C. C. vypadal, že by první variantu nepřežil.
Naštěstí my jsme přežili variantu druhou. (Karel)
Při slézání jsme si užili volného lezení několik metrů nad zemí,
což některým (konkrétně mně) nedělalo úplně dobře. Bohužel to
nebylo poslední exponované místo dnešního výstupu. Sestup z dalšího
hřebenu byl zajištěn lanem provizorně zachyceným za výstupek ve
skále. Dále pokračujeme již víceméně jen ve sněhu. A šlo to i
bez maček. Krásný byl výstup na předvrchol Aneta, kde všude kolem
byl jen sníh. Úplně na závěr jsme přelezli půl metru širokou plotnu
hřebínku oddělujícího propasti po stranách a stáli jsme u vrcholu.
Své vítězné “dobyt” tak mohli zvolat: náčelník, chief commandant,
cabalero Dave, navigátor, intendant, cabalero Buri, chief intendant,
seňorita Dáša, dream team, don Karlos a doňa Pabla, vakomyšky,
seňoritas Zuzanita a Gabriela, a potah, nosič, primitiv, seňor
Buldok, řečený Doktor, všichni zde. Pól byl dobyt.
Nechali jsme se vyfotit od jediného návštěvníka, který tu ještě
přebýval. Vypadal, že si sem přišel vykouřit svou obvyklou cigaretu
marihuany. Krátce jsme poseděli a v 18:00 vyrážíme zpět. To, co
vypadalo na jednoduchou procházku, se protáhlo až do večerních
hodin a začínáme mít obavy i o bezpečný návrat. Začíná pršet.
Přihnala se bouřka a o chvíli později již padají kroupy, blýská
se a viditelnost je sotva pár metrů. Během pár minut jsem promočen
až na kůži a vodu z bot mohu vylejvat. Vzpomínáme na Skotsko.
Jediný rozdíl byl v tom, že tam jsme se vraceli k autům, ale tady?
Budeme stavět stany a k nejbližší civilizaci je to zítra ještě
několik hodin chůze.
Naštěstí se bouře přehnala tak rychle, jak přišla a na vrcholku
sedla u našeho jezírka již opět svítí sluníčko. Vyřváváme plni
euforie “Tam kde hynuli vlci”, “Přátele zeleného údolí” a podobné
nehynoucí songy, sušíme se v zapadajícím slunci a těšíme se na
vizoura.
Věci nacházíme v pořádku, popíjíme whisku a to dokonce i abstinenti
(nebo to aspoň o sobě Gábina prohlašovala, ale stejně jí už nikdo
nevěří). Potom už jen seděla u stanu a několik minut se nekontrolovatelně
smála úplně všemu. Po dnešním dni vlastně i bylo čemu.
-nahoru-
Sestup borůvkovým polem
Kromě bot stačily ostatní věci přes noc uschnout. Cestu zpět
jdeme trasou, na které – jak David tvrdí – jsou zakresleny tři
boudy, nebo alespoň mapa to tvrdí. Tou trasou, kterou předevčírem
údajně díky mně minul.
Kromě úvodního vystoupání do sedla jdeme již jenom z kopce. Značení
žádné a mapa nám opět nijak nepomůže. Ale ono je to jedno. Jdeme
pořád dolů. I přesto jsme v některých okamžicích dost váhali.
Obzvlášť při zdolávání skalních stupňů jsme s výhodou využívali
navigace pomocí vysílaček. Ale v okamžiku, kdy si nalezete do
dvojkového sestupu s batohem na zádech a několika metry pod sebou,
tak si už musíte pomoci sami.
Ale jinak si není na co stěžovat, neboť výhledy byly opět krásné.
Jen mi není jasné, kudy se chodí, když je vyšší stav vody, neboť
část cesty jsme šli prostředkem vyschlého koryta potoka. V nižších
partiích cesta vedla vzrostlou vegetací, prodírali jsme se travou
až k pasu. Nikomu bych ale nedoporučoval tudy jít nahoru, ale
to hlavně kvůli nedostatečnému značení. A kolik že boud jsme potkali?
Jednu, poctivě zabedněnou. Při jedné zastávce jsme nasbírali plnou
flašku borůvek.
Po únavném sestupu jsme se k večeru dostali na místo předvčerejšího
startu, a protože jsme přišli po druhém břehu potoka, tak můžeme
říci, že jsme udělali i okruh. Při překračování potoka jsem
se zvládla i neplánovaně vykoupat. V tu chvíli jsem nadávala víc
než Špaček a slibovala jsem si, že už se nikdy nenechám k takovému
mulímu pochodu přemluvit. S odstupem času musím své stanovisko
přehodnotit a uznat, že to byly jedny z nejlepších prázdnin a
bez reptání bych okamžitě jela znovu. (Pavla) I auta jsme
našli tam, kde jsme je přede dvěma dny zanechali a spát jsme jeli
opět na osvědčené místo u skautíků. Tentokrát jsme tu sami. Nacpali
jsme se k večeři, co se do nás vešlo, a došlo i na výborný pudink
s borůvkami. Jen Pavlovi, neboť nesbíral a nedostal, přišel pudink
málo sladký a borůvky jistě moc kyselé, jako lišce v Ezopově bajce.
-nahoru-
U moře
Sice po ránu opět prší, ale to už nám nevadí. Jedeme k moři.
K moři jsme se dostali až k večeru, neboť nejdřív jedeme navštívit
Andorru. Nikdo tady nikdy nebyl a i znalosti jsou vesměs povrchní.
V podstatě se jedná o široké údolí v horách, kudy prochází jediná
významnější silnice, po které jsme přijeli ze španělské strany.
Hranice jsme přejeli bez obtíží, ale na výjezdu stojí kolona aut
a celníci, zdá se, že probírají jedno auto za druhým.
Při první návštěvě obchodu je vše jasné. Andorra – toť celé největší
duty free shop v Evropě. Stovky Frantíků a Španěláků přijíždějí
za levnými nákupy. Proto jsme nebyli schopni najít jediný obchod
před hranicemi. Doplňujeme fuel a za zbytky peset z autokasy se
cpeme pochutinami, co jsme nakoupili v krámku u pumpy. Jen litujeme,
že nezbylo na nějakou whisku. Pokračujeme dále. Silnice je lemována
obchody s všemožným zbožím, elektronikou, prodejny s auty, luxusním
zbožím, až oči přecházejí. Mraky lidí, blázinec na cestě. Vůbec
Davidovi nezávidím řízení, tak mu moc nelze vyčítat, že odřel
patník, co stál při cestě. Od teď Špejkovi chybí boční blinkr
a na boku mu plápolá půl metru gumového těsnění ze dveří. Začíná
připomínat vrak.
Jak se přibližujeme Francii, tak ceny jsou již ve francích. Před
přejezdem hranic si Špejk připsal výškový rekord 2407 m za zdolání
Pas de la Casa. Zde jsme strávili neuvěřitelných dvě a půl hodiny
čekáním v koloně, než se nám podařilo sjet na opačnou stranu sedla,
kde jsou již francouzské hranice. Dole, těsně před hranicemi,
byl totiž další nákupní komplex, jehož průjezd zdržoval provoz.
Francie nás přivítala mlhou, která by se dala krájet, bouřkou
a deštěm, který nás doprovází vlastně již od rána. Ještě že jedeme
k moři, tam neprší. Po úzkých, klikatých cestách jen pomalu pokračujeme
vpřed.
U moře opravdu neprší, u moře vane mistrál. Stany v tom nepostavíte
a schovat se není kam. Hodinu jsme objížděli různá “příhodná”
místa, vinice, smeťáky a pořád nic. Až nakonec… Ocitli jsme se
přímo u kapličky. Nasvícená na kopci nad mořem byla nezaměnitelným
orientačním bodem. Normálně bychom zde nikdy nespali, ale dnes…
A najednou stojíme přímo před ní. Bledé světlo reflektoru osvětluje
vstupní terasu, která jediná poskytuje jakžtakž závětří. Zamčené
dveře se zachvívají pod nápory větru a za klikou je zastrčena
seschlá svatební kytice. Tak zde bychom měli přespat. Povzbuzující
místo v povzbuzující půlnoční hodinu, zvláště když nějaký vtipálek
začíná vyprávět útržky z Blair Witch. Chraňte klid mrtvých, kteří
odpočívají na tomto místě!! Tady spát nebudu, prohlašuje Pavla
a kvapem odchází zabrat si místo do Špejka, který se ve větru
kolébá jako loď na vodě. Ostatní jsme zalehli přímo přede dveřmi
s všelijakými pocity.
-nahoru-
U moře
Ráno se budíme s východem slunce na obzoru a s prvními rybáři
vyrážejícími na loďkách za ranními úlovky. Doufáme, že něco naloví
i pro nás, neboť se chystáme ochutnat paellu, místní specialitu
z mořských mrch.
Žádné zjevení nás v noci nenavštívilo, tak nám snad toto malé
zneuctění tohoto místa projde bez úhony. Potrestání nás ale neminulo.
Už jsme připraveni k odjezdu, Dave se chystá nastartovat, a ono
nic. Seškrabal nečistoty z kontaktů, ale baterie je totálně vybitá,
že ani neškytne. Zapřáhli jsme Mazdu a odtáhli Špejka do nejbližší
vesnice. Rádi bychom sehnali startovací kabely. Místní nás posílají
do autoopravny a nebo ještě lépe se s námi vůbec nebaví, když
vidí, k jakému autu patříme. V autoopravně údajně kabely nemají,
zato nám nabízejí fungl novou baterii. Ta naše je taky nová, ale
zrovna není ve formě. Nakonec jsme se dohodli. Za nevelký peníz
nám baterii během hodiny dobijí.
Tu dobu jsme strávili nakupováním v supermarché a zakoupili jsme
i hotovou paellu a další suroviny do zeleninového salátu. Po demokratickém
hlasování a přehlasování Pavla jsme usoudili, že lepší než utrácet
peníze v hospodě, bude lepší, když si paellu uděláme sami. Nápad
to byl lákavý a v tu chvíli zdánlivě i bez chyb. Kromě toho se
koupili dva kaňouři vína.
Přejíždíme k moři a rozkládáme se na pláži, která má daleko k
ideálu opuštěnosti a divokosti. Nejsme na Korsice, tady je Azurové
pobřeží, kde si lidé lezou po hlavě. Rozložili jsme se a nakonec
jsme byli asi všichni spokojeni. Užili si moře, vln, hraní pokeru,
vypili kaňour vína.
S pozdním odpolednem jsme se sbalili a přesouváme se směrem dále
do vnitrozemí, někam kde nefouká. Nevím, jak daleko bychom museli
jet, ale když jsme za tmy opět nouzově hledali místo na spaní
někde uprostřed vinic, tak vítr foukal s nezmenšenou intenzitou.
Špejk utržil další ze šrámů, když se Dáše jako řidičce našeho
expedičního vozítka, podařilo odříznout – a to doslova – kus předního
spojleru o natažený drát na vinici. Ale to by nebyla ta největší
pohroma večera.
Při vlastní přípravě jídla, při zběžné ochutnávce paelly, zjišťujeme
poněkud nestandardní kyselou příchuť. Zcela prostě se během dne,
co byla zavřena v teple auta, zkazila. Takže z večerního menu
nebylo nic. A aby se nevyhodilo všechno, tak někteří odvážlivci
zkonzumovali i docela velké porce. Vtipkujeme, kdy že se asi objeví
příznaky akutní otravy, jakpak asi zítra bude Pavel řídit dvě
auta, neboť jediný nejedl, v jakých intervalech se bude zastavovat
na kolektivní šavlové tance apod. V takovémto černém humoru vyprávíme
asi hodinu, a když stále nikdo nevypadá otráven, tak pomalu všichni
usínáme.
-nahoru-
Návrat
Vrrrrr. Budím se podivným zvukem, ale stále nikde nic. Vrrrrr.
Z brázdy mezi řadami vinné révy vyrazil traktor s postřikem a
popráškoval Buriho stan. Tady se pracuje i v sobotu v 7 ráno.
A už se zase vrací, tentokrát o řádku blíže. To už ale nečekáme,
rychle se balíme a odjíždíme pryč. Stejně o nás věděli a nijak
jim to nevadilo. Jen nám bylo hloupé si natrhat vinných hroznů,
které akorát už byly zralé k očesání.
Nikdo se večer neotrávil a mořské mrchy budou muset být někdy
příště.
Jedeme už jenom domů. Ač je Francie rozlehlá, některými místy
projíždíme již počtvrté, počítaje i loňskou polárku. Ono to bude
hlavně dané tím, že tudy vede neplacená dálnice v severojižním
směru, alternativa k Autoroute du Soleil. Některé úseky jsou stále
ještě ve výstavbě, takže chvílemi jedeme v koloně nebo i stojíme.
Dál už cesta probíhala bez významnějších momentů. Karel řídil
od rána do večera bez přestávky a na večer, již patřičně vyčerpán,
mi to předal v domnění, že já jsem vlastně fit jako rybička, když
jenom naviguju a neřídím. Za poslední franky kupujeme dary či
pochutiny na doma, v onom supermarché, kde jsme vloni zakoupili
první z dlouhé série kanystříků.
-nahoru-
Doma
Cestou po Německu se mi Pavla starala o rozptýlení, neustále
vymýšlela témata hovoru a kladla záludné otázky, abych neusnul.
Nakonec jsme defektu na našich expedičních vozítkách neušli. Špejk
nemá na pravou přední štěstí. Jojo, málem jsem fakt zapříčinil,
že jsme byli v televizi, jak jsem to proklamoval každý den. Tak
ještě jednou sorry… (Buri). Kdybych ale předem věděl, že se
vrátíme s jednou proraženou pneumatikou, tak bych neváhal a bral
to. Takhle jsme poněkud rozladěni překročili české hranice, koupili
gambáče v krámku na pumpě a jeli se vyspat do lesa, než se rozední.
Přijeli jsme včas na krátkou společenskou návštěvu v Zámělíči,
ale hlavně na polední oběd v Hubertu. Vaří zde stejně dobře jako
vloni. Tím končí naše polární výprava, neboť Pavla s Karlem zůstávají
zde a do Prahy jsme pokračovali již jenom Špejkem, který vypadá,
jako když se vrátil z válečné zóny.
A tím se uzavírá další úspěšná polární S.P.CH.S. výprava.
© Buldok
-nahoru-
Nástrahy kladené Velkým Pýrou
Byly jednou jedny velehory, a ty měly, jako každé pořádné velehory,
svého pána. Tohle byl Katalánec, týpek trochu xenofobní a nervózní,
jinak ale vcelku pohledný krasavec. A ten se tak jednou na kongresu
od svého starého kámoše Rübezahla z Krkonoš doslechl mezi řečí,
že se ho tam od něj ze střední Evropy chystá navštívit nějaká
cháska. Těžko říct, odkud se to dozvěděl ten sudetský páprda,
ale Čechy prý jsou malá zem a skoro všichni se tam znají. "Proč
mi to vlastně povídáš, nebudou tam od vás první ani poslední?"
udivilo ho trochu, že to Germánovi vůbec stálo za slovo. "No
jo, ale tihle jsou obzvlášť vypečení. Jen u mě oslavovali už dvakrát
toho jejich Silvestra, a ty následky... Představ si, dokonce zničili
sáňky! Taková posvátná věc. Co mně to dalo za práci, než jsem
je lidem vymyslel. Nakonec už loni se na ty pásky dost zlobil
tvůj masívní soused Centrál, a kdyby z těch jeho hor včas neutekli,
prý už si na ně něco chystal. Děsně chlastají a jednomu z dolmenů
– víš jak je na ně hrdej – prej říkali Tenis! Měl z toho málem
kolaps, už taky moc nevydrží, prďola starej. No, vlastně, on je
tak asi starej jako já. No..." "Hele, kdo z nás je mladej,
prosím tě. To neřeš. Ale ta tvoje chátra – myslíš, že se jako
mám bát? Pche, vyplaším je pár znameníma a ještě rádi utečou!"
To budou oni! Schovali se do dost nenápadných aut a radši sem
jedou už za tmy. Pro začátek jim pustíme mlhu. – Aha, taky návštěvníci
rockových koncertů, tak jinak. Tak co říkáte na Ďáblův most? Osvětlení
jsme sem dali šikovně, vypadá to takhle fakt podstatně líp než
ve dne. Aspoň dostanou trochu respekt. Počkejte zítra.
Mačky mají, jen si je neumějí nasadit. Bytovkáři... Pravda, letos
je zas tak moc potřebovat nebudou, led se mi nějak nepovedl. –
Á, první chyba, už se trhají! Taky když vláčíte Le budon, to se
pak nedivte. Za chlast – pif mu, bouřka kroupy teď! Buď jste přišli
do hor chodit nebo chlastat!! Někam ti jejich opozdilci zalezli
– cože, ono jim to nestačilo a chlastají i v noře? Tak to vám
tam šoupnu trojského koně. – Dobrá, tak tedy ne, za vaši vzájemnou
solidaritu při nošení těžkých batohů uděláme z úchylného námořníka
jen meditujícího učitele. – Dneska jste se chovali celkem způsobně,
za to vám ukážu vakomyš, schválně jestli jí poznáte! Poznali,
dobrá, máte za to právo ještě dojít na další chatu. – Ale, únava,
copak copak, dokonce sprška, vy jste nějací vyměklí. Já vám ukážu,
že moje hory žádná idylka nejsou! Jestlipak máte nepropustné stany?
Ale vida, Pejřil nemá! No, teď si spílej – Bětuško, Bětuško, cos
mi to udělala – ta už ti nepomůže! A teď se budu chvíli rozmýšlet,
jestli vás vyplavím nebo nevyplavím. Hmmm, když tak koukám, jak
vám jdou ty veselé hry, tak to vás nevyplavím, vy se někde utopíte
sami... Na udobřenou zase trochu vakomyší, doufám že už to valíte
nejkratší cestou domů.
Prrr, co je to, ani volí lebka či chcíplé telátko vám nic neříkají???
Aha, kruci, vy jste Středoevropani a neznáte oblíbené španělské
výhrůžky příliš odvážným toreadorům... Co teď? Však vy se uštvete
sami! Ani nejedete nahoru autobusem? To nemůžete přežít! Stačí
pár výhrůžných cedulí, že spát se dát až nahoře nad řetízky, výhrůžný
pohled služebníčka v uniformě a však vy vyhnijete. Vypadáte už
opravdu pěkně chcíple! Mě, Velkého Pýru, totiž jen tak někdo nepřemůže!
Ha, řetízky, šero, tak co? Zase ta vaše falešná solidarita? Fuj,
že se nestydíte! A ještě se posilujete rozinkami! Prdím na vás,
zprudím vás zase až zítra. Ukážu vám, jaké jsme se starým Francem
vychovali ochránce hor. Aspoň se naučíte vstávat včas.
Teď už snad konečně vypadnete. Brána je ale dobrá, co? Ta se
mi fakt povedla! Jen nevím, proč jí pojmenovali po tom křivonohým
fotbalistovi... A ještě ho zkomolili z Ronalda na Rolanda! Pro
vás bude ale osudná, právě tady vás totiž konečně dostanu! – Konečně
krajan, co? Tak se pořádně skamaraďte, jen ať vás vidí pohromadě
co nejvíc lidí! Co to? Však je taky Slovan, ne? Jak Polák, to
snad se rozlišuje jen na Pražáky a vidláky, ne? Takhle jsem si
to aspoň vyčetl z knížky "Pražák jede do světa" z toho
renomovaného cestovatelského nakladatelství! Jak se to jen jmenovalo?
Jo, Freytag a Bernard... Ale aspoň, že jste se s bratrem Slovanem
pozdravili, ke kontaktu tedy došlo! A teď si klidně zablbněte
ve sněhu, hned tak ho zase neuvidíte. Už vás mají, chacha, kamarádi,
Gendarmerie, pašeráky pochytáme, jen se nebojte. – Ne, to je blb,
ten Jean, oni nechytli ani toho Poláka, hlavně že tu pořád tak
kroužil. Tak teď aspoň sednout a polapit tyhle ptáčky – moje Aluetka,
oni mi jí zničili! Takový krásný vrtulníček... To je konec. Jsem
v depresi. A ptáčci uletěli. – Ne, hele, další jejich chyba, oni
ztratili cestu! Ale já už nemám pro dnešek sil, tak jim to jenom
ukloužu a trochu roztluču. Chacha, ale z té stěny už se jen tak
nedostanete. Leda vrtulníkem, ale to budete mít pěkně mastné!
Jak to, já už taky hlady šilhám – vždyť oni jsou na druhé straně
údolí a jen na to čučej... To ve stěně jsou dokonce moji lidé
– no ještě že se jim nic nestalo. Dnešní den se mi tedy moc nepovedl,
ale zítra se jich podle jejich řečí už konečně zbavím. Ale přece
nekapituluji. Chacha, dobrý nápad! Jako největší trest na závěr
té jejich povedené výpravy jim ukážu Lurdy. Oni se tím vytrestají
sami!
To byl zážitek, co? Pche, Bernadetta. To byla pěkně vyčůraná
mrška. A teď už mažte pryč, nebo si to rozmyslím. Kam to zase
sjíždíte z té dálnice?? To je přece cesta k Anetu! Můj milý kopče,
vždyť oni mi tě chtějí olézt! Však oni k tobě ani nedojdou. –
Už teď plazí jazyky, uřvaný dětský tábor na klíčovou noc před
výstupem, to byl dobrý tah pro vyčerpání výpravy. A jak se jim
nechce! Ještě trochu maliní do cesty, však oni daleko nedojdou.
To je vzdechů a heků, panečku.
První kopec jste teda zvládli, no jen pojďte do chatky, pojďte.
Oni je odradili ti dva obšourníci, to jsem nějak podcenil, další
pastička nesklapla. Dobrá, tak teď vysilovací stroj namaskovaný
za spadlé letadlo. Kdo na něj pohlédne, půlku sil ztratí! No vida,
už padají únavou, trosky z nich jsou. Aha, to jsem zase podcenil,
ten špinavej s blejskavým zubem šel jinudy a teď pomáhá ostatním
zombiím. No dobře, za průsmykem vás ale čekají jen bažiny a ledová
voda v jezírku. Já se zatím pořádně nachystám na zítřek, to bude
vrcholné představení, slibuju, že jestli ho zvládnete, smíte domů.
Jako že se Velký Pýra jmenuju.
Tak co říkáte na mapu, jak se vám líbí ty sněhový pole, co jsem
do ní přes noc přikresloval? Hu, zase podcenění, mapy mají dvě
a ta druhá je správně. Aspoň jsou zmateni. Tady, tady, kuk, já
jsem Aneto, pojďte za mnou. Napálili se, to byl konečně povedený
trik. Teď už to stihnout nemůžou. No říkám, že to nestihnete,
hele, lano, to jestli vůbec slezete, tak se pěkně zdržíte! Hlavně
ty nešikovné kuličky, co s sebou vláčíte. – No dobře, tak i Kulička
Míša to zvládla, tak teď se ale podívejte, jaké bude počasí. Rozhodně
slunce ani v duši, ani na obloze! Kameny tady máme houpavé, mraky
tady máme nestálé! Co ty Zuz–mulko, ty se pořád jen směješ – cvrnk
tě do ucha elektrikou!
Koukám, že jste asi opravdu stateční, ve sněhu jste nezapadli,
přes koníčka přelezli, tak si teda asi doopravdy zasloužíte vrcholu
dobýt! No ale teď alou domů a ať už vás tu nevidím! – Kupodivu
pochopili a nenechali se ani zblbnout dvěma mými sluhy předstírajícími
pohodu a bivak. Tak jo. Ale ještě se podívám, jak umíte utíkat!
Pustíme bouřku kategorie šest, to by mohlo být tak akorát. Buď
– anebo. Jestli vyměknete a schováte se pod nějakej šutr, nebojte,
však on na vás spadne. Když půjdete dál a nevykloubíte si při
tom nohu – máte právo na návrat! – Běží, běží, rozvratné názory
sice existují, ale jsou přebity, lano jim jde taky nezvykle rychle.
Není čas přemýšlet, co? Ještě trochu břichabolu, nechtěnou koupačku
a ztracené orientační body, to už předpokládám, že asi přestojíte.
To bylo jen, abyste měli nějaké vzpomínky. A už jedou!
Byli jste celkem hodní, dejte si tedy na moje zdraví paellu –
ale ne až večer, teď jí musíte sníst! Pak se divte, že je zkažená
– inu, Pražáci! Tak ale teď už pěkně spěte a ať se vám zdají o
mých horách pěkné sny. Aha, já jsem uspal i řidiče...
© Karevic
-nahoru-
|
|
