|
|
|
Tofana di Rozes aneb Vojna na Itálii
22. 8. – 26. 8. 2003
FOTKY
O prodlouženém víkendu 22.–26. srpna 2003 se konal sportovně-historický
zájezd do Dolomit v okolí Cortiny d’Ampezzo, jehož cílem bylo
především zdolání via ferraty G. Lipella na Tofanu di Rozes a
dalších zajištěných cest. Důležitou součástí programu bylo také
poučení se o bojích na frontě v Dolomitech za první světové války.
K původní jogurťácké sestavě slaměných manželů Macíka a Buriho
se postupně vetřela i manželka Dáša, svědek Buldok a bratři z
mokré čtvrti Hobra a David, čímž akce konečně získala na zajímavosti.
Z Prahy jsme vyjeli v pátek odpoledne, vyzvedli Buldoka v Příbrami
a bez významných událostí dojeli kolem půlnoci do údolí před jezerem
Misurina, kde jsme u jedné nepřehrazené boční cesty ulehli
ke spánku. Ráno nás znalec místních poměrů Buri (přečetl si mnoho
dolomitských deníků z internetu) vzbudil velmi brzy, už v sedm
hodin, a to kvůli zdejším odpoledním bouřkám, které turistům připoutaným
k železnému jištění na ferratách zajišťují velkou, leč nemilou
zábavu. Nakonec vstáváme sami a dobrovolně, lákáni především okolními
velikány, osvětlenými ranním sluncem.
Na dnešek je plánována rozcvička, a to via ferrata Ivano Dibona,
údajně nejkrásnější cesta vedoucí po hřebeni masivu Cristallo.
Rozcvička to má být jednak sportovní, jednak technická, neboť
si teprve musíme ujasnit způsob uvázání se (nebo zavázání se?)
do ferratových setů. Vycházíme ze sedla Passo Tre Croci,
odkud vede cesta č. 203 k chatě Rif. Són Fórcia (40 min.), což
je dolní stanice lanovky na Rif. G. Lorenzi (jízdné vzhůru stojí
9,20 €). Odtud začíná zajištěná cesta, což se mj. pozná i podle
množství příslušně oblečených a vybavených postaviček, šplhajících
od stanice nalevo (Dibona) napravo (Monte Cristallo). Jednotnou
sestavu turistů narušila pouze skupinka starých jeptišek s holemi,
které zřejmě omylem vystoupily, místo aby plynule lanovkou pokračovaly
zpět do údolí. Po asi půlhodinovém extempore se nám díky vzpomínkám
na naše dávné horolezecké výkony či pokusy přece jen daří pochopit
systém ferratových setů a úspěšně se zašněrováváme. Začátek Dibony
tvoří několik žebříčků, lávek a visutý mostík. Cesta je ovšem
velmi snadná, šplháme po ní jako kamzíci a brzdí nás pouze hrozny
turistů, jistících se na každičkém úseku. Ferrata od horní stanice
lanovky více méně sleduje hřeben Cristalla a vcelku stále klesá,
na což doplácejí především naše netrénovaná kolena. Asi po hodině
až dvou cesty končí jištění a dál se pokračuje již po pěší stezičce.
Protože nejsme vybaveni druhým doprovodným vozem, čeká nás po
sestupu do údolí ještě zpáteční cesta k Passo Tre Croci (cesta
č. 203), zpestřená koupáním v krásném jezírku pod dolní stanicí
lanovky. Jezírko bylo založeno uměle, je krásné, šutrované, modré
a lemují jej cedulky s jakýmsi italským nápisem, kterému nerozumíme.
Voda ale naštěstí ani po těch největších špínách nezměnila barvu,
tak jsme snad nic špatného neudělali.
Po návratu k autu přejíždíme do Cortiny, kde po zkušebním
okruhu městem kupujeme v obchoďáku víno na večer a poté odjíždíme
směrem k Passo Falzarego. Je po osmé večer a zabydlujeme
se na parkovišti asi 4 km pod sedlem. U stolečků vaříme večeři
a popíjíme. K spánku se ukládáme kousek mimo parkoviště, ukryti
mezi stromy na druhé straně silnice. U auta a v něm zůstávají
pouze Buldok a Hobra.
Ráno se budíme zase v sedm, na parkoviště přijíždějí čiperní
turisté, a my odjíždíme jako tradičně poslední na Falzarego. Z
místní informační budky voláme prostřednictvím paní informátorky
na Rif. C. Giussani, abychom si rezervovali nocleh na dnešní
noc. Původně jsem tam sice volala už z Prahy, ale domluva německy
nějak vázla, tak jsem to raději svěřila italské mluvčí. Vše klaplo,
do 18.30 se máme hlásit na boudě. Vyrážíme tedy vzhůru po cestě
č. 402 na rozcestí Forcela Travenanzes a odtud pod Castelletto
k nástupu ferraty G. Lipella. Po převlečení do výstroje
vstupujeme asi v 11.30 hod. do 500 m dlouhého tunelu, jenž vysekali
Italové, aby se konečně dostali na zoubek Rakušanům, ovládajícím
z Castelletta strategické okolí. Tunel je parádní, hlavní jeho
výhodou je, že je v něm tma a nevidíme tedy do závratné díry pod
sebou. Na konci tunelu začíná po chvíli chůze po skalní polici
vlastní ferrata Lipella, která traverzuje celou severozápadní
stěnu Tofany až k polici Tre Dita, kde se odděluje pěší
“sestupovka” k Rif. Giussani od dalšího ferratového výstupu, vedoucího
pod vrchol Tofany di Rozes (na něj se jde již opět pěší
cestou). Pro mne osobně je Lipella první zkušeností s opravdovým
ferratovým lezením, tedy nikoliv ferratovým chozením, jak to na
jednodušších cestách bývá. Celkem vtíravý pocit, že se nalézám
kdesi uprostřed skalní stěny v závratné výšce spolu s délkou ferraty
způsobil, že jsem na polici Tre Dita už dost unavená, proto se
rozhoduji pokračovat raději přímo k Rif. Giussani. Další úsek
ferraty má být totiž ještě těžší než úvod a navíc už je 16 hod.
Buri jde se mnou, ostatní pokračují vzhůru.
Za ostrohem se nám ukazuje chata a po půl páté jsme u ní. Osvěžujeme
se pivkem a kafem, domlouváme ubytování a večeři a užíváme si
zapadajícího slunce. (Cena ubytování 16,50 €, snídaně 6 €, víno
6 €, klobása s bramborem 7 €, polévka asi 4 €. Původně to sice
vypadalo, že je možná pouze paušální polopenze za 40 €, ale naštěstí
jsme vše platili jednotlivě a tedy levněji.) Kolem půl šesté se
náhle u chaty zjevuje i Buldok. Vrcholový team totiž vyrazil mulím
tempem, aby došel za světla, až minul odbočku stoupající vzhůru
k vrcholu. Po skalní polici došli až bůh ví kam, kde již bylo
jasné, že tudy ferrata nevede. Vrátili se tedy zpátky a v 17 hod.
stáli znovu pod horní částí ferraty. Tady to Buldok vzdává a jde
k chatě stejnou cestou jako my. Pomocí vysílaček se v domluvených
časových intervalech domlouváme s chlapci na vrcholu, máváme si
(od chaty je na vrchol a hřeben vidět) a upřesňujeme dobu jejich
návratu. Mezitím večeříme a popíjíme prvních pár objednaných litrů
vína. Asi ve 20.45 hod. slavně doráží i naše vrcholová skupinka:
podle jejich vyprávění jsem skutečně ráda, že jsem si horní část
Lipelly odpustila. David se snaží nalézt příhodné místo k noclehu
venku, Hobra a Macík se posilňují polévkou a všichni dohromady
dáváme ještě několik litrů, až se obávám o průběh zítřejšího programu.
David nakonec bere za vděk ubytováním v pokoji, protože kolem
začaly lítat blesky jeden za druhým. Večer si ještě čteme z chytré
knížky o frontě v Dolomitech, ale jak se mi tak zdá, situaci na
Castellettu, posunům fronty a otázkám “kdo kdy odkud s kým a kam”
nikdo pořádně nerozumí. Já tedy určitě ne – navíc když pak vidím
holé pláně skály zjizvený v reálu.
Ráno sestupujeme k snídani kolem 7.30 a shledáváme, že venku
je stále zamračeno a na ferratu Olivieri na Tofanu di Mezzo nikdo
nemá morálku. Rozhodujeme se tedy pro variantu brod, tedy přesun
zpět přes Forcela Travenanzes na Lagazuoi a sestup tamním
tunelem s dalším poučením o průběhu bojů. Pochod do údolí Travenanzes
po cestě č. 403 si Macík, David a Hobra zpestřují sestupem po
ferratě Scala del Minighel, tvořené třemi úseky železných šprušlí,
které překonávají kolmý skalní stupeň nad dnem údolí. Přestávka
na jídlo nás čeká u “zákopů a bunkrů prvního či druhého suťového
kužele pod Castellettem” (řečeno slovy chytré knihy), což je opět
záminkou pro nekonečnou debatu o bojové strategii a taktice. Ale
pryč od dobývání Castelletta, teď nás čeká dobývání Lagazuoi.
Cestou po hřebínku si čteme naučné tabule a prohlížíme stanoviště
rakouské linie, držící vrchol Kleiner Lagazuoi. V restauraci na
vrcholu se to neobejde bez pivka a čaje (a procházky na poněkud
vzdálený Kleiner Lagazuoi). Následuje sestup tunelem, v
němž je rovněž umístěno několik naučných tabulí. Na dolním konci
tunelu ještě následuje odbočka po skalní terase Cengia Martini,
na níž měli svá stanoviště Italové, dobývající Lagazuoi. Já se
zastavuji asi v půlce a dál už nejdu. Už mám válečného dobývání
i lození po skalách plné zuby.
Kolem osmé hodiny jsme na parkovišti na Falzaregu a sjíždíme
na naše oblíbené místečko s lavičkami. Vaříme, popíjíme zbytky
vína a plánujeme zítřejší ferratu, která by měla být kratší, abychom
stihli příjezd do Čech v nějakou rozumnou hodinu.
Ráno se tedy ukazuje, že dnes nás čeká ferrata Strobel
na Pomagagnonu. Ve strmém nástupu k ferratě rozhýbáváme
svá ztuhlá těla, převlékáme se do úvazů a pak už jen šplháme a
šplháme. Mému vtíravému pocitu kolmé stěny s výhledem na zmenšující
se fotbalové hřiště zabraňují husté trsy kleče, což vítám a cestu
si pěkně užívám. O to hůře je na tom Buldok, který nechce jít
poslední a vzdorovitě leze jako šnek. Na vrcholku se naopak David
chlubí, že cestou ani jednou nepoužil k postupu umělého jištění
(až na jištění), kromě jednoho ušlápnutí na skobu z důvodu srážky
s okolostoupajícími turisty. Vůbec je tu lidí jako mraků, tedy
nikoliv jen zde, ale na všech ferratách – inu srpen. Ale mohlo
by to být ještě horší. Sestup vede suťoviskem a později úzkým
suťovým žlebem, v němž se dá pohybovat skluzem, takže postupujeme
velmi rychle.
Po návratu k autu, zaparkovanému u hospody, následuje návštěva
hospody a pak ještě očistná koupel v ledové říčce. No a kolem
16 hod. tradá domů, kam jsme dorazili, jak je naším zvykem o půlnoci.
© Dáša
-nahoru-
|
|
