|
|
|
Fucking Weather, Skotsko 26. 6.
– 19. 7. 1998
FOTKY
Odjezd - Do Calais
- Do Skotska - U moře
- Edinbura
Stirling a Ben y Vrackie - Lochnagar
- Glen Dee
Ben Macdui - Glen Derry
- Whisky Pole - Loch
Ness - Ben Eighe
Haggis a jiné mořské mrchy - Trotternish
Peninsula - Black Cuillins
Fort William - Ben Nevis
- Glen Coe - Last but
not least - Oxford
London Town - Město Londýn - Dover
- Doma
Odjezd
Přicházím v 17:30. Nejenže jsou všichni přítomni, ale dokonce
jsou věci sbaleny v autě. Přesně v 18:00 vyrážíme, řídí David,
směr Rozvadov. Cesta probíhá plynule. Krátce zastavujeme v hospodě
ve Stříbře. Zde nás Dáša seznamuje s naším virtuálním českým přítelem
Jakubem, prý že ho známe ze školy, a s jeho anglickým kolegou,
u kterého budeme ubytováni v Londýně. Je v tom poněkud zmatek
a historka pro celníka v našem podání působí dost nevěrohodně.
No času je dost. Přes hranice projíždíme bez problémů, snad jediná
škoda, že zde nemají duty free shop. Začíná pršet a již se setmělo.
Naviguje Buri přes okresky a města směr na Nürnberg, kde bychom
se měli napojit na dálnici. Počasí je opravdu mizerné, navíc ani
není moc vidět, protože Špejk spíš než cestu před námi oslňuje
protijedoucí auta. Taky se mu to vymstilo. Při vyhýbání se středovému
ostrůvku najel pravými koly na chodník a při té rychlosti pneumatiky
nevydržely. Je smutnou skutečností, že byly týden starý. ...
Je šťastnou skutečností, že vydržely aspoň ráfky. (Buri)
Takže je pátek, 23 hodin, jsme v nějaké malé vesnici (Hartmannshof)
50 km od hranic a zítra ve 23:00 nám jede trajekt z Calais, od
kterého jsme vzdáleni 850 km. Nakonec jsme ale měli štěstí. Od
nějakého domorodce jsme se dozvěděli, že o nějakých 500 metrů
dál je pneuservis, který má i zítra otevřeno. Pak nám poradil
i místo na spaní - přímo ve vesnici pod májkou.
-nahoru-
Do Calais
V 8 hod. v opravně opravdu otevřeli. To už zde stojíme s pneumatikami
v podpaždí, abychom byli první. Dle očekávání kupujeme ty nejlevnější,
takže dohromady to stálo 250 DM. Rychle jsme sbalili a v 9:30
vyrážíme dál. Ve 12:30 dosahujeme dálnice a nebýt neustálých zúžení
a oprav, tak bychom snad ani neklesli pod 100 km/h. Na jedné z
uzavírek nás zdržuje nějaké protivné Audi. Vleče se před námi
jako šnek. Jen co skončilo omezení, řidič vytáhnul plácačku a
už si nás vede na parkoviště. Byl to policista v civilu s kolegyní.
Všichni musíme vystoupit z auta. Nejdřív prohledává auto, poté
šacuje postupně mě, Buriho, Hobru a Davida. Zřejmě hledal drogy.
Štěstí jsme ale měli. Kdyby šáhnul po baťůžku, co jsem měl u nohou,
tak by tam našel nějakou tu stříkačku i s jehlou. Trvalo by asi
dlouho vysvětlit, že to mám jako součást léků a ne výbavičku pro
nitrožilní aplikaci.
Přejezd hranic D-NL spočíval ve zpomalení na 60 km/h, stejně i
o chvíli později hranice NL-B. Též hranice B-F nečiní žádné potíže,
a pak jsme u Dunkerque konečně spatřili moře. A i Calais je na
dohled, což je důvod k pauze. Krátce se procházíme po pobřeží.
Holky zakládají na svou sbírku mušlí, co stejně v Praze vyhodí.
Zbývající čas využíváme k zajížďce do centra Calais. Bereme naftu
a v místním parku večeříme první jídlo po celém dni. Tady se
taky rodí první humorná scénka, v které hraje hlavní roli haggis
- skotské to národní jídlo. Neseme si totiž potraviny na véču
v bílém ušmudlaném pytli. Teda neneseme, nese ho David přes rameno.
A jistě si ho dovedete představit - jak ras ze starých časů, sbírající
si svá zviřátka. A nechybí málo a málem přihodil i místní kočku
a žabky z jezírka, které bychom právě upotřebili na ten haggis.
(Buri)
Ve 21:30 jsme opět u trajektu. Opakujeme si historku o našem
anglickém známém a strojíme se do nějakého lepšího oblečení. David
má s sebou i sako, což imigračního úředníka jistě přesvědčí, že
sem jede kempovat a do přírody. Molo je v megalomanském stylu,
přístaviště snad pro 10 lodí. Po nejasnostech, kam že to vlastně
patříme, nacházíme správnou loď. Auto opouštíme v podpalubí a
hrneme se na palubu zabrat nejlepší místa. Bohužel ty nejlepší
paluby jsou vyhrazeny pro horních 10 000. Musíme se spokojit s
vyhlídkou na zádi. Mít klobouk, tak bych napsal, že si držíme
klobouky, jak silný zde byl vítr. Podlaha pod nohama se nám propadá
a vzdouvá s každou vlnou, takže člověk ani nemusí být pod vlivem
a motá se od stěny ke stěně.
Bohužel nejdůležitější část cesty nedopadla dle očekávání. Ceny
v duty free shopu jsou příliš vysoké, takže po dlouhém váhání
kupujeme tu nejlevnější whisku. Za hodinu úspěšně přistáváme v
Doveru. V odlesku přístavních světel vidíme bílé útesy, které
daly jméno tomuto ostrovu. Romantika ale netrvá dlouho. Vyplňujeme
lístečky pro imigračního úředníka. Byl to takový dobrácký tlusťoch,
evidentně znaven pozdní hodinou, krátce se vyptal kam a za kým
jedem, kde budeme spát a vstup je volný.
První křižovatku Dave projel ani nevěděl jak, no ale postupně
si zvyknul. Opouštíme Dover a jedeme ke Canterberskému opatství.
Je 2:00, vlastně 1:00 ráno, takže není zase tak pozdě, ale zcela
nečekaně nemají otevřeno. Pokračujeme dále a hledáme místo na
spaní. V této zemi, kde všechno někomu patří, kde to má každý
patřičně oplocený a kde nejsou téměř žádné lesy, to není zase
tak snadné. Nakonec jsme našli místo za nějakou stodolou. Ani
nerozděláváme stany a spíme rovnou pod hvězdnou oblohou.
-nahoru-
Do Skotska
Probuzení na britském souostroví bylo příjemné, ze spacáku nás
totiž nevytáhli policajti, ale sluníčko. Spali jsme na jakési
rádoby opuštěné farmě, ale ráno to vypadalo, že o nás všichni
vědí a s anglickým klidem nás tolerují.
První a na dlouho jedinou zastávkou tohoto dne bylo Canterbury
podruhé, ale v podstatě jsme se jen trochu pokochali nyní již
konečně otevřenou katedrálou a okolím a ujížděli pryč, měli jsme
před sebou několik set kilometrů napříč Anglií, a tak na zastávky
bohužel nebyl čas. Cestu nemohu komentovat, skoro celou jsem ji
prospala. Na severu Anglie, téměř u hranic se Skotskem, jsme dorazili
k Hadriánovu valu, který měl v době římské nadvlády nad
Anglií chránit římská území před nájezdy Skotů a Piktů ze severu.
Navštívili jsme hned dvě nejzachovalejší pevnosti (Fort Vercovicium,
Fort Vindolanda), a jelikož bylo po zavírací době ...bylo zhruba
21 hodin (Buri) ..., vyšlo nás vstupné velmi levně.
Krajina se postupně mění na výrazně kopcovitou a silnice nižší
třídy se zužuje. To už naviguji dle podrobnější mapy Skotska a
na té také v 22:15 určuji přejetí anglicko-skotské hranice. Na
dalším kopečku zastavujeme a oslavujeme příjezd přípitkem z dosud
nenačaté(!) lahve skotské whisky. Kupodivu je ještě dobře vidět,
takže stále pokračujeme v jízdě. (Buri)
Nikdy bych nevěřil, že existují tak liduprázdná místa. Tady
ve Skotsku a obzvlášť na severu to není zase nic tak mimořádného,
ale když si uvědomíme, že jsme byli jen pár kilometrů od hranic
s Anglií, a že o pár desítek km severněji leží taková města jako
Melrose či dokonce Edinburgh, bylo to naprosto neočekávané.
Opustili jsme totiž hlavní cestu a po jakési vedlejší si chceme
zkrátit vzdálenost do Melrose. Po pár kilometrech jsme za sebou
nechali poslední stavení a projíždíme naprosto liduprázdnou krajinou.
Jedinou známkou civilizace je ona cesta, po které jedeme a jinak
kam až oko dohlédne jen nekonečné pastviny a vřesoviště a na nich,
jako bílé tečky, pasoucí se stáda ovcí. Samozřejmě, že jsme si
nic nezkrátili, neboť na mapě byla zakreslena tak každá pátá zatáčka
a cesta sama kopírovala jakoukoliv nerovnost. Lehce prší a začíná
se stmívat (23 hod.), takže hledáme místo na spaní. Již téměř
za tmy konečně projíždíme lesem. Bez dlouhého váhání odbočujeme
na lesní cestu a za lesem, kde cesta přechází opět do otevřené
krajiny a mizí v dáli v horách, nacházíme krásný plácek se skvělou
vyhlídkou do kraje. A tak skončilo, pro nás Středoevropany, uvyklé
na urbanizovanou krajinu, naše první (a alespoň pro mě nejpůsobivější)
setkání se skotskou přírodou. (Buld)
-nahoru-
U moře
Po snídani, která nám trvala i s balením stanů a přípravou dost
dlouho, jsme se vydali do Melrose navštívit tamní známé opatství.
Paní prodávající lístky nás přesvědčovala, že nejvýhodnější bude,
zakoupíme-li si výhodné vstupné do mnoha objektů. Překecala nás
a tak si všichni kromě Buriho, který má skvělou kartičku Euro
26, koupili roční vstupenku pro studenty (ačkoliv v našich řadách
jsou studující jen dvě). Stali jsme se tak členy klubu Friends
of Historic Scotland, který obhospodařuje přes 300 památek
po celém Skotsku, kam je po zakoupení výše zmíněné vstupenky vstup
zdarma. (Dáša) Melrose Abbey nás nadchlo - asi nejvíc
času jsme strávili hledáním chrliče ve tvaru prasátka, za což
jsem dostala tukana. Prase jsem sice našla, ale jiné, než po kterém
bylo vyhlášeno pátrání. Z Melrose jsme se vydali na krátký výlet
na Eildon Hills, ze tří kopečků jsme zdolali dva, o výšce
asi 400 m.
Vzhledem k tomu, že jsme si koupili to velmi výhodné vstupné,
chceme navštívit co možná nejvíce "Friends" objektů
- kromě plánovaného Tantallon Castle ještě nedaleký Dirleton
Castle and Gardens.
Po prohlídce hradů následoval ještě krátký přesun do pobřežního
městečka North Berwick. Tam jsme se prošli po pláži, která
začínala velmi pěkně a končila skládkou. Bylo to naše první
setkání s mořem a já začínal tušit, že šnorchl a brejle vezu zbytečně.
(Buri) Navíc jsme po ní šli několik kilometrů, protože ji
lemovalo obrovské golfové hřiště. A zřejmě za trest jsme na něm
pěkně zmokli.
Za neustálého mrholení, občas přecházejícího v déšť, hledáme
místo na spaní. Jde to ztuha, protože tu nejsou žádné lesy, jen
pastviny oplocené těsně podél cesty. Navíc si nedovedeme představit,
jak budeme v tomhle počasí stavět stany a vařit. (Cha, jak jsme
byli ještě nezkušení a naivní!) Po nějaké době to vzdáváme a rozhodujeme
se upíchnout k někomu do stavení. U jednoho domku (Kirkland Farm)
jsme se poptali a paní nám skutečně poskytla úkryt ve stodole.
-nahoru-
Edinbura
Ráno přestalo pršet, takže se dá říci, že je dle místních měřítek
krásné počasí, i když se po obloze honí těžké mraky. Odjíždíme
do Edinbury ... cestou potkáváme první Vypnuté lidi, kterak
David svou "computer english" přeložil nápis Disabled
people na značce (Buri)..., kde parkujeme kousek od centra
a pěšky vyrážíme na prohlídku města a hradu. Kupujeme pohledy,
noviny a mapu v knihkupectví, které máme doporučené z Internetu.
No a pak na hrad. Každý dostává svého discmana s průvodcovským
výkladem. Každá místnost má své číslo, které si naťukáme, a pak
můžeme již poslouchat a eventuelně si kontrolovat ještě text na
displayi. Je to taková záplava informací, že se to nedá během
jedné prohlídky zvládnout. Hrad hrál významnou roli v dějinách
Skotska a nyní je významný tím, že jsou zde uloženy britské ...
skotské, Buldoku, skotské! (Buri) ... korunovační klenoty
a Stone of Destiny, což je nepříliš dobře opracovaný kvádr z kamene
o velikosti asi 50x30x30 cm se dvěma kruhy po stranách, aby se
lépe přenášel. Jak je nejen na tomto hradě zvykem, můžete se procházet
sám téměř všude, jak se vám zlíbí. Hradní místnosti jsou buď prázdné
nebo spoře vybavené vesměs kopiemi či bezcennými kusy, takže není
nebezpečí z jejich zcizení. Po 2 hodinách toho už máme dost.
Královskou cestou (Royal Mile) scházíme do centra. Míjíme
obchůdky se suvenýry, kavárničky, krátce se zastavujeme na prohlídku
katedrály St. Giles. Děvčata mlsně pokukují po každé hospodě či
kavárně, a že by si dala kafe. Sice ostatní se nechtějí zdržovat,
ale nakonec nás přemluvily. Nebo spíš jsme ustoupili, neboť v
nás zvítězila zvědavost, jaké že asi bude místní pivo. Vcházíme
do první hospody, co byla cestou. Útulno, příjemně od prvního
pohledu. V nabídce mají několik druhů piv. Pro sebe jsem zakoupil
Lager, což podle vzhledu i chuti odpovídá našemu světlému, Buri
si koupil místní tmavé, v porovnání s naším bylo sladší a nebylo
tak vychlazeno, jako ostatní piva a Hobra? Jediným kazem byla
cena, kolem 2Ł za pintu, takže zůstalo pouze u jednoho, ale stejně
po celodenním lačnění se to vstřebávalo rovnou do hlavy.
Royal Mile končí před branami opatství Holyroodhouse Palace,
které bylo bohužel zavřeno kvůli královské návštěvě. Chvíli okouníme,
nezahlédneme-li někoho známého, ale bez úspěchu. Prohlídku Edinburgu
jsme završili v Holyrood Parku, což je kopec nad městem,
odkud je pěkná vyhlídka na město, přístav a v dáli, ale to již
s dalekohledem, téměř až na Stirling, kam po návratu k autům odjíždíme.
Cestou se stavujeme v kempu kvůli provedení očistné koupele a
poté hledáme místo ke spaní.
Projíždíme krajinou, kterou paprsky těsně nad obzorem zapadajícího
slunce osvětlují do neskutečných scenérií. K tomu pasoucí se ovce,
dobytek a mraky muchniček žeroucí nás, jenom co vylezeme z auta.
Prostě idylka největší. Místo na spaní jsme našli na lesní cestě.
Muchniček tu bylo opravdu nepočítaně, takže poprvé přicházejí
ke slovu různé síťky přes obličej, repelenty, máchání rukama,
nadávky do bestií šedivejch.
-nahoru-
Stirling a Ben y Vrackie
Budíme se horkem. Je krásně slunečno, ale že by ubylo muchniček,
se říct nedá. Snídani překládáme do Stirlingu, kde už ty
bestie nelítaj. Parkujeme před Tescem a vyrážíme do města. Prohlídli
jsme hrad a zpestřením byla přednáška na téma tradičního skotského
oděvu a použití zbraní. Mladý Skot ukazuje, jak z pruhu látky
uvázat skotskou sukni - kilt. Není mu moc rozumět, ale naštěstí
to doprovází názornou ukázkou. Poté předvádí způsob boje s poctivým
obouručákem.
Ze Stirlingu je to coby kamenem dohodil k Wallace Monumentu.
Z dálky vypadá dost impozantně a starobyle. Vysoká věž tyčící
se k oblakům s množstvím menších ozdobných věžiček na ochozu.
Při bližší prohlídce se ukázalo, že byla postavena až ke konci
19. stol. jako turistická atrakce na paměť Williama Wallace, národního
hrdiny. Jediná starobylá součást je zřejmě původní Wallaceův meč,
jinak jsou zde vystaveny busty významných Skotů a audiovizuální
představení, ze kterého se dovídáme o hrdinských činech Williama
Wallace v boji proti Angličanům. Na tyto motivy byl natočen i
film Statečné srdce (Braveheart). Na parkovišti u věže se nachází
i socha onoho hrdiny. Zřejmě pro nedostatek vlastní invence tvůrce
oné sochy použil obraz hlavního představitele z filmu, takže když
parkujete auto, zírá na vás kamenný Mel Gibson.
Tímto památníkem pro nás na nějakou dobu skončila návštěva měst
a hradů a v programu jsou výstupy do hor a údolí, na které se
všichni těšíme. Přesouváme se do Pitlochry, k východišti
výstupu na vyhlídkovou horu Ben y Vrackie. Parkujeme u
jedné ochotné paní přímo na zahrádce. Ač čtyřhodinový výlet, Dave
si naložil plný baťoh, zřejmě kvůli tréninku, a vyrážíme. Hrajeme
slovní kopanou. Nejvíc se vyznamenala Dáša, když jako vyjádření
slova klokan, začínající na va-, vymyslela vakoun místo očekávaného
vačnatce.
Z vrcholu hory je výhled do všech stran, a tak dalekohledem prohlížíme
v oblacích zahalený Ben Nevis. Sestup spojujeme s koupačkou v
plese. Voda je nechutně studená, ale hygiena je přednější. Vracíme
se k autům a jedeme do oblasti Cairngorms.
Cesta je to opravdu výjimečná. V zapadajícím slunci projíždíme
liduprázdnou krajinou. Kam oko dohlédne jen travnatá planina,
na tom se pasoucí ovce a jen ojediněle baráček. Několikrát stavíme
kvůli fotografování. Na jednom místě uprostřed polí je i telefonní
budka!, což využíváme k zavolání do Prahy. Zatím kolem nás místní
farmáři přehnali stádo ovcí. Silnice poté postupně šplhá do horského
sedla. Je to asi zážitek řídit, neboť je to samá zatáčka; silnice
přejíždí terénní nerovnosti, za které není vidět, jestli pojedeme
vlevo, či vpravo, to všechno po jednopruhové cestě. Auta se zde
mohou minout jen na "passing places", což jsou
rozšířené úseky silnice každých asi 200 m. Ze sedla silnice spadá
do údolí k městu Braemar podél vinoucí se řeky Shee Water
a poté Cluine Water, na jejímž břehu tu a tam stojí roztroušené
stany.
My ale pokračujeme dál. Naším cílem je údolí Glen Muick.
Před vjezdem do údolí je cedule "No camping in the glen",
což ignorujeme v domnění, že na konci bude veřejné tábořiště,
jak se píše v průvodci. Nebylo. Museli jsme se vrátit před onu
ceduli, ale zato jsme spatřili stáda jelenů pasoucí se podél cesty.
Místo ke spaní nacházíme u nějaké chaloupky.
-nahoru-
Lochnagar
Dnes se uskutečnil výlet do neuvěřitelně krásné přírody, kde
se večer pásla obrovská stáda jelenů. Na vrcholu hory Cac Carn
Beag (vyslovuje se to Kach Karn Big, ale většinou se jí říká podle
celého masívu Lochnagar, 1155 m) jsme se pořádně najedli a při
sestupu dolů mimo jiné zjistili, že jsme se - světe div se - dočista
spálili.
Po výletě jsme si udělali večeři přímo v parku, civilizovaně
u stolečku; všichni tím byli nadšeni, jen David pořád remcal.
Ale to je asi úplně normální, každý den vlastně někdo remcá. Jednou
Buldok, že nejlepší vařič je benzíňák, pak Hobra, že nejhorší
batoh je Gemma, pak zase Buri, že mu Dáša nechce vyprat ponožky
a pak zase Dáša, že Buri pořád remcá.
Na místním parkovišti náš světoběžník Buldok potkal své známé
(připomeňme, že na Korsice jich byl plný autobus...). Už včera
večer jsme si všimli favorita s pražskou značkou, kterému "no
overnight parking" zjevně nedělalo problémy, a říkali jsme
si, kdo to tak může být. A kdo by to byl tušil, byl to Buldokův
kolega z kruhu... Večer táboříme nad malým parkovištěm na okraji
městečka Braemar.
-nahoru-
Glen Dee
Dnes jsme zahájili třídenní puťák v pohoří Cairngorms.
Vyšli jsme za krásného počasí - samozřejmě jde o příměr skotský
- podél horské říčky Dee a to nás vylákalo ke koupačce
(doma bych v tomto počasí nikdy do vody nelezla, ale zde to vypadalo
jako jediná příležitost). Po počátečním šoku, který asi nám všem
skoro způsobil infarkt, jsme si přece jen zaplavčili a podstoupili
perličkovou koupel pod vodopádem. Jen co jsme vylezli, přihnaly
se hrozivé mraky. Nevěstily nic dobrého, ale zlo se nekonalo.
Úspěšně jsme se dotrmáceli do malé chatičky Correur Bothy
na jižním konci Lairig Ghru, kde jsme měli přespat. Už
kolem ní bylo pár lidí, ale my jako velká skupina jsme chatu obsadili,
dva Skoty kolem čtyřicítky vystrnadili a vytvořili si tam vlastní
doupě. S postupujícím večerem však Skoti objevili, že v bothy
je krb, ale není mnoho dřeva, a tak do krbu házeli doslova vše,
co našli. A tímto krokem k přírodě i nám značně nešetrným nás
vypudili. Postávali jsme před chatkou, když kde se vzal tu se
vzal, objevil se človíček - a byl to Čech. Rozhodli jsme se, že
bothy bude naše stůj co stůj, zvlášť když jsou tu Češi jednoznačně
v převaze. Usadili jsme se do našeho doupěte a hráli karty a Skoti
to neustále komentovali. Svoji srdečnost nám dokumentovali rozhozením
pytlíčků s brambůrky pro každého z nás, jen na Buldoka nevybylo.
Večer jsme také poněkud pozměnili trasu. Původně jsem chtěla
projít průsmykem až na druhou stranu hor do Glen More, tam to
po vrstevnici stočit pod horu Cairn Gorm, na ni vylézt a z ní
k další chatce Fords of Avon Refuge. Jenže podrobná mapa, kterou
jsme zakoupili v Edinburghu, ukázala, že po těch vrstevnicích
to moc nepůjde a nevede tam ani žádná turistická cesta - jen na
Cairn Gorm jezdí lanovka. Navíc nás jeden spolunocležník v Correur
Bothy, Francouz, postupující právě odtamtud, varoval, že díky
lanovce jsou na Cairn Gorm mraky lidí a není to nic moc, ať radši
jdeme na nedaleký Ben Macdui. A jak se nám opuštění mého útulného
průsmyčku a zkratka přes Macdui vyplatila, si vyslechněte od Buldoka.
(Ch.C.)
-nahoru-
Ben Macdui
Vstáváme v 9 hod. Až na onoho Čecha, který právě odchází, jsou
již všichni pryč a zespoda přicházejí první ranní horalé. Zatím
se pomalu balíme. Ještě neprší, ale mraky jsou zlověstně nízko,
a tak vyrážíme s pláštěnkami po ruce. Po pár minutách opouštíme
stezku vedoucí na druhou stranu Cairngorms do Glen More a podél
horského potoka šplháme vzhůru. Po hodině jsme konečně v sedle.
Počasí se mezitím zhoršilo natolik, že vrchol Ben Macdui
je již ukryt v mracích, drobně prší, a jak jsme vystoupali z relativního
závětří průsmyku, jsme vystaveni ledovému větru prohánějícímu
se po vrcholcích hor.
Halíme se do pláštěnek a poté pokračujeme dále. Dosáhli jsme
hranice mraků - viditelnost na 50 metrů, zima, ale nejhorší byl
v tomto vichru drobný déšť, bodající jako tisíce jehliček do rukou
a obličeje. Vítr z nás strhává ponča, takže je musíme neustále
upravovat, nechceme-li být za chvíli promoklí na kost. Já sám
jsem po chvíli měl ruce zmrzlé tak, že bych nebyl schopen uvázat
ani tkaničku. …Skotsko? Jednou větou? Země, kde prší vodorovně.
(Dave)
Kdybych měl zhodnotit naše vybavení do nepohody, tak nejlíp na
tom byla Dáša, která se do své pláštěnky schovala od hlavy až
k patě včetně baťohu a snad Hobra, jenž zůstal věren Gore-Texu,
alespoň tvrdil, že nepromokl. A ostatní?... ...No, otevřeně
si přiznejme, že dost blbý, ale jsme poučeni pro příště. (Andrea)
K vrcholu to naštěstí nebylo daleko, a odtuď sestupujeme do údolí
na opačné straně hory. Doufáme ve zlepšení počasí, ale hlavně
v nalezení bothy. Sice přestalo pršet, ale po chatě u jezera se
zem slehla. Musíme dál na opačný konec jezera, kde by měla být
další. Opravdu tam chata byla. Taková malá, spíš miniaturní a
navíc již obsazena, podle vzezření a smradu onoho horala, celoročně.
Děvčata a Pavel coby jejich bodyguard se ubytují uvnitř a pro
ostatní jsme postavili stan. Z kamenů jsme vybudovali provizorní
ohrádku před nárazovým větrem, aby nám to Gemmu neodneslo. Vaříme
jídlo. K večeru se dokonce krátce protrhly mraky a vysvitlo zapadající
sluníčko. Sušíme ostošest a poté jdeme spát.
Musím se zmínit o svých skutečně skvělých goretexových botách.
Tento den podstoupily opravdovou zkoušku ohněm, vlastně vodou.
Do půlky výletu jakžtakž držely, dávno předtím hlásila Andrea,
že její semišové už jsou durch. Pak jsem však zčistajasna zjistil,
že ve svých, o 2 čísla větších, botách doslova bruslím, zepředu
dozadu. Hm, ale asi to byla moje chyba, zřejmě jsem si špatně
přečetl reklamu. Četl jsem to, jako že se žádná voda nedostane
dovnitř a správně to mělo být, že se nedostane ven. Já hlupák.
No nic, já na panu Goretexovi taky nenechal nit suchou. A navíc
mám mokrej i spacák. Grrrr! Debilové! (Buri)
-nahoru-
Glen Derry
Noc proběhla nad očekávání dobře. Stan ani my jsme neodlétli,
Buri také nemusel zasahovat, horal jen zřejmě ze spaní svojí skotštinou
povídal něco o fucking continental turists. Nelze se nezmínit
o počasí - je takové jako včera. Silný vítr, ale hlavně že neprší.
Dá se říci, že je hezky. Důkazem jsou i první příchozí. Po snídani
se máme k odchodu. Chvilkami prší, chvíli svítí sluníčko, takže
s každou změnou počasí se halíme do pláštěnek, abychom je po chvíli
opět sundavali.
Procházíme hlubokým údolím, kde vysoké hory poskytují dostatečnou
ochranu pro první stromy. Z dálky to vypadalo téměř jako idylický
vstup do ráje, v porovnání s drsnou krajinou v okolí.
Dorážíme k autu. Někomu se náš Špejk tak zalíbil, že si na památku
odnesl zadní stěrač, což jistě nepotěší. Dnes večer měly být houby,
alespoň to tak vypadalo, neboť jsme hned vedle pěšiny našli 3
klouzky - a kolik jich potom musí být v lese. Ale bez úspěchu.
Zde další houby nejsou, nebyly a nebudou.
Odjíždíme. Zítra je whisky tour, tak ať dnes spíme co nejblíže
a hodně se toho zítra stihne. Většina palíren je v okolí řeky
Spey a tam je i místo našeho přenocování. Obsadili jsme pěkný
plácek u řeky a nebýt zimy, deště, muchniček a neustálého pocitu,
že by se do vás ještě něco malého vešlo, ani nemohlo být lepší.
-nahoru-
Whisky Pole
Dnes je tedy den, na který se zvláště pánská část výpravy těší
již od puťáku - Whisky Tour. Je naplánována návštěva (spojená
samozřejmě s ochutnávkou) čtyř destilérek, tak aby naše kapsy
co nejméně utrpěly a naše smysly byly co nejvíce uspokojeny. Ráno
je ovšem dámskou částí výpravy prosazena naprosto nevhodná snídaně,
která má sloužit jako základ pro celý zbytek dne - krupicová kaše.
No, cestou autem si dáváme nějakýho toho panáka z našich zásob
(Noname), abychom mohli srovnávat.
Dallas Dhu je jméno první destilerky. Platíme vstupné,
snížené pro Friends, a vydáváme se po stopách namalovaných na
zemi na teoretickou část prohlídky. Destilérka je již řadu let
mimo provoz, slouží jen jako muzeum. Takže postupujeme od skladiště
obilí, přes klíčiště až k destilačním kolonám, to vše za odborného
výkladu dr. Buldoka, který má již z domova připravenu přednášku.
David si dělá virtuální poznámky, je rozhodnut si doma postup
vyzkoušet. Prohlídka končí v audiovizuálním sále, kde nás promptně
obsluhuje paní pokladní. Na její zbytečnou otázku: "Sodu,
led?" odpovídá kladně jen Andrea. Dášu jsem stačil ještě
včas zastavit, její whiska totiž připadne mně, protože David se
poprvé dobrovolně vzdává volantu a Dáša bude řídit. Boříme se
do křesel a čučíme na TV, kde ukazují další aspekty výroby tohoto
lahodného nápoje.
Odsud míříme do destilérky Cardhu, která je dvorním dodavatelem
pro známého Johnieho Walkera. To znamená, že whisky odsud je jeho
hlavní součástí. Tato destilérka je tedy plně funkční, leč bohužel
máme smůlu, nebo ne? Prohlídka se nekoná, protože v provozní části
se něco opravuje. Tudíž dochází na naše heslo, které jsme se chystali
pronést: "No visit, only tasting". Dostávám kalíšek
i od Dáši, tentokrát se sodou a ještě se dělím s Davidem. Chceme
si koupit nějakou láhev domů, ale ceny přesahují naše možnosti.
Rychle, protože nás tíží čas, spěcháme k destilérce Glen Grant.
Tam se nás paní průvodkyně ptá, kolikátí jsou v pořadí a po naší
odpovědi chápavě pokyvuje. Buldokovi se hned v úvodu povedl pěkný
trapas: totiž když se nás paní průvodkyně ptala, jestli u nás
doma taky pijeme whisku, a jakou máme nejradši, hrdě prohlásil,
že Jamesona. Na to se paní zhrozila a varovně na něj namířila
ukazováčkem: "Ou, that's irish!!!" Prohlídka této destilérky
byla nejlepší, s průvodkyní byla legrace (whisky je nejlepší ředit
whisky), vyděsila ji zmínka o tuzemské až 80 % slivovici, dostali
jsme ochutnat i sladu, krásně to tam vonělo.
Dále pak míříme k moři, do malebného městečka Cullen.
Tady chce Dáša přespat v místní bothy přímo na pobřeží. Když jsme
k ní ale po krásné procházce mj. kolem Pet Sematary (Řbitov zviřátek)
došli, zjistili jsme, že je zabedněná. Našli jsme si proto místa
kousek vedle, na trávě těsně nad čarou přílivu.
Po zanocování Špejka ve městě a přinesení nezbytných zásob nás
ale vítá náš známý vichr vichrác. Po večeři (polívka a fazole),
kterou z toho důvodu vaříme ve stanu a která se jako obvykle protáhla
do pozdních nočních hodin, se pokoušíme za silného pleskání stanu
usnout.
-nahoru-
Loch Ness
Brzo ráno se ozvaly výkřiky, že chlapi to balí, protože jim vítr
provalil stan. Od té doby (bylo pět ráno) se Buldok coural po
pobřeží a netrpělivě vyčkával příchod nového dne. I naše noc však
nebyla klidná, občas se stalo, že jsme se probudili a horlivě
zdvihali ruce na pomoc propadajícímu se stanu.
Po krátké snídani přejíždíme do Inverness. Cestou ještě
prohlížíme impozantní polorozpadlou, ale kdysi obrovskou katedrálu
v Elginu - Friends totiž mají vstup zdarma.
A potom rovnou po hlavě do turistického vosího hnízda, tedy na
prohlídku Urquhart Castle na břehu proslulého Loch Ness.
Na hradbách stojí dudák v kiltu a dudá, co mu síly stačí - no
zkrátka atmosféra jak vyšitá. V místní suvenýrbudce si s Pavlem
zakupujeme knihu o Skotsku, a protože je zcela mimořádně docela
vedro, velíme směr nejbližší pláž a uskutečňujeme koupačku, abychom
lochnesku alespoň vylákali svým šploucháním. Jenže voda byla jako
led (ostatně jako ve všech jezerech), takže koupačka byla spíše
rituální, aby si chlapi mohli připsat červený puntík, že se koupali
v Loch Ness.
Tím v podstatě skončil dnešní program, a tak ujíždíme pryč, na
západní pobřeží Skotska, kde pokračuje naše putování několika
dobrodružnými výpravami v západních Highlands. Ovšem ovšem, málem
bych zapomněla: cestou ještě prohlídka jakýchsi pravěkých pohřebních
mohyl. Zřejmě jsme čekali menší turistické centrum se vším všudy,
takže jsme to o několik kilometrů přejeli, ale na tom správném
místě nás přivítalo jen pár cedulí a takový kopeček (prej "kupka
štěrku" - no, spíš kamení a trávy) na kraji ovčí pastviny
(plné ovcí samozřejmě). Kopeček byl provrtaný chodbičkou (asi
jako iglú), uprostřed s malou klenbičkou.
Místo na spaní nacházíme v docela malebném (po odstranění ovčích
hoben) zákrutu malé říčky kousek před Kinlochewe, porostlém
lužním lesem. Poprvé za celý pobyt máme možnost i rozdělat oheň,
takže je při večeři a po ní trochu tepleji (po odpoledním slunci
už totiž není ani památky, zase máme aspoň dva svetry a drobně
kape) a máme tedy příhodné podmínky pro popíjení zakoupeného vína
a čtení veselé tématické knihy Proč bychom se nepotili aneb jak
se chodí po horách.
-nahoru-
Ben Eighe
Budíme se do deštivého dne. Na pozadí protějšího kopce je vidět
dešťová clona, kterou poryvy větru ženou nad krajinou. Dnes je
v plánu celodenní výlet na Beinn Eighe, v horalské a turistické
oblasti Torridon, vyhlášené svými krásnými přírodními scenériemi
a zmiňované snad všemi průvodci a prospekty, které se nám dostaly
do rukou. Balíme mokré stany a jedeme k místu startu.
Nálada je spíš poraženecká a navíc přestalo mžít, ale začalo
doopravdy pršet. Nerozhodně sedíme v autě a vůbec se nám nechce
z tohoto relativního sucha. Se zájmem sledujeme Belgičany u vedlejšího
auta, co se zrovna vrátili z hor, mokrý skrz na skrz. Odjezd!
Jenže o pár kilometrů přestalo pršet, dokonce se protrhly mraky,
takže mi přišlo škoda vzdát to tak brzy. Asi k nevelké radosti
ostatních (kromě Hobry, neboť tomu je počasí lhostejné) jsem přesvědčil
rozhodující většinu, že se vrátíme a zkusíme to.
A tak jsme vyrazili. Po chvíli i tady přestalo pršet a na chvíli
vysvitlo i sluníčko, jenže pak už to šlo s počasím jen z kopce.
U jezera, což bylo tak v půli cesty ...hohó, to bylo hodně
před polovinou (Ch.C.)..., začalo pršet nanovo. Halíme se
do pláštěnek a stoupáme vzhůru. Míjíme nějaké dělníky, kteří zde
s velkým úsilím budují turistické chodníčky. Stoupáme nepříjemným
suťovým korytem vzhůru. Poryvy větru se opírají do našich pláštěnek
jako do vypnuté plachty, takže každou chvíli vrávoráme a chytáme
se země, aby nás to neodfouklo. Už tady jsme to měli otočit zpět,
jenže jsme doufali, že z vrcholu trefíme na druhou stranu. Na
vrcholu ale řádí vichřice, prší, je zima a přes mlhu není vidět
na cestu. Pláštěnka se nadouvá jako balon, před deštěm vůbec nechrání
a jen ztěžuje pohyb. V botách mám opět vodu a s každým došlapem
cítím, jak přitéká další. Ač nebyl mráz, při tomto větru mi prochladly
konečku prstů na rukou tak, že ještě měsíc po návratu do Čech
jsem v nich cítil drobné mravenčení.
Bez úspěchu hledáme cestu, a tak nám nezbývá, než sestoupit oním
korytem, kde každý krok hrozil uklouznutím, a vrátit se stejnou
cestou zpět. Průvodce nám opět nepomohl: když jsem si v té
mlze, kdy nebylo vidět na krok, četla o tom, jak se u jezera může
výletník kochat okolo se tyčícími velikány, jak cestu najde podle
toho, že ji v sedle vzdáleném asi 500 m přes jezero prostě uvidí,
málem jsem ho rozdupala vzteky (Dáša) K autu jsem dorazil
promočen skrz naskrz a ostatní na tom byli podobně. Navíc i zde
prší. Přesunujeme se k nejbližšímu přístřešku, abychom se mohli
převlíct a nezmokli nanovo.
Co se týče materiálu, jako jediný nepromokavý odteď považuji
igelit. Místní chodí v pohorkách z poctivé kůže asi z toho pitomýho
skotu, co je ho všude spousta a co mu je jedno, jestli prší nebo
sněží.
Převlečeni do suchého, ale s hromadou věcí mokrých, jsme začali
uvažovat, co dál. Nejlépe nějaký hostel, kde bychom usušili, což
se stalo velkým lákadlem pro všechny, obzvlášť, když jeden takový
byl téměř za rohem. Nadšení opadlo, když se ukázalo, že chtějí
téměř 10Ł za osobu na noc. To nám paní na recepci ještě prozradila,
že zrovna dneska mají nezvykle obsazeno (kdo by to byl tušil),
tak asi abychom se moc nerozmýšleli. V hostelu nakonec zůstaly
holky, ale s sebou dostaly od každého něco k usušení a boty, které
opakovanými průchody přes recepci vpašovaly dovnitř. A my ostatní
jsme začali hledat někde v okolí nějakou opuštěnou stodolu, kde
bychom mohli usušit zbytek věcí. Po mnoha neúspěšných pokusech
padla tma a bylo jasné, že opět spíme ve stanech.
-nahoru-
Haggis a jiné mořské mrchy
Ráno zcela nečekaně neprší, balíme věci a v domluvenou hodinu
vyzvedáváme holky v hostelu. Zatímco oblečení je suché, boty nikoliv.
Není nad pocit, když lezete do mokrých bot, a nad první minuty,
než si zvyknete a aspoň trochu si to tam zahřejete.
Nejdřív jedeme na prohlídku Eilean Donan Castle. Podle
průvodce nejfotografovanější hrad ve Skotsku a podle vzhledu trochu
strašidelná stavba na malém ostrůvku v moři, který je mostem spojen
se břehem. Kromě toho je hrad významný tím, že se zde natáčel
Highlander, a také tím, že ho nemají ve správě Přátelé Skotska,
takže platíme vstupné, ale mají zde narozdíl od jiných hradů i
nějaké interiéry a sbírky. Procházíme několika místnostmi, které
hradní pán vyhradil návštěvníkům. Bylo zde příjemně vytopeno,
takže rodinné fotografie, různé listiny a další exponáty jsme
prohlídli pečlivě a několikrát. Nejvíc ale na nás zapůsobila návštěva
hradní kuchyně, kde byly vymodelovány dokonalé kulisy. Buri tak
šilhal hlady, že si málem nalil skleničku whísky v domnění, že
je to volně k nabídnutí, a až na poslední chvíli zjistil, že je
umělá. Poté, co jsme hrad vyfotili ze všech možných úhlů, jedeme
k místu dnešního výletu.
Dneska se na výlet ke Glomach Falls nechce opravdu nikomu
(kromě Hobry ovšem), ale nikdo nechce být první, kdo ucukne. Po
velkém sebepřemáhání jsme opravdu vyrazili rozhodnuti, že při
prvním dešti to balíme. A když se za chvíli přihnala krátká přeháňka,
tak jsme byli jen rádi, že se můžeme vrátit. Hned jsme měli náhradní
program - večeře v hospodě, což prý zatáhne autokasa.
Plni nadšení se přesouváme do Kyle of Lochalsh, což je
při cestě na Skye, kde by dle amerického průvodce měly být nějaké
cenově dostupné restaurace s nabídkou mořských potvor. Při hledání
hospody jsme si prohlídli město a obdivovali neobvyklé rostliny,
které bychom spíše hledali někde kolem Středozemního moře. Od
domorodce jsme dostali krátkou přednášku o Golfském proudu a mírných
teplotách, které tu vládnou v zimě, což objasnilo i ony exotické
rostliny - fuchsie.
Sedíme v jakémsi hostelu a z nabídky si vybíráme pro někoho mušle,
pro druhého krevety, či tresku, k tomu láhev vína na přípitek
a džbán vody na pití. David si dal jako předkrm haggis
s whiskou, což je typické skotské jídlo. Porce jídla byly tak
velké, že ač jsme se zpočátku domnívali, že bude ještě hlad, tak
jsme příjemně najedeni. Přesouváme se na Skye. …Ještě nedávno
to byl ostrov, ale my se přesouváme již suchými koly - po mostě,
který má ovšem velmi krvavé mostné, jež z něj činí nejdražší most
v Evropě na přepočet metrů. Tudíž když se ze Skye vracíme, plánujeme
prorazit zátaras, ale nakonec těch 5,60Ł platíme. (Buri)
Po krátkém bezúspěšném hledání místa na noc jedeme přímo k nějakému
stavení, kde nás nechali postavit stany přímo na jejich pozemku.
-nahoru-
Trotternish Peninsula
Den začíná již tradičně (fucking weather). A my měníme program,
protože deště a větru máme už plné zuby. Původně měl být výlet
do Cuillin Hills, který však prozatímně odkládáme na sobotu. Vydáváme
se ke "Starému muži" (Old man of Storr), opět
prší, tak se zase plahočíme v pláštěnkách. Potom Quiraing,
skalní město. Ale opět prší a fouká dost silný vítr, já a Dáša
to u první věže nazvané "The Prison" vzdáváme. Kluci
pokračují.
Další krajinná zajímavost už je naštěstí jen vyhlídka z parkoviště
na mořské útesy. Třetí krátký výlet opět k nějakému vodopádu (Lealt
Falls) už vzdává i Buldok, Hobra se posléze vrací.
Cestou k výchozímu místu zítřejšího výletu, kde chceme přespat,
bereme stopaře - ukazuje se, že je to bývalý místní a radí nám
místo na spaní. Nakonec se ukazuje, že to není žádný zázrak, ale
co. Při vaření opět krápe a jen co zalehneme do (nepřikolíkovaných!!!)
stanů, začne lejt a dout vichr. Takže další noc strávená podpíráním
stanu, protože cena za to, vylézt a jít ho ukotvit, je příliš
vysoká. Po pravdě řečeno, pohár už je řádně naplněn a jestli se
něco nestane, brzy přeteče.
-nahoru-
Black Cuillins
Naštěstí se skutečně stalo: ráno nás budí Buldok a přesvědčuje,
že svítí sluníčko. Jenže v nejlepších přípravách na snídani se
opět ozývá kapy kap. Po krátké přeháňce však opět svítí sluníčko.
Kdo už má tohle vydržet?
Dnes je tedy na řadě výlet do Cuillin Hills, takže se
těšíme na bothy v Camasunary, černé jezero Loch Coruisk,
a asi nejvíce na překonávání skalního ostrohu nad mořem, nazvaném
"The Bad Step", o jehož kluzkých splaších, končících
o 20 m níže rovnou v moři, vtipkujeme už od rána. A skutečně,
den i výlet se vydařil. Zátoka Camasunary se skvělou bothy přímo
na pláži je krásná, že by se z toho člověk picnul a zdolání "bad
step" bylo taky hračka, i když chůze po rozbahněné stezičce
a přeskakování po vyčnívajících šutrech byly místy baletním výkonem.
Avizované černé jezero Loch Coruisk nebylo za sluníčka ani moc
černé, což mu ovšem na kráse nijak neubíralo. Na břehu moře navíc
kluci nasbírali škeble, že si dáme k večeři. Celkem měl výlet
přes 20 km a dostali jsme co proto, ale podle mě to byl jeden
z nejhezčích výletů. (Asi hlavně že svítilo to sluníčko.)
Vůbec se mi na Skyi moc líbilo, připadal mi takovej skotštější
než samotný Skotsko - tedy hlavně asi kvůli osídlení. Typické
skotské domečky byly totiž povětšinou ještě původní, po jednom
nebo dvou roztroušené po svazích kopců, na pobřeží, u pat hor.
Opouštíme ostrov a míříme na Fort William. Místo na spaní nacházíme
u Loch Cluanie, vaříme véču - škeblí je jak pro regiment
a příprava je dosti zdlouhavá, takže kromě nich jsou i normální
chody.
-nahoru-
Fort William
Ráno neprší, takže nijak nespěcháme s balením. Odjíždíme před
polednem, kdy se rozpršelo. Dnes měl být začátek dalšího třídenního
puťáku po West Highland Way z Orchy na Ben Nevis, ale když jsme
si představili, jaké počasí nás tam může potkat, tak se nikomu
ani moc nechce. Navíc se dnes hraje finále MS Francie vs. Brazílie,
a to si dle Buriho nemůžeme nechat ujít. Puťák se odložil možná
na zítřek, či spíš k ledu, a dnes jsou na programu drobnosti v
okolí.
Západně od Fort William se nachází Glenfinnan Viaduct,
což je starý kamenný železniční most s mnoha oblouky, rozprostírající
se přes místní údolíčko. Poté jsme si vylezli na věžičku Glenfinnan
Monument postavenou na památku jakobitské rebelie. Až po sestupu
se ukázalo, že vstup byl placený, ale to nikoho zase tak nemrzelo.
Vracíme se zpět do Fort Williamu. Udělali jsme ještě krátkou
prohlídku "Neptunových schodů", což je soustava
zdymadel, vyrovnávající rozdílné hladiny Atlantského oceánu a
vnitrozemských jezer, které na druhé straně Skotska ústí do Severního
moře. Tímto je umožněna splavnost Caledonského průplavu pro menší
lodě, takže nemusejí obeplouvat Skotsko po moři. Bohužel stále
pršelo a kaskáda byla zrovna v opravě, takže jsme se moc nezdržovali
a přesunuli se do Fort Williamu.
Počasí stále beze změny, a ač po ránu jsme to zavrhovali, dnes
večer bude hospoda a finále MS. Abychom zabili čas do začátku
zápasu, prolézáme všechny otevřené krámky se suvenýry i dobře
vybavené prodejny sportovních potřeb. Jak je místním zvykem, sportovní
přenosy Britové nesledují sami doma, ale scházejí se v hospodách
nad pivem. Ve Fort Williamu jsme si vyhlídli jeden takový pub
s příznačným názvem Ben Nevis, jako měl být cíl našeho dnešního
výletu. Se začátkem zápasu se hospoda zaplnila i stojícími. Při
absenci vlastních fotbalistů se divácká přízeň více naklonila
na stranu Francouzů a každá akce i góly byly provázeny znatelně
silnějším potleskem a řevem. Zápas skončil vítězstvím Francie
3:0 nad Brazílií, čímž se poprvé v historii stala mistrem světa.
My jsme zatím vypili 3 pinty piva a klidně bychom vydrželi ještě
sedět, jenže bylo třeba najít místo na spaní, takže odcházíme
ještě před zavíračkou.
S tím spaním to nebylo tak jednoduché, všude byl buď plot, nebo
kemp a v hostelu nám dokonce nenatočili vodu asi s tím, že je
jen pro ubytované. V nouzi jsme postavili stany před ohradou na
lesní cestě, uvařili rychle polívku a šli spát.
-nahoru-
Ben Nevis
Ráno kolem nás projela nějaká lesní stráž, ale nechali nás na
pokoji. Dnes nás čeká výstup na Ben Nevis, i když padly
i návrhy vrátit se do hospody stejného jména ve Fort Williamu
a lousknout 10 piv za peníze z autokasy. Nakonec zvítězila nejvyšší
hora Velké Británie. Při příjezdu ke startu dnešní cesty začalo
opět slabě pršet. Na informační ceduli se dovídáme, že nahoře
je 6°C, vítr 45 km/h a prší. No aspoň víme, do čeho jdeme. David
nasazuje mulí tempo a za chvíli mizí ve stráni a i ostatní si
jdou podle svého. V druhé půli výstupu se ukázalo, že s počasím
nelhali a navíc je mlha, takže výhledy nejsou žádné.
Vrchol jsem nakonec zdárně zdolal, i když chvíli jsem měl obavy,
zda-li jsem ho nepřešel. Je to totiž rovná plocha pokrytá kameny
a vlastní nejvyšší bod je znázorněn kamenným kuželem, který v
mlze při viditelnost na 50 metrů vidíte teprve, když jste téměř
u něj. Na kuželu jsou samozřejmě znázorněny vrcholky okolních
hor, které bychom odsud mohli vidět, což mi ovšem při převládajícím
mizerném počasí připadá k smíchu. Dříve zde stávala i meteorologická
observatoř, ale z té jsou nyní již jen trosky.
Pro návštěvníky je zde jako ochrana před větrem a deštěm postavena
provizorní plechová bouda. Svou velikostí bych jí hádal spíš pro
většího psa, ale jsem rád alespoň za takovou. Sundávám baťoh a
vlézám dovnitř. Kromě Buriho s Dášou, kteří přicházejí krátce
po mně, jsou zde namačkáni již všichni a navíc nějaká rodinka
s dětmi, ale ti akorát odcházejí.
Sice zde neprší, ale zima je pořádná. Původně jsme chtěli udělat
vrcholovou fotku v expedičních tričkách, ale pro nepřízeň počasí
jsme se spokojili s fotkou zahaleni ve všem, co bylo po ruce.
Po povinném rozpočítání, kdy se ukázalo, že zde byli Chief Commander
MacDáša, Doktor MacBuld, Špejlík MacAndrea, Pradlena MacBuri,
Baterka MacHobra a Potah MacDave a téměř opravdovém zmrznutí na
pólu, se vracíme urychleně dolů.
Po úspěšném sestupu pokračujeme do Glen Coe. Má to být jedno
z nejkrásnějších údolí ve Skotsku, natáčela se zde část filmu
Braveheart i Highlander, a je místem našeho zítřejšího výletu.
Asi nejlepším povzbuzením na cestě byla krásná krajina, hory a
údolí, kterými jsme dál projížděli. Na jedné odbočce vjíždíme
do bočního údolí a po pár kilometrech nacházíme krásné místo přímo
u řeky.
Bohužel v takto otevřené krajině silně profukuje. Parkujeme Špejka
napříč, čímž nám poskytuje ochranu před větrem a hned za ním stavíme
stany. Při takovém větru tu aspoň nejsou muchničky. Poté, co jsme
vypili všechno víno, co bylo v autě, se ukládáme ke spaní.
-nahoru-
Glen Coe
Probuzení v malebném údolí Glen Etive na břehu říčky je
příjemné, protože to vypadá na hezký den. Přejíždíme do sousedního
Glen Coe, vyhlášeného údolí, odkud máme naplánován dnešní
patnáctikilometrový výlet. Jde se dobře, sluníčko svítí, takže
máme zase jednou zcela nové zážitky: panorámata, výhledy, vyhrnuté
rukávy. Při přestávce na jídlo čtu z průvodce o pohnuté historii
Glen Coe - roku 1692 zde byl zmasakrován klan Macdonaldů a od
té doby zde nikdo nesídlí.
K večeru následuje další přesun k Loch Lomondu. Projíždíme
krásnou krajinou v Rannoch Moor, což je nejrozsáhlejší
močáloviště a bažiniště Skotska - travnatá a křovinatá planina
plná jezírek, tůní a louží. Dál vede silnice podél dálkové turistické
trasy West Highland Way, jejíž právě tento úsek jsme chtěli jít
jako druhý puťák. Ach jo, je tu nádherně, sluníčko fakt dělá divy.
Jenom kdyby měl člověk alespoň nějakou šanci, že vydrží tak tři
dny za sebou.
U Loch Lomondu objevujeme u silnice krásnou plážičku s pláckem
na přespání. Voda je zase studená, takže koupačka jen pro ty nejotrlejší,
ale zato je tu spousta borůvek. Keříčky až ke kolenům, tomu se
nedá odolat. A hned už taky chystáme pudink s borůvkama. Potom
ještě normální večeře, taky si jednou naprásknem břicha. Aspoň
někteří a aspoň na chvíli.
-nahoru-
Last but not least
Ráno se rozhodujeme o dalším programu a provádíme drobné změny:
vypouštíme dnešní výstup na Ben Lomond (971 m), ovšem k velkému
rozmrzení našeho "munroovce" Hobry (rozuměj: munro je
označení hory, která má výšku přes 3000 ft = 913 m; munro bagging
je "sběratelské zlézání právě těchto hor za účelem zdolat
jich co nejvíce"), čímž nám vyzbyde jeden den navíc v Anglii,
protože se obáváme, že Londýn v jednom dni s trajektem je nezvládnutelný.
Na dnešní odpoledne nám tedy vybyl výlet do Glen Trool
v národním parku Galloway Forest Park, poslední ve Skotsku
a vlastně poslední túra vůbec. Zcela nečekaně mě ale naše poslední
túra úplně fyzicky a hlavně morálně dodělala, protože po první
třetině cesty se vytratila pěšina, takže opět nastal balet po
podmáčených drnech, později už jen tupá chůze vpřed, protože boty
už jsem měla zase promočený; cestou necestou, mapička v průvodci
se ukázala být tak akorát na určení směru, jinak na prd a vůbec...
Tak mě opustily mé obranné mechanismy, že jsem dokonce cestou
nacházela i houby, čemuž se jinak mé podvědomí úspěšně brání.
Na konci cesty byl kemp, tak aspoň jeden klad, že se člověk mohl
zase po týdnu osprchovat.
Místo na spaní jsme si našli o pár kilometrů dál u východiště
jiné "public footpath". Veselé žertování o jedlosti
nasbíraných hub, které David chystá pro změnu na už nejméně 106tý
ďábelský způsob. Prej že jestli v průběhu procesu o svém výtvoru
zapochybuje, raději to překlopí do trávy. A taky jo, třetina hub
je na zemi (ale snad omylem, nikoliv záměrem). Popřáváme si dobrou
noc a vtipkujeme o tom, jak přeživší členové povezou přes hranice
své otrávené kamarády schlíple přikurtované v pásech.
-nahoru-
Oxford
Během noci se nikdo neotrávil, takže můžeme v plné sestavě pokračovat
dál. Na dlouhé cestě k Londýnu se zastavujeme v Kenswicku
(to už je v Anglii, v hornaté oblasti Lake District), kde se nachází
prehistorické obřadní místo, kamenný kruh, krásně vklíněný do
široké planiny mezi kopci. Volně přístupný, ale zde by patřilo
napsat bohužel. Návštěvníci totiž po menhirech lezou, na těch
vyšších zkouší svoji horolezeckou techniku. Po chvíli pokračujeme
dál. David ukrajuje ze vzdálenosti, co nás dělí od Londýna, rychlým
tempem, takže nám zbývá i čas na zastávku v Oxfordu.
Procházíme si město slavné svou starobylou univerzitou, jednotlivými
kolejemi (které jsou v tuto denní dobu bohužel nepřístupné) a
dalšími historickými stavbami, které byly naštěstí ušetřeny zničení
během 2. sv. války.
Asi 30 km před Londýnem sjíždíme z dálnice a hledáme nějaké vhodné
místo na spaní. To, které jsme našli, bylo jedno z nejpodivnějších
míst, kde jsme kdy spali, aspoň tak to na mě působilo. Nejdřív
jsme jeli po cestě, kde tráva po okrajích přesahovala střechu
auta a potom jsme se ponořili do lesa. Po obou stranách cesty
byla buď ohrada nebo byly vykopány asi půl metru hluboké příkopy.
Takhle jsme dojeli až nějakému stavení, zřejmě domu hajného, kde
jsme získali povolení spát přímo v onom lese. Auto necháváme u
cesty, stany stavíme za ohradou a vaříme si nějakou večeři.
Asi za hodinu u nás zastavila policie. První větě, co na nás
vychrlili, jsem vůbec nerozuměl, tak jsem jim řekl, jestli by
to mohli říct znovu a pomaleji. Ještě se omluvili a že nás přijeli
jen zkontrolovat, zda-li jsme v pořádku. Teď napodruhé jsem rozuměl
jen slovo zkontrolovat, tak jsem se domníval, že chtějí vidět
pasy, ale tomu se oni vehementně bránili. Ukázalo se, že jim zřejmě
někdo z projíždějících aut volal a oni se přijeli přesvědčit,
zda-li něco nepotřebujeme. Naše první a poslední setkání s policií
na nás udělalo velký dojem.
-nahoru-
London Town - Město Londýn
Ráno každý z nás vybalil zbytky oblečení, které ušetřil právě
pro dnešní den a oblečeni do čistých věcí jsme připraveni důstojně
navštívit Londýn. Rádi bychom nechali auto někde na odstavném
parkovišti, za které se neplatí, a metrem se dostali do centra
města. Takto to mělo proběhnout v ideálním případě, ale skutečnost
byla jiná. Po neshodě, cože to vlastně chceme vidět a jednom zbytečném
okružním výletě po městě, jsme se do centra dostali až v odpoledních
hodinách.
Asi k velké Hobrově radosti jsme vystoupili u jeho architektonického
idolu - Lloydovy pojišťovací banky. Z dálky to vypadalo,
že tady někdo zapomněl zbourat továrnu. Různé trubky, komíny,
sklo, stříbřité plechy, vše vystaveno na odiv. Je to něco, co
nenechá člověka netečným. Buď s tím nadšeně souhlasí a nebo to
odsuzuje a těch lidí musí být dle mého názoru většina. Být to
postaveno někde na periferii, dalo by se to považovat jako zajímavý
experiment, ale takhle uprostřed City???
Vůbec celé bývalé historické centrum Londýna je postaveno v tomto
stylu. Zřejmě bylo těžce poškozeno ve 2. světové válce a oni se
pak nenamáhali s obnovou v historickém duchu a místo toho postavili
tuto hypermoderní finanční čtvrť připomínající New York. Ve svých
kraťasech a tričkách zde mezi spoustou managerů v jejich perfektně
padnoucích oblecích působíme poněkud nepatřičně.
Zhlédli jsme notoricky známá místa Londýna jako Tower,
Tower Bridge, jež viděna na vlastní oči postrádají historický
dojem, který jsem měl ze školy. Ač Tower byl založen již v 11.
stol., tak dnešní budova pochází až z konce 19. stol. a vzhledově
vypadá, že při opravách se cementem nešetřilo. Prodrali jsme se
přes neskutečné davy lidí na Piccadilly Circus a odtud na Trafalgar
Square, k Parliamentu, kolem Westminster Abbey až k Buckingham
Palace, kde jsme naši procházku skončili a metrem se vrátili k
autu.
Spíš než to, co jsem viděl, či spíše neviděl, byl pro mě důležitý
dojem, který jsem získal. Podařilo se mi změnit mylnou představu
o historickém městě se spoustou památek, což Londýn není. Uznávám,
že je v tom asi nevinně, neboť neměl takové štěstí, jako nedaleký
Oxford, nebo když to porovnám s centrem Prahy... Ale zde je to
už otázka filosofická, neboť to byla právě Británie, kdo se postavil
za 2. světové války Německu a Londýn byl až příliš po ruce.
V 21:30 město opouštíme. Po obavách, kdeže najdeme místo na spaní,
jsme měli štěstí. Úplně náhodou jsme narazili na nějakou Angličanku,
co byla s dětmi na procházce a po dotazu, jestli by nevěděla o
nějakém místě, kde by se dalo zůstat na noc, nám sama nabídla
vlastní pozemek, kde se většinou pasou koně. A neboť počasí bylo
typicky neskotské, tak jako první den i dnes jsme spali přímo
pod širákem.
-nahoru-
Dover
Ráno z obavy, aby se na nás nevyřítilo stádo koní, vstáváme docela
brzy - no, asi v 8 hodin; paní slíbila, že koně vypustí až v devět.
Dnes je tedy onen ušetřený den v Anglii, ale protože máme málo
nafty, žádné velké projížďky nebudou: jen návštěva Doveru
a nedalekého Dealu. Nejprve tedy Deal - malebné přímořské
městečíčko, z jehož pláže je vidět druhá strana bílých útesů doverských.
Míříme po krásné oblázkové pláži k nim, ale je to moc daleko,
tak to otáčíme zpět do městečka, na procházku po místní pěší zóně.
Taky zdejší hrad jsme chtěli navštívit, ale vstup je za 3,50,
takže jen okouníme zvenku.
Kolem třetí odpoledne následuje přesun do Doveru a i zde nás
čeká volný program. Nálada je poněkud rozklížená, takže prohlídku
absolvujeme po skupinkách, David s Pavlem dokonce zůstávají v
autě. Do hradu chtějí, hajzlíci, vstupné 6,60, takže tady už ani
neokouníme (to je ještě víc než na hrad v Edinburghu a navíc tady
už nejsme Friends). Dover je taktéž městečko pěkné, jen centrální
výhled zaplácli jakousi děsivou kostkou moderního hotelu. S Andreou
a Hobrou brouzdáme uličkami a utrácíme poslední penny - dopřáváme
si konečně "one piece chicken with chips" a rybí karbanátek
v Take away, sůši a zmrzlinku...
Bohužel se nikomu nechtělo na prohlídku přístavu a útesů,
tak jsem vyrazil sám. U křižovatky, kde před 14 dny začalo naše
putování, se tísní hlouček demonstrantů protestujících proti pokusům
na zvířatech. Na poklidný průběh dohlíží přibližně stejný počet
policistů. Pokračuji po chodníku vedoucím nad přístavem a vylézám
na útesy, které jsme mohli obdivovat při našem příjezdu. Jako
na dlani mám čilý ruch v přístavu, přijíždějící a odjíždějící
trajekty a v dálce za kanálem je dokonce vidět francouzské pobřeží.
Po útesech pokračuji dál od města. Na jednom místě odbočuje stezka,
kudy sestupuji až k hladině moře. Po břehu jsem se chtěl dostat
do již shora vyhlídnuté zátoky, abych udělal fotku útesů v odpoledním
slunci, ale cesta byla zahrazena sesuvem stěny. Zkouším to oblézt
po úzké římse pět metrů nad mořem, ale když se vám pod rukama
drolí křída a římsa, na které stojím, je rozmočena od kapek mořské
vody, tak tento bad step raději vzdávám. Vracím se zpět a cestou
prolézám starou pobřežní pevnost z 2. světové války vysekanou
do stěny útesu. (Buld)
Před odjezdem trajektu ještě chystáme poslední vydatnou večeři
na Buldokem objeveném vyhlídkovém parkovišti nad přístavem a poté
ještě krátká procházka po útesech a pak už jen hemžení po nájezdových
rampách k trajektům, těsné parkování v nitru lodi a už nás to
unáší pryč.
-nahoru-
Doma
Po hodině se vyloďujeme již do nového dne a čeká nás noční přejezd.
Zpočátku to moc neženeme, protože nám dochází nafta a tankujeme
až v Belgii. Neřidiči a nenavigátoři se snaží usnout, ale víceméně
to střídavě nejde a jde. K ránu se volantu ujímá Buldok, a to
už ujíždíme německými dálnicemi, vstříc obědu v české hospodě.
A kolem jedné hodiny nás skutečně vítá hospoda ve Stříbře. Jenže
nás moc nevítá, obsluha jak zpomalenej film, jídlo sice nakonec
dobré, ale vajíčkovou omeletu se šlehačkou a marmeládou jsme tedy
místo palačinky skutečně nečekali, ani ten rozteklej pohár. A
když si navíc v sámošce, kam si jedem pro náhradní zmrzlinu, zakoupíme
taktéž čerstvý (včerejší) český tisk a dočítáme se, že doleva
nebo s Klausem se nekoná, je to jen poslední kapka. Že jsme radši
nezůstali mrznout ve skotském větru a dešti...
No, a blíží se závěr. Andreu už doma těsně stíhá telefon kvůli
odjezdu na vodu, Hobru již tento večer čeká noční rachota v hotelu,
Buldok vstává ráno v 5 do Příbrami, David se chystá na chaloupku
opravovat Špejka a my sedíme doma uprostřed všech těch krámů a
prohlížíme si knížku ze Skotska.
Jak jinak zakončit než jen - Scotland is my land!
Alba Gubra! Gubra Gubra! Hobra Hobra!
© Buldok, Andrea, Dáša, Buri
-nahoru-
|
|
